Apollónova Dcera - první léto

Roky lží

Doběhla jsem domů a strhla ze sebe kabelku.
"Ahoj, Flo." Mamka mě přišla pozdravit. Všimla si mého vyděšeného výrazu. "Co se stalo?"
Řekla jsem jí vše. Normálně bych se bála, že mě strčí do blázince, jenže v ten moment jsem byla rozrušená.
"Ale, to se ti jen zdálo. Je to asi kvůli tomu horku." Objala mě. Pak přišel táta a proběhlo to stejně, jako s mámou. Sestry v ten den byly u kamarádek.

Někdo zazvonil a táta šel otevřít.
"Do-dobrý...den...fů!" To funění bych poznala všude.
"Patriku?" Vykoukla jsem zpoza táty.
"Čau...Flo." Z hluboka se nadechl. "Pane a paní Bakerovi," vstoupil do bytu, "je na čase jí to říct."
"Co říct?" Zeptala jsem se
"Ale kam spěchat?" Máma se pokusila o úsměv, ale hlas se jí třásl.
Patrik přešel k oknu v obýváku. Měl výhled na vchod do paneláku, kde jsme bydleli. "Čeká venku." Zašeptal.
Táta si povzdechl. "Floreto, běž si zbalit." Přešel ke skříni, kde jsme měli různé věci po dědovi. Vytáhl z ní vojenskou tašku, kterou mi podal.
"Proč si mám jít zbalit?" Chtěla jsem vědět.
"Nemusíš!" Rozkřikla se máma.
"Ale ano. Jen to nejnutnější na celé prázdniny."
"Dohaje proč?!" Třásla jsem se. Byla jsem jediná, která nechápala, co se děje.
"Nejdřív si musím promluvit s tvou matkou."

Nejraději bych je odposlouchávala, ale musela jsem se uklidnit. Takže jsem si šla zabalit. Hygienické potřeby, oblečení, hřeben, ručník, nějaké kapesné, prostě to, o čem jsem si myslela, že je nutné mít s sebou. I když jsem nevěděla, kam to vlastně půjdu.

Když jsem i s taškou vyšla z pokoje, tak mě táta nasměroval do ložnice rodičů, kde byl Patrik s mámou.
"Tak," snažila jsem se být v klidu. "Co se děje?"
Máma mě chytla za ramena. "Toho muže jsme pustili dovnitř, abychom se ho pokusili zdržet, zatímco ty a Patrik utečete."
"Proč?" Bála jsem se.
"Je to nestvůra, co dostala chuť na poloboha." Vysvětlil Patrik.
"Po-počkej...ty...ty jsi..."
"Ne." Zakroutil hlavou.
Chvíli mi trvalo, než mi to došlo. Nervózně jsem se zasmála. "To je...dobrej vtip."
Ale nikdo jiný se nesmál. Naopak. Máma dokonce vypadala, že se rozbrečí.
"N-ne..." Začala jsem vyšilovat. "Jak dlouho to víte?! Čí jsem tedy dcera?! Proč jste mi to tajili?! A jak-" Přerušil mě zvonek u dveří.
Táta mi podal menší batoh. "Máš tam pár věcí na cestu."
"Kam...?" Cítila jsem se hrozně. Nemohla jsem se nikomu podívat do očí.
"Na bezpečné místo pro...ty, co jsou jako ty."
"Tam ti vše vysvětlí." Doplnila ho máma a dala mi pusu na čelo. "Patrik tě tam dovede." Ukázala na požární schodiště.
"Ale-" Zas ten zvonek.
"Běž." Poslední slova obou rodičů, než jsem vyrazila.

"A co jsi vlastně ty?" Zeptala jsem se Patrika, když jsme mířili na zastávku autobusu.
"Satyr." Šeptl.
Satyr... Pořád jsem doufala, že si ze mě někdo střílí. Jenže nějaká část ve mně věděla, že ne.