Apollónova Dcera - první léto

Kokot na scéně

Simon se zastavil a špatně dýchal. Šel jako poslední, takže jsem musela Nica, který slézal jako první upozornit. Taky se zastavil. Bylo zbytečné se Simona ptát jestli je v pořádku.
Mohla bych mu z jeho batohu vyndat flašku s vodou, ale protože má byla přístupnější, dala jsem mu svou. Celou jí vypil a po bradě mu stekl malý pramen.
Proč jsem mu neřekla, ať zůstane nahoře? Teď je na to pozdě.
"Můžeš pokračovat?" Zeptala jsem se ho. Nejistě přikývl.

.
.
.

Jakmile jsme byli dole, odtáhla jsem boreásovce co nejdál od řeky a donutila jsem ho si sednou. Vytáhla jsem z jeho tašky termosku. Věděla jsem, že místo teplého pití tam bude mít ledový přeslazený čaj.
Na sekundu jsem se podívala na Nica, jak nabírá tekutý oheň do dvou lahví. Pak jsem si dřepla k Simonovi a šáhla mu na čelo. Zkusila jsem experiment a to ten, jestli mu dokážu ulevit. Sice to vypadalo, že se mu dech zklidnil, ale pořád vypadal, že omdlí.

"Výměna." Přišel Nico a naznačil mi, ať se jdu napít. "Mimochodem...máš ráda pálivé jídlo?"
"Nesnáším ho."
Na to mě Nico odehnal.

Já opravdu nesnáším pálivé jídlo. Stačí jen malinko a už chrlím oheň. Takže si dovedete představit, jak nadšená jsem byla, když jsem měla vypít oheň.

Že já blbá se nenapila nektaru!

Když jsem se ke klukům vracela, oba rozesmálo to, jak jsem se tvářila. Nejvíc se smál Nico a to tak, že jsem ho musela napomenout, protože opravdu nestojím o další nestvůry.

"Ale, ale?" Ozval se velice povědomí hlas. "Koho to tu máme?" Ze stínů se vynořil Tomáš a jeho parta.
Nico se rychle postavil. Simon ho následoval.
"Jak si se sem dostal tak rychle?!" Zavrčela jsem.
"To tě nemusí zajímat, květinko.~"
Po tom oslovení jsem rukou sjela k rukojeti meče, který byl v pouzdru.
"Ale klid. Jen mě napadlo, že bychom mohli spolupracovat. Když jste teď vyřízení, nemůžete se odsud dostat svou....mocí."
"Ty víš, jak se odsud dostat?" Zeptal se nedůvěřivě Simon, který mírně zavrávoral.
"Všichni víme jak... Bránou smrti."
"Jsi BLAZEN?!" Zařval Nico. "NEMŮŽEME JÍ OTEVŘÍT! A KDYŽ UŽ TO UDĚLÁME, TAK JÍ MUSÍME ZAVŘÍT Z OBOU STRAN!"
"Ano! S tím jsem počítal. Proto se chci s vámi spojit. Ten, kdo jí zavře odsud, musí být zbytečný." Podíval se na mě. "A slabý."
Sevřela jsem rukojeť meče, chtěla jsem něco říct, ale přerušil mě.
"Neber si to zle, sluníčko. Nemůžeš za to, žes zdědila svou neschopnost po tatínkovi."
Vytasila jsem meč a chtěla mu useknout hlavu, jenže to čekal.