Apollónova Dcera - první léto

Jezero

Po tom snu bylo pro mě obtížné se podívat na Tomáše i Willa. Hned mi bylo jasné, že si toho někdo všimne.

"Floreto." Seděla jsem na kraji jezera a vodou si nechala omývat svá chodidla, když jsem zaslechla Patrikův hlas.
"Čau, Páťo." Usmála jsem se. "Jak ti to jde s tou...tou..."
"Flos? Jde to dobře." Posadil se. "Zaslechl jsem, že se přátelíš s tím...Tomem."
Chceš říct blbcem, že?
Přikývla jsem.
"Je on ten důvod, proč jsi..."
Povzdychla jsem si. "On ne. Spíš noční můry."
Pár sekund mlčel. "Vždy jsi vypadala tak...jinak, když si je měla. Jenže teď je to...jiné."
Zasmála jsem se, přičemž chudák nevěděl proč.
"To tvoje vysvětlování." Smála jsem se dál.
Patrik se zamračil. "Já to myslím vážně, Flo."
"Já vím." Vydechla jsem
"To jsou tak hrozné?"
Hrozné? Slabé slovo...
Slabá...
Pokrčela jsem rameny, jako by na tom nezáleželo. Jenže záleželo.
"Tak...kdyby něco...vždy ti pomůžu."

"Vždy jsi potřebovala lidi, co tě ochrání. Jenže tě všichni nesnášeli...Jsi slabá."

Pokusila jsem se o úsměv. "Neboj. Všechno je v pohodě."
Nedůvěřivě přikývl, zvedl se a odešel.

Myslela jsem si, že budu mít chvíli na to, abych si uspořádala myšlenky, ale někdo na mě šplíchl vodu.

"Netvař se tak, Flo!" Sára po mně stříkala vodu.
"Jsi jak Medůza!" Přidal se k ní Harry.
"Tak Medůza, jo?" Zvedla jsem se.

Sára s Harrym začali pobíhat a výskat, zatímco jsem se je snažila chytit a trošku vyválet ve vodě.
.
.
.

"Haha! Už tě mám!" Pokusila jsem se o zlověstný hlas, když se mi po dlouhé době podařilo chytit Harryho.
"NE! POMOC!" Křikl se smíchem.
"Nech ho bejt!" Sára mi skočila na záda.
Zakřičela jsem, protože jsem ztratila rovnováhu. Všichni tři jsme spadli do vody.

Náš záchvat smíchu přerušil Tomáš.
"Tak si myslím, že je načase vrátit příšeru zpět do moře."

Vzal mě do náruče a za mého škubaní, abych se vysvobodila, došel se mnou dál od břehu, až mu voda byla po pas.
Hodil mě do vody. Vteřinu mě přidržel pod hladinou, než mi dovolil se nadechnout.

"Ty nechceš domů, příšero?~" Ušklíbl se.
"Zaprvé: Medůza není vodní příšera a zadruhé..." Cákla jsem na něj vodu. "Zrádče!" Zavtipkovala jsem a odstartovala boj.
.
.
.

Unaveně jsme leželi na pobřeží a vydýchavali se.
"Zas se usmíváš, sluníčko." Řekl po chvilce áresovec.
"Hm?"
"Od rána jsi taková...jiná."
"To samý mi řekl Páťa." Můj úsměv se rozšířil.
"Jen doufám, že to nebylo, kvůli mně."
"Nechápu."
"Vyhýbala ses mi. Myslel jsem, že jsem udělal něco špatně." Posadil se a já ho následovala.
"Nemusíš se bát. Měla jsem jen noční můru."
"Tak...dobře."