Apollónova Dcera - první léto

Moje první vítězství

Někdo by mohl říct, že když jsem nikdy dřív Toma neporazila, tak mě hned zabije. No ale těch posledních pár dnů jsem pořádně trénovala, takže jsem se jeho útokům dokázala vyhnout. (Měla bych Thorovi, aka Aherisovi, a Nicovi poděkovat, ale neudělám to.)

"Stůj kurva už!" Vztekal se Tomáš. To bylo za potřebí, protože další věc, co jsem se naučila, je, že většinou když je člověk čím dál tím víc naštvanější, tak je větší možnost jeho neúspěchu.
"Tome, nech toho." Řekla jsem klidně.
"Drž hubu!" Udělal chybu a já mu dala pěstí do boku. Zakňučel, ale jinak se mu nic nestalo. "Ani uhodit nedokážeš!"
"Třeba nechci být jak ty."
"Tvoje chyba!" Opět jsem mu uhla. "Do hajlu BOJUJ! NEBO PADNI A PROS O MILOST!" Zas po mně sekl.
"Opravdu chceš, abych do toho šla na plno?" Nadzvedla jsem obočí.
"JO!"

Z kapsy jsem vytáhla rukojeť vystřelovacího nože a zmáčkla "tlačítko", v ruce se mi objevila dýka.
Tom se zasmál. " To sis teda pomohla!"

Je dobré vědět, v čem jste dobří. V šermu bych ho nikdy neporazila, ani kdybych opravdu tvrdě trénovala. Spousta lidí mi už řeklo, že mi to nejde. Proto jsem se zaměřila na mé silnější stránky: lukostřelba, lékařství a hlavně bojová umění.

Zatím jsem jen uskakovala. Ale když nadzvedl meč nad hlavu, kopla jsem ho do břicha. Ucítila jsem, že si pod tričko dal zbroj.
Aha! Takže sem ne.

Tomáš si po tomhle dával větší pozor, aby si mě nepustil moc blízko tělu.
Na neštěstí pro mě je karma, nebo-li Nemesis, svině, já klopýtla a spadla.
Myslel si, že má vyhráno, proto si dal na čas, než mě probodne. Ale jak se říká: nechval dne před večerem.

Do hrsti jsem nabrala hlínu a počkala, až se dostal nade mě. Pak jsem mu jí hodila do obličeje. Začal couvat, já udělala kotrmelec do zadu, díky čemuž jsem se postavila, vyrazila jsem Tomovi meč z ruky, přirazila jsem ho na nejbližší strom a ostří dýky mu přiložila ke krku.

Zab ho! Zas ten hlas. Už mi začínal lézt  na nervy. Zab ho! Pomsti se mu! Pomsti se mu za ty roky utrpení, za to, že tě mnohokrát zradil, za to, že napadl tvou rodinu!

Usmála jsem se. Musel to být vážně psychopatický úsměv, protože Tomáš, který byl už i tak vyděšený, se rozklepal.
Víc jsem mu natiskla ostří ke krku, až po něm stekla kapka krve.

Na co čekáš?! Zab ho!

Přestala jsem se usmívat. "Proč, Tome?" Tahle otázka zaskočila i mě. "Bývali jsme přátelé."

Jednoduše tě zradil! ZAB HO!

Tomáš mi na otázku neodpověděl. Pustila jsem ho, přičemž na mě koukal jak vyoraná myš.
Proč jsem to udělala? Protože jsem si vzpomněla na ten sen, kde jsem ho zabila, a mužský zklamaný hlas, jak řekl, že jsem udělala chybu.

"Flo-re-to-?" Vypadal, že každou chvíli omdlí. To se nestalo, jen se svezl na kolena.
"Měl bys jít na ošetřovnu." Otočila jsem se k odchodu.
"P-proč-? Vždyť jsem-jsem ti-"
"Ano." Koukla jsem na něj. "Udělals mi hodně hnusných věcí. Ale jak už jsem řekla, já nejsem ty."
"A-a-ale většina li-"
"Nejsem ani většina." Pomalu jsem kráčela proč, přičemž jsem stisknutím tlačítka změnila dýku na rukojeť vystřelovacího nože, který jsem následně schovala do kapsy.
"Floreto! Díky!" Nevěděla jsem, za co děkuje, možná za to, že jsem ho nezabila.

"Flo.~" Po pár minutách jsem zaslechla mužský hlas, který jsem zaslechla přibližně jen třikrát.