Apollónova Dcera - první léto

Pochyby

Zasáhla jsem jablko...
Chtěla jsem začít oslavovat své vítězství, jenže na demnou to začalo zářit. Jakoby na mě posvítila helikoptéra. Podívala jsem se tedy nahoru. Ta zář byla oslepující, ale podařilo se mi zahlédnout tvar loutny. Pak to zmizelo.
Pohledem jsem přejela všechny tváře polobohů, které byly udivené.
"C-co to bylo?" Zeptala jsem se.
"Byla si určená!" Vypískla malá blondýnka a objala mě.
Kitty, která tam také byla, si všimla mého nechápajícího výrazu. "Právě se o tebe přihlásil tvůj otec, Apollón."

Jakmile mi to bylo řečeno, odmítala jsem jakékoliv prosby ohledně toho, jestli bych tu novinu neoznámila u táborového ohně.
Prostě jsem si došla do Hermova srubu pro tašky a rozeběhla se do Apollónova. Ani jsem se nepodívala, jak to tam vypadá. Hned jsem vyhledala dívčí ložnici a zabrala si postel.

Lehla jsem si do ní. Nebyla jsem moc vyčerpaná, jen jsem chtěla přemýšlet.
Já a apollónovec? Vždyť se svým sourozuncům nepodobám! Většina jsou modroocí blonďáci a blondýny. Já jsem hnědooká bruneta...

Z přemýšlení mě vytrhne zaklepání. Do pokoje vejde Patrik.
"Patriku?" Posadím se. "Co tu-"
"Správně bych tu být neměl." Skočí mi do řeči a zavře za sebou dveře.
"Tak proč-"
"Lidi u táboráku vyprávěli, jaks byla určena." Posadil se vedle mě. "No, takže když si nepřišla, řekl jsem... napadlo mě...že je něco špatně."
Mlčela jsem. Vždycky byl ten, kdo si jako první všiml, že mi něco je.
"Co se děje?"
"Já..." povzdechla jsem si. "Já nejsem... nejsem apollónovec!" Vyhrkla jsem.
"Ale ostatní-"
"Jo já vím! A ano, opravdu se o mě Apollón přihlásil, jenže jako jeho děcko nevypadám."
"Tak tohle tě trápí..." Proto to byl můj nejlepší kamarád. Nikdy se mi nesmál. Mohla jsem říct, že se mi ztratila sušenka a on by to bral vážně.
Povzdechla jsem si a zadívala se do země.
"Poslyš," položil mi ruku na rameno. "Tak jsi víc podobná své matce. No a co? Když Apollón řekl, že jsi jeho, tak jsi jeho."
"Ale-"
"Ne! Kašli na vzhled! Ten je pro smrtelníky! Všímej si detailů!"
"Nechápu..."
"Tak třeba....jeden tvůj kámoš umíral, jak se jmenoval?"
"Adam, ale co-"
"Šla jsi za ním do nemocnice, cos udělala."
"Pohladila ho po tváři a řekla, že to bude v pohodě."
"A za další dva dny?"
"Uzdravil se. Ale za to mohli doktoři."
"Jo? Proto ho za tři dny chtěli odpojit? Díky tobě se tomu jen tak tak vyhnul!"
Chtěla jsem něco namítnout, jenže nic mě nenapadlo.

"Co se tu děje?" Do místnosti vešel Will. Zamračil se. "Patriku? Já věděl, že tu budeš..."
"H-hej, Wi-Wille." Patrik se postavil.
"Znáš pravdila tábora, ne?" Založil si ruce na hrudi apollónovec.
"Jasně, že jo! Jen jsem potřeboval Flo něco říct." Bránil se satyr.
Will kývl směrem ke dveřím.
Patrik se chystal odejít, ale nejdřív se na mě otočil. "Ty sem patříš." Pak vyběhl ze dveří.

"Jsi v pořádku?" Will svěsil ruce podél těla.
"Jo, jo jsem."
"To nezní přesvědčivě..." Nadzvedl obočí blonďák. "Udělal ti něco?"
"Ne!" Rozesmála jsem se. "Jsem v pohodě, vážně."
Will se zatvářil nedůvěřivě. Nakonec mi oznámil, že za chvíli začne večerka a že bych mělá jít spát.
"Dobrou!" Křikla jsem, než stihl vyjít z pokoje.
"Dobrou." Zavřel dveře.
Já se šla převléknout a následně zachumlat se do peřin.