Apollónova Dcera - první léto

Poslední normální týden

Byl poslední týden školního roku a já seděla v lavici. Učitelé na nás už jen dohlíželi, takže jsem si mohla v klidu číst. No, úplně v klidu ne, protože mí spolužáci dělali bordel. Jak jinak...

"Co to čteš, Flo?" Odvrátila jsem pohled od textu. Nade mnou se skláněl Patrik.
Byl to šeredný, obézní kluk o berlích. Krátké hnědé vlasy mu trčeli do stran a jeho zelené oči vypadali jako korálky. Ale byl jediný, s kým se dalo bavit. Ne že bych neměla přátelé, jenže když jsem chtěla mít klid, šla jsem za ním.
Usmála jsem se na něj a rukou si prohrábla hnědé vlnité vlasy. "Malého prince." Naznačila jsem mu, aby se posadil vedle mě.
Učinil tak. "Slyšel jsem, že ses v jazycích zlepšila."
"Jo no. Mám pocit, že od doby, co čtu, tak ta dislexie není tak hrozná." Pokrčila jsem rameny.
"A taky, když čteš, nejsi tolik...však víš..." Začal rukama máchat nad hlavou a vydávat pazvuky.
Rozesmála jsem se. "Nech si to, jo?" Praštila jsem ho do ramene.
"Ahau!" Zasmál se. Jeho smích...vždy zněl divně.

Najednou hluk třídy utichl. Rozhlédla jsem se a spatřila důvod. Školník. Byl hodně mrzutý a na každého nepříjemný. I na učitele. Byl holohlavý, měl černé vousy a v tmavě hnědydch očích mu zlostně jiskřilo.
Jakmile se přiblížil konec školy, oblíbil si procházení tříd. Vždycky vypadal, že hledá i tu nejmenší chybičku. Ale ten den to bylo jiné. Během toho, co se procházel, se začal usmívat. Takže když opustil třídu, vypadal jak šílenec.

Okamžitě po jeho odchodu ze třídy se spolužáci vrátili ke svým činostem.
"Tak tohle bylo ultra divný." Řekla jsem.
"J-jo." Patrik byl ze školníka víc nervózní, než kdokoliv jiný. "H-hej! Mohl bych tě zas dneska doprovodit domů?"
"Ty vole! Lidi!" Zakřičel Tomáš, ten nejotravnější člověk všech dob. "Tlusťoch balí kytku." Na to se třídou ozvalo posměvačné mručení. Patrik zrudl
Prudce jsem se postavila. "Nechceš si hledět svého?!"
"Jen bacha, ať vám nepraskne ochrana." Dál pokračoval Tomáš. Od té doby, co je mi patnáct, měl na mě vždycky tyhle narážky. Připadalo mi nefér, že si dobíral jenom mě, i když jsem nebyla ze třídy nejstarší.
"Co si myslíš, že jsem?" Varování, když jsem moc klidná, radši přestaňte mluvit.
"Oh! Omlouvám se! Já zapomněl," zatnula jsem pěsti a obešla stůl, "že ti-" došla jsem k němu, "musí nejdřív-" napřáhla jsem se, "zapla-"
"Co se tu děje?" Do místnosti vešla třídní, díky bohu.
"Ale nic." Řekli všichni jednohlasně. Krom mých kámošek.
A protože jsem věděla, že jeden až čtyři lidé proti skupině o 24 členů nic nezmůžou, tak jsem se posadila zpět na své místo.
"Promiň." Pípnul Patrik.
"Ten zmetek má kliku, že přišla." Zavrčela jsem. Nemohla jsem se dočkat prázdnin, protože jsem se nemusela koukat do jeho hnusného ksichtu. Ani v devítce jsem ho vidět neměla, propadl. Po druhý.