Apollónova Dcera - první léto

Přísaha

Stáli jsme s Tomášem naproti sobě se skříženými meči. Měla jsem pocit, že mi místo krve tělem proudí vztek. Nesnáším, když někdo napadne nebo urazí ty, na kterých mi záleží. A on, ten parchat, který byl až moc v klidu, to udělal tucetkrát.
Zatímco jsme takhle stáli, ti jeho dva poskoci nás obešli. Nemohla jsem je sledovat, kam jdou a co dělají. V boji se nepozornost trestá smrtí. Jenže když jsem zaslechla ty rány...

Jakmile jsem se ohlédla, Tomáš mě odzbrojil a kopancem do břicha mě dostal na zem. Pokusila jsem se zvednou, ale ten zmrd mi ke krku přiložil špičku meče. Tak jsem tam seděla, bezmocná.

"Ohlédni se, laskavě." Usmál se áresovec.
Ti dva debilové věznili mí přátelé. (Později jsem zjistila, že ten, kdo věznil Simona, se jmenoval Marek a ten druhý, co držel Nica, Adam.)
"Rozmysli se dobře, Floretko.~ Buď přísaháš na řeku Styx, že se obětuješ, nebo..."
Možná bych něco namítla, ale mou pozornost zaujal Marek, ten, co držel Simona. Simon to neviděl, protože ho Marek držel zády k sobě, ale ten krypl se olízl...Propalovala jsem ho pohledem.
"Co je?" Nadzvedl obočí Marek. "Mám žízeň." Proč mám pocit, že lže? Věnoval mi provokativní pohled.

"Hej, Flo!" Luskl prsty Tomáš.
Pomalu jsem se na něj podívala. "Co když při cestě umřu? Pak ten slib bude k hovnu." Doufala jsem, že tahle ubohá výmluva zabere.
"Tak si to malinko pouprav. Ale pozor na to, co řekneš."
Nadechla jsem se a se vstekem a s hambou sklopila zrak. Samozřejmě na mě Nico i Simon řvali, abych to nedělala, ale neměla jsem na výběr. Já měla u krku meč, oni taky, takže kdyby se jeden z nás o něco pokusil, všichni bychom za to zaplatili. Navíc byl v sázce Willův život, protože pochybuju, že by ten lék ti tři hajzlové přinesli.

"Pří-přísahám při ře-ce Styx..." Tomášovi se zaleskly oči. Měla jsem chuť...no, to je jedno. "...že pokud mi v tom nic nezabrání a bude to v mých silách, zavřu bránu smrti v Tartaru."

Chvilku ticha přerušilo Tomovo nadšení.

"Oh! Výborně! Teď je pusťte...nebo ne! Když jsme u těch slibů, tak-"
"Dost!" Křikla jsem. "Nikdo nic slibovat už nebude!" Stoupla jsem si, aby bylo vidět, že to myslím vážně.
"Oh! Ale jak mám vědět, že se nepokus-"
"Tomáši, dala jsem slib, že tu bránu zavřu. Takže vás nemohou zabít, protože bych ten slib nemohla splnit."
Bohové prosím! Ať je tupý a uvěří tomu.
Přišlo mi, že když budete přísahat před tímhle zmrdem, sebere vám to důstojnost. Mě ji sebral a to stačí.

Tomáš se zamyslel.
"Popros..." Šeptl.
"Cože?"
"Po-pros." Ten jeho úsměv... "POPROS."

Vztek ve mě přímo bublal. Ani jsem si to neuvědomila, ale vykopla jsem a trefila ho do obličeje. Spadl na zem.

"POSRALA SES!" Sedl si. "CO PAK SI NEU-" Když na mě koukl, zalapal po dechu. Nevím, co ho tak vyvedlo zmíry, ale užívala jsem si ten pocit. Pocit, že mám situaci tentokrát pevně v rukou já.
"Můj slib stačil. Víc nic nedostaneš. Jasné?" Pronesla jsem s ledovým klidem.
"D-do-bře." Váhavě se postavil. "Pusťte je."

Výborně, Floreto. Ozval se zase ten hlas.