Apollónova Dcera - první léto

Pegas? Nikdy víc

"Myslel jsem, že na koni nejezdíš." Okomentoval Tom to, že jsem se sama vyhoupla na tu létající potvoru. Seděla jsem za Tomášem.
"Znáš poutě? Víš jak jsou tam skoro vždycky ti poníci?"
"Jo?"
"Jak si myslíš, že jsem se na ně dostala?"
"Vystála sis frontu?"
Můj pohled říkal vše: WTF!?
"No nic, princezno. Připravena?"
"Ne, neříkej mi princezno a dělej, než slezu."
"Ouuukeeeej. Nejdřív klasická projížďka."

Pegas se dal do klusu a já se chytla Tomeva pasu, abych nespadla.
"A prej že mě nemáš ráda." Zasmál se.
Praštila jsem ho. "Už teď mi lezeeeeeee-!" Pegas bez varování vzlétl. Samozřejmě jsem svým vyjéknutím pobavila toho pablba.

Co nejvíc jsem se tiskla k Áresovci a měla pevně sevřená víčka.
"H-hej! To bolí." Ozval se Tom. Svůj stik jsem malinko povolila. "Díky. No podívej na tu nádheru!"
Zvědavost byla silnější než strach; otevřela jsem oči.

Ač jsme byli několik metrů nad zemí, dokázala jsem zahnat strach z výšek a obdivovat tu nádheru. Navíc díky větru tu bylo o mnohem více příjemněji, než tam dole.
"Wow!" Vydechla jsem. "Tak na tohle nezapomenu."
Tomáš se na mě otočil. Asi by to tolik nevadilo, kdyby měl pár očí navíc. Přestal dávat...

"POZOR!" Vykřikla jsem. Málem jsme naletěli do dalšího pegase. Ten náš sebou začal házet.
Nevím, jak se Tomáš udržel, ale já jsem se řítila dolů.
Byla jsem v šoku, takže chvíli trvalo, než jsem zařvala.
.
.
.

"Klid. Ššš..." Snažil se mě uklidnit Tomáš. Jako zázrakem se mu podařilo mě chytit. Takže jsem seděla vepředu k němu bokem, stále na pegasovi ve vzduchu.
"Chci dolů." Řekla jsem.
"Promiň." Šeptl a pobídl tu létající potvoru, aby slétla.
Ano, na tohle nezapomenu.

Na zemi, když jsem slezla s pegase, jsem se divila, že se sama udržím na nohou.
"Flo, já-" Než stihl cokoliv říct, pokynem ruky jsem ho zastavila.
"Měla bych jít trénovat lukostřelbu." Odešla jsem.

Musela jsem si do srubu dojít pro luk a šípy. Teprve poté jsem zamířila na střelnici.
.
.
.
.
.

Byl už večer a spolu s ostatními táborníky jsem seděla u táborového ohně.
Mezi tím, co jsem se omlouvala Atherisovi za to, že jsem ho málem zabila, jsem si všimla, že mě Tomáš pozoruje. Ovšem když jsem se pokusila mu pohled oplatit, podíval se jinam.

Po pár minutách si Cheirón sjednal klid, aby oznámil zítřejší boj o vlajku, přičemž se pár lidí zaradovalo.

Poté jsme začali zpívat táborové písně. Tedy spíše ostatní zpívali. Já se dívala na noční oblohu a užívala si atmosféru.
Samozřejmě se našlo pár lidí, kteří se mě snažili rozezpívat. Někteří to zkoušeli lechtáním, druzí vyhrožováním ("Jestli nebudeš zpívat, nasypu ti do kalhot písek!") a další zas za pomocí... různých věcí.
Nakonec se jim to přece jen povedlo.

"Nechceš se projít okolo jezera?" Zaslechla jsem ten samý hlas, jako tehdy, kdy se o mě přihlásil můj otec. Nejdřív mi to nedošlo, takže jsem se zmateně ohlédla.
"Nerad to říkám, ale dnešní noc je kouzelná, přímo stvořena pro procházku."

"Kam to jdeš?" Křikla za mnou Aria, která si všimla, že odcházím.
"Musím si něco...zařídit." Řekla jsem vyhýbavě a zamířila k jezeru.

------------------------------------------------------

Omlouvám se, že dlouho nevyšla další kapitola. 😥
Pokusím se psát častěji...

-Vaše Flo