Vášnivá noc v Berlíně - CZ (RoadTripTV)

Pokoj 112

Letadlo přistávalo s celkem očekávaným hlukem a šumem všude okolo. Kluci za celou cestu ani oka nezamhouřili. Chtěli tam být, co nejdřív.

Konečně se otevřeli dveře, který byly jedinou překážkou před vstupem na české území. Pražské letiště bylo velmi přehledné a kluci už dokázali říct, že se v něm dobře vyznají.

Byli domluvený, že se hned rozdělí. Mikey se hrnul k prvnímu taxíku, který viděl a mířil do nemocnice za Adél. Věřil, že ho tam za ní pustí a dozví se, jak na tom je. Jack hned z letadla mířil do dalšího dopravního prostředka - vlaku, do vlaku, který byl přímý do Hradce Králové. Byl to rychlík a měl by tam dojet za necelé dvě hodiny.

Před letištěm stála velká kolona taxíků. Mikey neváhal ani chvíli a nastoupil hned do prvního z nich. Seděl v něm postarší pán. Nadiktoval mu adresu nemocnice, kterou si zjistil předem. Požádal ho, aby jel, co nejrychleji a ochotný pan řidit tak hned udělal. Hnal se celou Prahou na druhou stranou města. 

Zaplatil mu a s velkým poděkováním opustil vůz celý nervózní. Nechtěl propásnout ani minutu. Nemocnice byla obrovská. Netušil, kam má jít. Nakonec vlezl do prvního vchodu, který viděl. Na recepci stála mladá pohledná žena ve středním věku.
"Dobrý den, mohl bych se zeptat na jednu pacientku?"

"Dobrý den, jistě, ale návštěvy končí za půl hodiny. Musíte si pospíšit."

"Ano, ano."
"Jméno?" Zeptala se zdvořile.

"Mikey Cobban."

"Nikdo s takovým jménem tu není," oznámila a hleděla stále do počítače.
"Omlouvám se, to je mé jméno. Nepochopil jsem vás. Jdu za Adélou Hrnčířovou."

"Dobře. Ano, ta tu je."
"Jaký pokoj?"

"Omlouvám se, ale asi vás za ni nemůžu pustit. Smí jí vidět pouze rodinný příslušník a vy zde nejste uvedený jako člověk, který ji smí vidět."

"Tak se ji zeptejte. Určitě mě chce vidět," naléhal.

"Nemůžu se ji zeptat. Slečna Hrnčířová měla těžkou nehodu a je v kómatu."
"Prosím?" Nedokázal věřit svým uším. Teď mu to vše docházelo. Proto mu nemohla dát vědět.

"Já, já vám nemůžu dávat informace. Ani tohle jsem vám neměla říkat," uvědomila si chybu a začervenala se.

"Já jsem její přítel. Letěl jsem sem urgentně až z Anglie. Mohl bych ji prosím vidět. Já, já nevím, co mám dělat. Nemám informace. Její rodiče mě moc neznají a nemám s nimi nejlepší vztahy. Pusťte mě prosím na chvíli za Adél," byl v koncích. Jeho hlas se chvěl jako kdyby se dítě bálo velkého psa, který na něj cení zuby a chystá se ho kousnout.
"Dobře, ale jenom na chvíli. Na moji zodpovědnost. Ale nesmí se to nikdo dozvědět," varovala ho.

"Nebojte. Jen na chvíli. Potřebuji ji vidět."
"Pokoj 112 a už běžte ať to stihnete," usmála se na ukázala na dlouhou chodbu, která byla lemována lavičkami.

Pootevřel dveře. Nikdo tam nebyl. Pokoj byl malý. Byla tam jenom postel a na ni ona. Adél tam nehybně ležela. Byla obklopena různými přístroji a hadičkami. Mikeyho to docela děsilo. 

Sedl si na malou židličku vedle postele. Jemně uchopil její ruku. Cítil jak ho hřeje ve dlani. Uklidňovalo ho to. Tak hrozně si s ní chtěl promluvit. Měla odkloněnou hlavu na druhou stranu. Pod hromadou plastových hadiček, které měla na obličeji a hlavě viděl, že její obličej byl pokrytý podlitinami a škrábanci. Copak se ji asi stalo? Zajímalo ho. Hlavně, že bude v pořádku. Doufal v to.
"Copak mi to děláš?" Přistihl se, že mluví sám pro sebe. Zaklepal hlavou, aby se ujistil, že neblázní.
Přejížděl ji prsty po ruce. Její ruka byla celá modrá pod tíhou těch všech věcí, které měla napíchané v paži. Byla jako stará feťačka po své každodenní dávce.

Pozoroval ji. Čekal na jakýkoliv impulz, který by ho přesvědčil, že se probouzí. Sledoval jak dýchá. Chtěl, aby se probudila, aby se probudila přesně tak, jak se probouzela už párkrát po jeho boku. Hrozně moc si přál být tam, když se probudí. Chtěl vidět ty její ospalé oči, které se probudí a ukáží celou svou krásu světu. 

Někdo zaklepal na dveře. Mikey sebou cukl, projela jím známka strachu, že byl přistižen. Ale co i kdyby? Co by mu mohli udělat? Nic.

Dveře se pomalu otevřely. Byla v nich ta příjemná paní z recepce.

"Už je čas, mladý pane."

"Ano, vím," řekl a zvedl se ze židle. Pustil ji ruku, pohladil ji po vlasech. Políbil ji na čelo.
"Byla by moc ráda, že jste přišel," řekla s příjemným úsměvem na rtech.

"Nevíte co se ji stalo a jaká má zranění?"
"Vím, bylo tady kolem toho ruch. Převezli ji z hradecké nemocnice. Málem nám zůstala na stole bez života. Měla krvácení do mozku. Dostala velmi silná anestetika. Měla se už dávno probrat, ale zatím se tak ještě nestalo, ale doufáme, že si to vybojuje sama ve svém těle a procitne."
"Může se stát, že se neprobere?"

"Upřímně? Ano. Nechci vám dávat plané naděje."

"Děkuji vám mockrát."

"Mohla bych vám poradit?"

"Jistě."

"Její rodiče tu jsou skoro pořád. Myslím si, že kdyby věděli, že jste si vážil cestu až sem kvůli jejich dceři, tak by vás dali na listinu návštěv."

"Dobře. Moc vám děkuji, zítra se stavím.  Snad tady budou."

"Vůbec nemáte za co děkovat. Ráda jsem pomohla. Nashledanou."

Mikey odpověděl na pozdrav a odešel z nemocnice. V Praze měl zamluvený hotel. Celou noc neusnul, pořád musel přemýšlet.