Apollónova Dcera - první léto

Konečně!

Předtím, než jsem usedla ke stolu, ke mně přišel Aheris s tím, že na mě počká v aréně. Willa jsem řešit nemusela. Sám za mnou přišel a omluvil se, že kvůli práci na marodce si nemůže vyslechnout můj sen, což mi nevadilo.

Takže jakmile jsem dojedla, tak jsem zamířila do arény. Při chůzi jsem si broukala You are my sunshine. Užívala jsem si tu cestu. Nechtělo se mi pospíchat, ale nemohla jsem nechat Atherise čekat. Nesnášela jsem pocit, že někam jdu jako poslední. Radši jsem čekala.

"Floreto." Uslyšela jsem vedle sebe otravný hlas.
Ignorovala jsem Tomáše a šla dál.
"Kam pak jdeš, květinko?" Zapěl.
Protočila jsem očima. "Trénovat."
"Super! Naučím tě spou-"
"S Atherisem." Zarazila jsem ho.
Zastavil se. "A-ale...proč?! Jsem lepší!"
"Posoudím já." Pokračovala jsem v chůzi, aniž bych se otočila.
"Floreto!" Předběhl mě a zastavil. Chtěla jsem ho obejít, ale nenechal mě.
"Uhni." Moje nálada se kazila čím dál tím víc.
"Ne. Proč se na něj nevykašleš?!"
"Uhni!" Vrazila jsem do něj, ale ani se nepohnul.
"Proč?! Patřila bys mezi frajery!" Zvyšoval hlas.
"UHNI SAKRA!" Všichni na nás koukali.
"PROČ SE DOKOLA ZAHAZUJEŠ S NULAMA?!!"
Už jsem to nevydržela. Moje ruka samovolně vystřelila a dala Tomášovi pěstí. Vždy jsem si to přála udělat.
Zakolísal, ale nespadl. Takovou sílu nemám. Zaraženě se na mě podíval.
Podla jsem ho ukazováčkem do hrudi. "Už nikdy...o mých přátelích...takhle nemluv." Šeptla jsem výhružně. Pak jsem ho obešla a pomalým tempem zamířila do arény.

"Promiň, že jdu pozdě." Nechtěně jsem zavrčela na hnědovlasého kluka.
"Co se stalo?" Zeptal se opatrně Atheris.
"Tom se stal!" Vyštěkla jsem a rozhodila rukama.
Aheris ke mně došel. Položil mi ruce na ramena. "Vím, že tě naštval, ale pokus se uklidnit." Bylo mi jasné, že nechtěl učit naštvanou holku, která neumí svůj vztek udržet na uzdě. Radši by viděl, jak mě cvičí Tomáš, přičemž bych mu usekla hlavu.
Zhluboka jsem nadechla.
"Promiň, že jsem byla nepříjemná."
"V pohodě." Usmál se a poodešel. Vytasil meč. "Začneme."

Musím říct, že způsob, jakým učil Diův syn, mi vyhovoval víc, než toho debila.
Zatímco áresovec pořád něco mlel a nenechal mě dělat chyby, Atheris dělal přesný opak.
Vždy, když se mi něco nepovedlo, zastavil se uprostřed pohybu. Pak mi vysvětlil, co jsem udělala špatně, že jsem se dostala do té a tamté situace, co jsem měla udělat, abych se do ní nedostala a taky to, jak se z ní dostat.

Byla jsem unešena. Je tu teprv, soudě podle počtu korálků, jeden rok a učí, jako by tu byl nejmíň pět.
Začala jsem přemýšlet, což způsobilo mou nepozornost. Jen tak tak se mi podařilo vykrýt útok mířený na můj krk.

Na mém "učiteli" bylo vidět, jak si oddychl úlevou. Schoval meč do pochvy.
"Nepozornost na bojišti se trestá smrtí." Vynadal mi. "Pro dnešek to stačí."
"Díky." Zasunula jsem svou zbraň do pouzdra.
"Za málo." Mávl rokou a pak se rozzářil. "Teď hodnocení."
Zakňučela jsem. "To jsme ve škole?"
Zasmál se. "Jo. V mojí. Takže...nebylo to vůbec špatný. S mečem ti to celkem jde."
Nadechla jsem se, že mu poděkuju, jenže pokračoval.
"Ale ve válce bys umřela."
"Tak to dík."
"Klid. Ani já jsem se nestal dokonalým za den." Pronesl hrdě.
"Ne? Vážně?" Z té ironie mi zacukaly koutky úst.
Přimouřil oči. "Neprovokuj."
"Klid. Nikdo se nenarodil dokonalý. Tedy, krom někoho." Rukou jsem si pohodila vlasy.
"Ó! Děkuju." Řekl Azheris.

Ještě chvíli jsme se pošťuchovali, než přišel Nico.