Vášnivá noc v Berlíně - CZ (RoadTripTV)

Ano, věřím

"Věříš mi?" Zeptal se Jack, když zavazoval kolem Eliščiných očí bledě modrá šátek.
"Ano, věřím," řekla a olízla si poslední zbytky chutě ovoce, co ji ještě zůstal na rtech.

"I teď?" Zeptal se, pustil ji ruku, kterou ji držel ve své dlani. Trochu se vzdálil.
"Ano, věřím ti, Jacku," řekla jistě.

Opět ji vzal za ruku. Cítil, jak ho její ruka pevně tiskne. Musel se maličko pousmát, jak na ni bylo cítit, že se maličko bojí, kam jde a co se bude dít. Byla nervózní, i když to na sobě nechtěla nechat znát. Líbilo se mu to. Takhle nervózní ji snad nikdy neviděl. 

"Kam jdeme?" Ptala se, když ucítila, že přešli z měkké trávy na kamenitou cestu. Zrovna šli k autu.

"Trochu se projedeme."
"Kam?"

Na otázku neodpověděl. Odemkl auto, otevřel dveře a pomalu Elišku navigoval, aby si sedla. Sám hbitě oběhl auto a sedl si k volantu.

"Nic nevidíš?" Zeptal se a pohyboval obličejem před Eliščiným.
"Ne," rozesmála se.

"Tak je to správně."
"Čekám, kdy vytáhneš pouta," opět se začala hihňat.

"To až večer, broučku," natáhl se k ní a dal ji nečekaně pusu na tvář.
"Jo takhle..."

Napadlo ho, že by z toho mohl udělat video. Elišce by se určitě líbilo, kdyby zaznamenal, jak spolu mluví. Čekala je dlouhá cesta do Prahy a tohle by jim ji zpříjemnilo. Zapojil telefon na místo navigace a natáčel je.

"Už se těšíš na večer?" Usmál se do kamery a mrkl.
"Ano, moc," kousla se záměrně do rtu.

"Možná bychom ani nemuseli nikam jezdit a jít rovnou k vám, ne?"
"Možná že i jo."
"Ale notak, Eli," začal se smát.

"Promiň. Jsem nějaká rozpálená," zaculila se.
"Mám pro tebe ještě takové malé překvapení. Musíš si počkat."

"Dobře, dobře. Těším se i na překvapení."
"Ty by jsi fakt chtěla zkusit pouta?" Zamyslel se nad tím, co vlastně řekla.
"Nooo zkusit se má všechno."
"Eli, ty mě nikdy nepřestaneš překvapovat."

"A v tom je moje kouzlo," usmála se do prázdna.

"Už se blížíme."
"Skvěle. Bylo to jak celá věčnost."

"Počkej chviličku, otevřu ti dveře," zaparkoval a uviděl Elišku, jak se pere s uzlem na šátku.
"Neee, ještě ne," ozval se a začal ji opět utahovat šátek.

"Promiň, já už jsem myslela, že můžu."

"Ještě ne," hnal se ke dveřím. Otevřel ji a v tu chvíli se lekl, že bude vyděšenější než by být měla, protože stáli na rušné pražské ulici. V dálce bylo slyšet snad každé auto, co tu dobou v Praze projelo. Všude něco blikalo a klub, před kterým právě stáli nebyl výjimkou.
Vedl ji za ruku do budovy. Museli cestou projít kolem pár známých lidí, kteří mohli překvapení zkazit. Jack jim vždycky jenom pokynul rukou, aby byli zticha.

"Už můžeš," řekl a pomohl ji rozvázat šátek.