Apollónova Dcera - první léto

Před výpravou

Kámen, nůžky, papír vyhrál Simon a rozhodl, že pojedu s Nicem. Upřímně jsem nevěděla, jestli být uražená, nebo ráda.
Tak či tak jsem klukům řekla, že si jdu lehnout, protože pár dní nespání by se mi na výpravě mohlo vymstít.

Vyšla jsem ze srubu a první, co jsem slyšela, byl Tomášuv hlas.
"...proto jsem se sám přihlásil. Zítra se vydám na výpravu." Kolem něho poskakovali nějaké holčiny.
"To je...páni!" Vykoktala jedna.
"Ano. Došlo mi, jakou chybu jsem udělal. Nechápu jak jsem to mohl-" Falešně se mu zlomil hlas.

No neříkejte mi, že ten kokot...

"Oh Tome!" Kníkla další holka. "Hlavní je, že sis to uvědomil a že se vydáš pro lék pro Willa."

No to si ze mě děláte prdel! Ony mu to fakt baští?! Ty musí být dcery nehorázně tupýho boha! Vždyť-
Klid, Floreto. Nádech, výdech.

Proklouzla jsem kolem nich a mířila do Apollónova srubu, kde jsem si lehla.
Po pár minutách se mi povedlo usnout.
.
.
.

"Vážně si myslíš, že to zvladneš?!" Zasmál se Tomáš.
Klečela jsem před ním svázaná a zbitá.
"Jen své přátele dovedeš do záhuby! Počkej...já zapomněl..." Sklonil se, chytil mě za vlasy a donutil mě zaklonit hlavu. "...že něco tak odpornýho přátelé nemá." Zašklebil se.

"Je mi z tebe špatně." Zachraptila jsem.
"Co prosím?!" Trhl rukou. Sýkla jsem bolestí.
"Doufám, že se potkáme na trestných polích." Prskla jsem.
"Ty malá-" Zaraženě vykulil oči. Pustil mé vlasy a svezl se na zem čelem k zemi. Ze zadu z hlavy mu trčela dýka.
.
.
.

Pomalu jsem otevřela oči. Měla jsem pocit, že ten sen měl pokračovat.

Překulila jsem se na bok, přičemž jsem málem spadla z postele. Nemotorně jsem vytáhla kufr, který jsem následně otevřela. Když jsem si vzala menší balíček Orea, schovala jsem kufr zpět, přetočila se na záda a začala jíst sušenky. Měla jsem hlad, ale z postele se mi nechtělo.

Nakonec jsem přeci jen vstala. Musela jsem se jít podívat na mého brášku.
.
.
.

Trochu roztřeseně dýchal, jako by mu byla zima, a sem tam sebou cukl. Jinak vypadal klidně.
Pohladila jsem ho. Klekla jsem si a zašeptala: "Neboj se. Za chvilku ti bude líp. A slibuju, že Nica se Simonem přivedu zpět."
Připadala jsem si dost blbě, ale i tak jsem mu dala pusu na čelo. Cítila jsem se jak máma, proto jsem se uchechtla.

Ještě jsem mu malinko ulevila od bolesti, než jsem se zvedla a odešla. Musela jsem si jít zbalit. Večeře se kvapem blížila.