Apollónova Dcera - první léto

Skvělá jízda

Během cesty na autobusovou zastávku jsem se šeptem Patrika na něco vyptávala.
"Takže kam přesně jdeme?"
"Do tábora Polokrevných. Tam tě vycvičí na boj s nestvůrou."
"A jak rodičové zjistili, že jsem..."
"Jeden z nich to už věděl dávno, když se s tím bohem setkal. Ten druhý se to musel dozvědět od toho prvního."
"A který bůh je můj..." Z nějakého důvodu mi dělalo problém věty dokončovat.
"To ví jenom ten bůh a možná i tvůj smrtelný rodič."
"Aha." Byla jsem zklamaná. Chtěla jsem to vědět hned. A kdo by ne?
"Ale neboj se." Začal mě uklidňovat. "Tvůj rodič se o tebe přihlásí. I když...měl to udělat už dřív." Pohledem jsem požadovala vysvětlení. "Bohové po válce s Kronem slíbili Percymu, že se o své dítě příhlásí do třinácti let. Ale i bůh může zapomenout, zřejmě."
"Kdo je Percy?"
"Boží polobůh. Ale to už ti vysvětlí Cheirón."
"Myslíš toho kentaura, co vycvičil Iásona?"
Patrik se jen pousmál a na další otázky neodpovídal.

Stáli jsme ve frontě, která nastupovala do autobusu.
Otráveně jsem sledovala, jak se sedadla zaplňují. Pak jsem si všimla podivné ženy sedící u okna. Byla vyzáblá, oblečená v černém, na hlavě obrovský klobouk a sluneční brýle.
V hlavě se mi rozsvítil majáček, co hlásil nebezpečí.
"Jé!" Vypadalo to, že si jí všimli i satyr, co mě doprovázel. "To je špatný bus!" Rychle jsme zmizeli z fronty pryč.

"Tak, co teď?" Pohlédla jsem na mého kozlího přítele.
Zbledl. "A já doufal, že se tomu vyhnu." Zakňučel. Samozřejmě jsem zas nechápala, o čem mluví. Začínalo mě to štvát.
Patrik vytáhl z kapsy zlatou minci. Něco vykřikl a zahodil jí. Udiveně jsem se na něj koukla.
"Přestaň na mě zírat." Z neznámého důvodu byl protivný.
"Kam to bude?" Když jsem zaslechla ten ženský hlas, leknutím jsem vyskočila nejmíň dva metry vysoko. Na silnici stál taxík a ve předu seděly tři staré ženy. Jenom jedna měla oko. A víte proč jsem se nedivila? Dneska po mě šel dvouhlavý čokl, zjistila jsem, že jsem dcerou nějakého....boha, a doprovází mě napůl kluk a napůl kozel. Tohle...mě prostě z míry nevyvedlo.
"Do tábora Polokrevných." Řekl otráveně Patrik a nastoupil. Já ho následovala. Nejdřív jsem tam ale nacpala má zavazadla.
"To nemáš rád taxíky?" Zeptala jsem se.
"Jenom tenhle."

Ani za jízdy jsem ho nepochopila. Bylo to ÚŽASNÝ! Zběsilá jízda bez nehody a k tomu hádky těch taxikářek?! K nezaplacení. Klidně říkejte, že jsem cvok, ale já si to užila.

Bohužel to samé nemohl tvrdit chudák satyr. Hned jak vylezl, nebo spíš vypadl, z auta, tak se pozvracel.
"Wow! Paráda!" Vykřikla jsem. "Vy tři jste nejlepší!" Vylezla jsem z auta a to hned odfrčelo pryč.
Teprve v ten moment jsem si uvědomila, že jsme v lese a stojíme před nějakým kopcem.
"Tohle bylo naposledy!" Postavil se Patrik.
"V pohodě?" Starala jsem se.
"Teď už jo, ale nechápu, jak sis to mohla užívat."
"Asi je toho na mě moc, tak šílím." Pokrčila jsem rameny.
Kozlík si dal berle do jedný ruky. "Tak pojď. Tábor je hned za kopcem."

---------------------------------------------------------

Zdarec polobozi.
V příští kapitole budou už vystupovat i ostatní polobozi. Takže pokud chcete, tak mi dejde do komentáře vědět, abych na Vás nezapomněla.

Toť zatím vše
Páčko