Apollónova Dcera - první léto

Simon překvapuje

Nevím jak, ale klukům se podařilo mě chytit za ruce, přičemž mi málem vykloubili ramena. Hučelo mi v uších a viděla jsem rozmazaně. Simon s Nicem se mě pokusili vytáhnout, ale nešlo jim to.
Když hučení pominulo, což bylo celkem rychle, slyšela jsem Simona, jak říká: "Pusť ji!"
"Ses posral, ne?!" Opověděl di Angelo.
"Věř mi!"

A tak jsem se řítila dolů, přitom jsem zavřela oči. Jenže se tvrdý dopad nekonal. Místo toho jsem pomalu nohama přistála na zemi.
Zmateně jsem se rozhlédla. Kousek ode mě stál Simon, který se opíral o kolena a oddechoval, jako by uběhl maraton.

"Um...jsi v pořádku?" Zeptala jsem se.
Jen mávl rukou na znamení, že jo a narovnal se.
"Děkuju."

Jsi nemo-
"Bla, bla, bla! Drž zobák!"

Opravdu mě to přestávalo bavit. Nejsme tu ani hodinu a už z tohohle místa blázním.

Koukla jsem se na Nica, který pořád stál na římse. Nasadil pohled ala "super, teď jsem tu sám".
"Můžeš použít cestování stíny." Potlačil úsměv Simon. Všichni jsme věděli, že když přenesl tři děcka, tak mu to teď nepůjde.
Proto se Nico šoural podél zdi dál a něco si mrmlal pod vousy.

Stoupla jsem si k řece a udělala "strašně zamyšlenou" pózu.
"Ajeje!" Pozoroval mě Simon.
"Hmm...Dle mých deduktivních schopností hádám, že to není řeka ohně."
"No shit, Sherlock."
"Hej, Nico!" Křikla jsem. "Pohni si!"
"Děláš si..." A tím to jsem odstartovala sprchu nadávek.
"Ups! Asi jsem ho trošku naštvala."
"Asi trošku hodně." Opravilo mě Jeho Veličenstvo.
"Hm..." Opět má zamyšlená póza, při které jsem se snažila nesmát. "Proč mě asi nemá rád?"
"Hm..."

.
.
.

Netrvalo dlouho a našli jsme útes, pod kterým se valila řeka, kterou jsme hledali. Jenže než jsme se rozhodli útes sešplhat dolů, přileťela k nám nestvůra, kterou nemůžu popsat, protože byla rychlá jak hovado.

Během boje jsme zjistili, že jí nedokážeme zasáhnout ani mečem, ani šípem, ani čímkoliv, co nás napadlo. Utéct jsme nemohli a s těží jsme se jí vyhýbali. Párkrát nás pokousala i podrápala. Navíc měla šíleně pisklavý křik.

Najednou řev. Napatřil té nestvůře, ale Simonovi. Bylo to tak ohlušující, že jsem padla na kolena a myslela si, že mi z uší poteče krev.
Řev ustal. Zvonilo mi v uších. Jediný plus, co to mělo, byl, že se nestvůra válela v křečích na zemi a naříkala.
Popadla jsem meč, který jsem předtím upustila, abych si zacpala uši, a usekla jí hlavu. Okamžitě se rozsypala na prach.

Simon si odkašlal a promnul si krk. Nedivila jsem se mu, pro jeho hlasivky to muselo být sakra namáhané.
"J-jak...?" Nico nebyl jediný, koho to zajímalo.
Simon neodpověděl.
Přišla jsem k němu a poplácala ho po zádech. "To mě musíš naučit. Ale teď vás ošetřím."
"Prosim tě Flo." Zastavil mě Nico. "Dole je řeka, takže-"
"No právě." Přerušila jsem ho. "Je dole a jsme vyčerpaní a zranění....nebudu riskovat další pád."

Každému jsem ošetřila větší zranění mou "magii", či jak to nazvat, a menší jsem ošetřila za pomocí lékarničky, kterou jsem měla s sebou. Jenže na svá zranění jsem mou sílu použít nemohla. Na mě prostě nefungovala.

Začali jsme slézat útes, přičemž na mě kluci dávali pozor, abych se zase nezřítila. Nico ke všemu prskal, že až budem dole, tak se musím napít. Mě ale dělalo starosti něco jiného...

Při slézání se čím dál tím víc vzduch oteploval, až to bylo nesnesitelné, takže moje jediná myšlenka byla:
Když je Simon boreásovec, může mu to hrozné horko ublížit víc než nám?