Apollónova Dcera - první léto

Adam

Marek nějak přesvědčil Willa, aby mě propustil z marodky. Spolu s ním a s Nicem jsme došli na mýtinku, kde byla Diova pěst. Bylo to klidné místo a nikdo se tam neprocházel.

"Takže..." Odkašlal si Marek, když jsme se posadili do trávy. "Pokusím se to vzít stručně, jen to nejdůležitější."
"Dobře." Kývla jsem.
"Blížili jsme se k bráně smrti a přitom nás honili nestvůry. Ty, já a Simon jsme se je pokusili zdržet, zatímco Nico, Tom a Adam jí běželi  otevřít."
"Jak jste to dokázali?" Podívala jsem se na Nica.
"Normálně." Pokrčil rameny Nico.
"Aha. Čekala jsem, že bude chráněná kou-"
"Hlavní je, že to dokázali." Přerušil mě Marek. "Samozřejmě těch příšer bylo moc...přestávali jsme to zvládat. Navíc jsme se museli dostat k bráně, ale to nešlo."
"Chtěli jsme tam vlítnout a pomoc vám, jenže si pak zařvala: ZAVŘETE OČI!....Pochopili jsme to až ve chvíli, kdy se od vás objevila hrozná zář. Když jsme otevřeli oči, polovina příšer se rozsypala na prach a ten zbytek do sebe zmateně a vyděšeně narážel." Řekl Nico.
Marek vytáhl cosi z kapsy. "Ta zář vycházela odsud." Podal mi řetízek na krk se sluníčkem.

Úplně jsem na něj zapomněla. Dostala jsem to k té dýce od otce. Nosila jsem ho celé léto, takže jsem ho brala jako samozřejmost, jako krk - taky nekontrolujete, jestli ho stále máte.

"A-ale jak mohl zářit? Potřebuje aspoň trošku světla, aby někoho minimálně oslepil." Řekla jsem nevěřícně.
"V tom boji sis na něj vzpomněla a taky na to, že někteří apollónovci dokáží ovládat světlo, či něco takového."
"Proto si pak byla tak vyčerpaná. Zkoušelas to poprvý." Vysvětlil Nico.
"Všichni jsme proběhli bránou a snažili se pomoc Tomovi."
"Má obvázané břicho." Kývla jsem.
"Ty ses pokusila splnit slib a zavřít bránu, jenže ti to nešlo a nestvůry se začali probírat z oslepení. Teď jsem to řekl asi ne moc srozumitelně."
"Chápu, co myslíš." Sklopila jsem pohled.
"Nevšimli jsme si, že se Adam od nás oddělil." Pokračoval Nico. "Když jsme se po vás ohlédli, ležela si před bránou, která se zavírala, a natahovala ses k ní."
"Nevíme, proč jí Adam nezavřel zvenčí." Zakroutil hlavou Marek. "Ale prostě to udělal. Tom, i přes své zranění, se k tobě dostal a ptal se tě, kde je Adam."
"Brečela si a jen s těží jsi mu to řekla."
"Tomáš nejdřív řval, že to není pravda, pak ti to začal dávat za vinu."
"Když si omdlela, hodil s tebou o zem a ty ses praštila hlavou o kámen."
"Pár dní jsi měla obvaz, ale rána se ti rychle zahojila."
"Tomáš se ptal, proč tě bohové napotrestají za to, žes nesplnila slib."
"Protože-" Roztřeseně jsem se nadechla. "Protože jsem slíbila, že bránu zavřu-"
"Pokud to bude v tvých silách." Dokončil Marek.

Nastalo ticho.

Ten hlas, který jsem slyšela v Tartaru, se vrátil.
Tak přece můžeš za jeho smrt. Kdybys byla chytřejší, zkoumala bys svou moc a už bys dávno byla schopná ovládat světlo bez toho, aniž bys ses unavila. Takhle jsi byla-

"Flo." Marek mi položil ruku na rameno. "Dělalas, cos mohla. Nedávej si to za vinu."
"Zachránilas skoro celej tým a tím pádem i Willa." Přidal se Nico.
"Adam se rozhodl sám. Obětoval se, aby se nestvůry nedostaly přes práh brány."

Ale nemusel by, řekl hlas, kdybys byla silnější.