Vášnivá noc v Berlíně - CZ (RoadTripTV)

Nagelovaný floutek někde z Tramtárie

Nechala ho sedět v předsíni. Rodiče si mysleli, že odešel, ale ona ho tam nechala sedět. Chtěla to vyřešit. Nechtěla, aby ho vinili za svojí vlastní chybu. Chybu? Nebyla to chyba, ona to tetování chtěla už hodně dlouho. Ano není plnoletá, ale to neznamená, že si někdy nemůže postavit hlavu a udělat to, co chce ona sama. 
Šourala se pomalu do kuchyně. Adam pořád nadával.

"Emo, tohle není možné. S tím dítětem není něco v pořádku. Ten kluk ji kazí," vysvětloval manželce. Adél stála za dveřmi a poslouchala.

"Je zamilovaná. Udělala pitomost a on ji k tomu dopomohl. Není to chlapec pro ni," vyjádřila svůj názor. Adél tohle nedokázala už jenom poslouchat. Vtrhla tam.

"Kdo je pro mě teda dost dobrý?" Zeptala se neurčitě a přejížděla od mamky k otci.

"Adélko, proč tetování?" Zeptala se naprosto na úplně jinou věc, než o které se chtěla bavit Adél.

"Chtěla jsem ho," sklopila hlavu.

"Sama by jsi na to nepřišla."

"Ano, přišla. Vždy jsem takové chtěla. Není to jeho chyba."

"Ano, je. Poznamenal tě na celý život. Už ho tu nechci nikdy vidět," vyprskl Adam.

"Ale tati," hlesla.

"Žádné ale. A ty se s ním už nikdy neuvidíš." Adél začaly pálit oči. Nevydržela to. Z očí se ji spustil velký proud slz. Ty slzy by naplnily snad celé Baltské moře až po okraj a zatopily by ještě polovinu Evropy. 

Možná čekala, že ji budou utěšovat. Chtěla jim toho tolik říct, ale jediné na co se zmohla byl jenom pláč. Chtěla se hádat, chtěla bránit Mikeyho. Měla ho hrozně ráda a nechtěla se ho vzdát. Nenáviděla svého otce. Nenáviděla svoji matku. V tu chvíli by nejradši utekla. Utekla by daleko. Někam, kde by ji už nikdy nenašli. Vzala by Mikeyho za ruku a odtáhla někam pryč, někam pryč od těch lidí, kteří ji chtějí ničit život. Nechtějí snad aby byla šťastná? Každý má právo na to být šťastný.

"Mám ho ráda," vyhrkla ze sebe.

"Je to jenom nagelovaný floutek někde z Tramtárie, slečno," zadíval se ji do očí. V Adél to vřelo. Byla smutná a naštvaná.

"Já si ho nenechám jen tak vzít."

"Ale necháš. Hned teď. Nemá tady co dělat."

"Proč mi musíš pořád kazit život?"

"Já že ti kazím život? Já chci pro tebe to nejlepší."

"Ano? To si nemyslím."

"O tomhle ani nemusíš myslet."

"Nemůžu mít snad vlastní názor?"
"Můžeš, ale jsi mladá. Nemáš nic za sebe. Nemáš žádné zkušenosti. Ty by jsi se měla maximálně starat o své známky."

"Celý můj život do osmnácti je tedy jen o škole?"
"Ano, je to tvoje jediná povinnost."
"Já si od vás nenechám diktovat, co mám dělat."

"Dokud jsi pod naší střechou, tak necháš."

"Dobře. Já tady vůbec být nemusím." Rozešla se směrem ke vchodovým dveřím. Chtěla vít Mikeyho za ruku a co nejdřív ho vzít někam pryč. Mikey tam ale nebyl. Kam mohl jít? Chtěla mu zavolat. Konečně se podívala na smsku, která ji přišla od něj před několika minutami"

Adél, moc se omlouvám. Podělal jsem to. Šel jsem pryč. Potřebuju si s tebou promluvit. Napiš mi a sejdeme se. 

Byla ráda, že aspoň ví, kde je. Odešla do svého pokoje. Zamkla se, skočila do své postele a brečela. Její polštář a kupa plyšáků v posteli ji utěšovala.

Nikam nesmím, ale to nevadí. V deset v noci u kašny?

Budu tam. A neplač.

Jak víš, že brečím?

Znám tě. To bude dobrý. Všechno se zpraví.