Apollónova Dcera - první léto

Pach smrti

Okamžitě jsem za Nicem vyrazila a nechala tam Atherise nechápavě stát. Musela jsem s ním mluvit. Měla jsem pocit, že Hádův syn ví něco, co já ne.

Nico si povídal s Ariou, takže si mě nejprve nevšiml. Ale když mě Aria pozdravila, cukl sebou. Bylo mi jasné, že bude chtít zdrhnout, tak jsem zrychlila krok.

Nico vyběhl z arény a já za ním. Nekřičela jsem, ať se zastaví. Bylo to zbytečné.
Zahlédla jsem, jak se na stromě zamihotal stín. Tak snadno se mě nezbavíš, di Angelo! Skočila jsem po něm a společně se propadli do tmy.

Objevili jsme se v jezeře nedaleko břehu. Trošku jsem se napila vody, kterou jsem okamžitě vykašlala.
"TY KRÁVO!" Rozkřikl se Nico. Těžce oddechoval. "MOHLA SI MĚ ZABÍT!"
"ALE NEZDRHL SI!"
Když mu došla má slova, pokusil se o útěk, ale byl vyčerpaný, takže ztratil rovnováhu. Zareagovala jsem rychle a zachytila ho dřív, než se zhroutil.
"Teď si promluvíme." Rozhodla jsem.

Byla jsem ráda, že bylo léto a nikdo neřešil to, že jsme mokří.
Během cesty k suchému místu pod stromem, jsem mu řekla o svém snu.

"A co já s tím?" Zavrčel. V jeho hlase jsem zaslechla nervozitu. Posadila jsem ho pod strom, aby se o něj mohl opřít, a sedla si před něj.
"Ty víš, co to znamená." Pokusila jsem se znít klidně.
"Ne!" Vyštěkl. Chtěl se zvednout, ale já vytasila meč, který jsem mu špičkou přiložila ke krku.
"Jsem rozhodnuta udělat vše pro to, abych zjistila, proč se mi to zdálo." Řekla jsem ledově.
"Nesnáším tě." Jeho pohled mě probodával skrz naskrz.
"To polovina světa. Mluv."

Nějakou dobu se kousal do rtu. Věděla jsem, nad čím uvažuje. Nakonec si povzdychl.
"Jako Hádův syn vycítím smrt." Nechtěl pokračovat, takže jsem ho musela pobídnout. "Will...někdy je cítit smrtí."
Meč mi málem vypadl z ruky. Jenže jsem se ovládla, protože mi něco nesedělo. "Jak někdy?"
"Občas..." Uhnul pohledem do strany. "Nikdy předtím to tak nebylo. Buď deš cítit, nebo ne. Ale u Willa je to jinak. Občas po smrti páchne a občas ne....jako ty."
Vykulila jsem oči a tentokrát mi meč z ruky opravdu vypadl.

"Floreto!" Křikl někdo za mnou. Rychle jsem se otočila. Byli to Stollovi a nesli dvě krabice mé výhry. Pak mi došlo, že nedávám na Nica pozor.
Už tam nebyl.

Roztřeseně jsem vstala, schovala meč, převzala jsem orea a poprosila je, aby Willa poslali do Apollónova srubu.

.
.
.

Když jsem tam dorazila, překvapilo mě, že v něm nikdo není.
Zamířila jsem do pokoje. Napadlo mě, že si výhru schovám do mého kufru, který jsem nacpala pod postel. Nikde jinde bezpečné místo nebylo.
Seděla jsem na zemi a s menšími problémy vytáhla kufr. Otevřela jsem ho a zarazila se. Byl v něm balíček. Chtěla jsem ho prozkoumat, jenže jsem zaslechla kroky. Rychle jsem výhru schovala k tomu balíčku a zavazadlo dala pod postel.

"Flo?" Zeptal se opatrně klučičí hlas. Poznala jsem, komu patřil.
"Tady, Wille." Posadila jsem se na postel.
Do místnosti nakoukla blonďatá hlava. "Díky bohům. Myslel jsem si, že je to další fór." Zasmál se. Pak si všiml mého výrazu. Nerada jsem viděla, jak mu opadl úsměv, když si si sedal vedle mě. Jeho pohled, říkal co se děje?
"Musím to něco říct." Kdyby šlo jen o mě, nic bych ti neřekla.

.
.
.

"...pak Nico otevřel rakev." Bylo mi do pláče, ale držela jsem se.
"A-a kdo tam...byl?" Bál se odpovědi.
Jen jsem se na něj koukla. Nemohla jsem to říct na hlas, ne před ním.
Willovi to došlo okamžitě. Zbledl jak stěna. "T-to by-byla jen noční můra." Pokusil se o úsměv. Nešlo mu to. "Ni-nic to není." Tímhle se snažil uklidnit nás oba.
"To není...všechno." Nechtěla jsem mu to říct. Věděla jsem, že jestli by to zjistil Nico...
"No?" Řekl roztřeseně.
Řekla jsem mu o tom, co mi prozradil Hádův syn.

Will přešel k oknu, aby se nadechl čerstvého vzduchu.
Měla jsem potřebu Nica bránit. "Neřekl ti to, aby ses tolik nestrachoval."
Jen zamručel.
Šla jsem k němu. "Wille." Šeptla jsem a čekala, až se otočí. Objala jsem ho. "Přísahám ti při řece Styx, že přežiješ."
"My oba."
"My oba." Zopakovala jsem, ale jistá jsem si nebyla.
Proč mám pocit, že nás někdo sleduje?