Apollónova Dcera - první léto

Varování, debil a "moje poprvé"

Klečela jsem nad mrtvolou Tomáše a bodala. Bodala jsem ho dárkem od otce. S každým bodnutím jsem zaslechla křik lidí okolo, ale bylo mi to jedno.

Nějací čtyři kluci se probrali ze šoku. Snažili se mě odtrhnout od již nehybného Toma. Jenže já chtěla bodat dál, jinak řečeno: bránila jsem se.

Zaslechla jsem hlas plný zklamání.
Špatně.
.
.
.

Zády jsem se dotýkala nějaké osoby, oba jsme byli připraveni k boji. Stáli jsme ve středu kruhu, který tvořily příšery. Měly hlad.

"Použij to!" Zařvala osoba. Ani podle hlasu jsem nemohla určit, o koho se jedná. Hlas měla na to moc zkreslený.
"Nemůžu!" Řekla jsem.
"Můžeš!"
"Nedokážu to!"
"JO DOKÁŽEŠ, NEBO CHCÍPNEM!"
"Promiň..." Vzlykla jsem.

První nestvůra se k nám rozeběhla...

Rozhodni se správně.
.
.
.
.

Prudce jsem otevřela oči. Přede mnou klečel jeden ze Stollů, který se fixou zastavil centimetr od mého obličeje.

Párkrát jsem zmateně zamrkala. Potom jsem nadzvedla obočí.
Kluk se jen nervózně usmál, vstal a rozeběhl se pryč.

S úsměvem jsem zakroutila hlavou. Ale při vzpomínce na sen jsem zvážněla.
Vůbec se mi to nelíbí...
.
.
.
.

Víte jak mě hledal ten hnědovlasý kluk? Tak jsem zjistila, že patří do týmu, který jsem dneska porazila.

Právě se smál tomu, jak si ze mě krásně utahoval. Prý jsem v boji mizerná. Jeho kamarádíčkové to s pobavením sledovali.
Zvláštní způsob, jak si "uzdravit" zraněné ego...

Snažila jsem se ho obejít, ale nedovolil mi to.
"A to má být vtip? To, že zrovna TY jsi dcera boha slunce?! Se na sebe podívej!"
"To si musíš kompenzovat svůj malý nedostatek ubohými urážkami?" Pronesla jsem otráveně.
"C-co tím myslíš?" Musela jsem se zasmát.
"Takže ne jednu, ale rovnou dvě nejpodstatnější věci, co chlap má, si musíš kompenzovat. A kdyby ti to nedošlo, jedna z nich je mozek."

Celý zrudl a vražedným pohledem probodl svou partičku, která se začala dusit smíchem.
Pak se koukl na mě.
"Máš štěstí, že je tu moc lidí." Zavrčel potichu a oddupal pryč.

To se bojí mi dát pěstí? Prosím, já bych mu dala tak přes prdel, že by se mě do smrti bál.
Trochu egoistická, nemyslíš?
Pokárala jsem samu sebe.

Kdybych prohrála boj o vlajku, rozhodně bych si ego honit nemusela.
.
.
.
.
.

Procházela jsem se a přemýšlela nad blbostmi (Když Simonovi sluší crop top, slušely by mu i šaty?), když jsem zaslechla popotahování. Ohlédla jsem se. Spatřila jsem drobného chlapce, jak si něco mumlá, utírá si nos do rukávu a má odřená kolena, ze kterých mu tekla krev.
Překvapivě...

"Ahoj." Došla jsem k němu. Zastavil se a s uslzenýma očima na mě pohlédl. "Copak se ti stalo?" Klekla jsem si, abych měla své oči na úrovni těch jeho.
"J-já nejsem slabej! Nebrečím!"
"To věřím." Mile jsem se usmála. Z kapsy u kalhot jsem vylovila balíček orea. Menší zásoba.
"Dáš si?" Nabídla jsem mu.
Nedůvěřivě si ode mě jednu sušenku vzal.

Něco mě napadlo.
"Bolí to hodně?" Zeptala jsem se.
Váhal. "Nejsem slabej."
"To neříkám, ale odpověz prosím."
Přikývl.
"Můžu něco zkusit?"
Opatrně souhlasil.

Děti jsou snadno zmanipulovatelné. Když jsem si jako malá odřela loket, máma mi ránu zakryla rukama, zamumlala něco ve smyslu "bolest zmiz" a já uvěřila, že mě to nebolí.

Zkusila jsem to samé udělat chlapci. Jenže když jsem to udělala, cítila jsem, jak mě rychle opouští energie. Okamžitě jsem s tím přestala.
Točila se mi hlava a měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím.

"Oooo!" Vykřikl kluk. "Ono to nebolí!"
Unaveně jsem si ho prohlédla. Překvapilo mě, že ta rána nevypadala tak hrozně, jako před tím. Sice krvácela, ale už ne tak moc.

"Jsi v pořádku?" Optal se mě. Opatrně položil svou ručku na mou tvář. Měl jí tak studenou, že mě to probralo a vyjékla jsem.
"Pro-promiň." Zrudl a zadíval se do země.
"Čí jsi syn?" Měla jsem takové tušení.
"Boreáse."
.
.
.
.
.

Klučinu, který se představil jako Harry, jsem si dala na záda a odnesla na ošetřovnu, aby mu ty odřeniny někdo pořádně ošetřil.

Někdo by si myslel, že když jsem unavená, je to hodně špatný nápad. Ale jeho ledová kůže a jeho otázky mě udržovali při smyslech.

Když jsem ho svěřila do Willovi péče, chtěla jsem zmizet.
Jenže můj brácha je moc všímavý, takže trval na tom, abych si tam lehla na lůžko a vyspala se.
Nešlo ho neposlechnout.

-----------------------------------------------------

Tímhle tempem Vám vynahradím ten čas, kdy jsem kapitoly nevydávala XD