Vášnivá noc v Berlíně - CZ (RoadTripTV)

Mám to v povaze

Tu spící osobu důvěrně znala. Byla to Eliška. Tiše oddychovala. Byl to Ryeův pokoj. Nebyla si jistá, ale podle oblečení, které bylo spíš jeho stylu to byl jeho pokoj. Nechtěla ji vzbudit, nechtěla se s ní bavit. A co nechtěla hlavně, nechtěla se hádat. Tiše jako myška si sedla za dveře. Čekala, že ji kluci brzy otevřou. Byl to od nich blbý vtip.
Čekala snad hodinu, ani mobil u sebe neměla. Eliška se probudila. Nejdřív si Adél sedící na zemi nevšimla. Sedla si na postel a protáhla se. Zívla si. Pak se podívala níž. Spatřila ji. Hrozně se lekla a zaječela:
"Co tady pro  boha děláš?" 
"To se mě ptej, zavřeli mě sem."

"Proč?"

"Netuším," vzdychla a opět asi po sté zaťukala na dveře.

Eliška vstala. Nechtěla ji tam.

"Otevřte prosím," zakřičela sama.
"Oni nás nepustí."

"Co tady jako budeme dělat?"
"Nevím."
Eliška si šla sednout opět na postel. Sedla si na okraj a koukala se na Adél stále sedící bez hnutí na podlaze.

"Takže tady jsi spala?" Zeptala se Adél.

"Jo. Rye mi pomohl."
"Já se nechtěla hádat, Eli. Ty jsi si začala."

"Já? Ne, nezačala."

"Nechci se hádat ani teď. Ty to vždy vyprovokuješ."

"To není pravda. Nedělej ze sebe svatou."

"Svatá nejsem, ale je to pravda. Jsi moc výbušná."

"Mám to v povaze."

"Já vím, už jsem si zvykla."

"Tak proč ti to tak vadí?" Chtěla vědět.
"Změnila jsi se. Jsem ti lhostejná."
"Nejsi. Nikdy jsi mi nebyla lhostejná."

"Proč jsi mě tam nechala samotnou, když jsem tě potřebovala?" Řekla naprosto klidným hlasem a zahleděla se na spáru na podlaze.

"Mrzí mě to. Myslela jsem, že dělám dobře."

"Cítila jsem se sama."

"Nikdy nejsi sama. Jsem tu pro tebe," zvedla pohled a potkaly se očima.

"Děkuju."

"Já děkuju. Za všechno," nadechla se Eliška, ", jak je babičce?"

"Už je doma. Snad ji je lépe," řekla a už se jí koulela slza po tváři.
"Ne, ne, ne, nebreč. Prosím jen nebreč," zvedla se a šla k ní. Sedla si vedle ní na studenou zem a objala ji.

"Že už se nikdy nebudeme hádat? Že ne?" Zvlykala.

"Nebudeme. Už nikdy. Tohle nám za to nestojí. Neplač," otírala jí slzy stékající po celé tváři.

Jen tam tak seděly. Přemýšlely. Mluvily o svých pocitech, které se v posledních dnech prohnaly jejich těly. Bavily se o všem, co je v poslední době trápilo. Vůbec nemyslely na to, že jsou právě zamknuty za dveřmi. Nevadilo jim to. Užívaly si přítomnost té druhé. Povídaly si rády a teď si měly rozhodně o čem povídat.

Začaly je studit zadky, takže se rozhodly, že se přemístí do teplé postele. Zachumlaly se. Stále si povídaly. Smály se. Bylo to jak za starých časů, kdy spolu spávaly doma spolu. Už se jim stýskalo po domově, bylo to jak věčnost.
Dveře cvakly. Někdo odemkl. Rozeběhly se ke dveřím. Chtěly chytnout toho zrádce, který jim tohle způsobil. Ten však rychle zmizel. Všichni byli nalezlý v obýváku a vyčkávaly na reakci holek. Překvapily je, usmířily se.