Apollónova Dcera - první léto

Boj o vlajku

Když zazněl roh oznamující boj o vlajku, znervoznila jsem. Nevím ani proč.

"Ukaž. Pomůžu ti." Zasmála se Kitty nad tím, jak jsem si nemotorně nasazovala zbroj.
"D-díky."
"Jsi nějak moc nervózní, ne?" Usmála se. "Neboj, spousta z nás se poprvé taky tak cítila. Bude to v pohodě."
Moc jsem jí nevěřila, ale i tak mě to uklidnilo.
.
.
.
.

Seděla jsem na větvi stromu s lukem a šípem připravená vystřelit.

Já a dalších pár lidí z "týmu" jsme hlídali vlajku, která byla zapíchnutá v zemi na malé mýtince. Všichni jsme se skrývali.

Zaznamenala jsem pohyb. Pode mnou se plížil kluk. Byl tu prvně. Nejenže jeho kroky byly neopatrné a prozrazovaly to, ale taky jsem ho včera viděla přicházet. Hned jak vstoupil na půdu tábora, jeho rodič Áres se o něj přihlásil.
Je prvního července...prazdniny-
Dost soustřeď se!

Chvíli jsem čekala a sledovala ho. Každým krokem váhal.
Ještě dva krůčky....jeden...

Natáhla jsem tětivu a vystřelila. Mým plánem nebylo ho zasáhnout, jen ho vyděsit. A to se mi podařilo.
Pak ze své skrýše vyběhl jeden z Ahénina srubu, pustil se do boje.

Chtěla jsem seskočit a jít pomoc, jenže jsem zahlédla jak se jiný  nepřítelský jedinec blížil k vlajce.
Okamžitě jsem popadla šíp, abych vystřelila, ale někdo mě předběhl - cizí šíp se mu zabodl do helmy. Ovšem ztratil pouze rovnováhu, nijak mu neublížil.

Najednou se tam nahrnulo spoustu lidí z druhého týmu. Mohla jsem začít střílet, ale jsem nechtěla zasáhnout spojence. Seskočila jsem tedy a začala bojovat mečem.

Několik lidí, kteří chňapali po vlajce, z ničeho nic popadalo. Respektivě uklouzli po něčem zmrzlém. Musela jsem se ušklíbnout.
.
.
.
.

Běžela jsem za holkou, které se podařilo vlajku ukořistit. Příliš rychle se blížila ke "hranici".
Za běhu jsem popadla klacek a hodila jí ho na nohy. Spadla.

Chystala jsem se jí sebrat naší vlajku, jenže mi v tom zabránilo pár nepřátel. Sice jsem se spolu s Ariou a Kitty pokusila probít, ale nešlo to.
Atheris chtěl zasáhnout, jenže ho zastavil zvuk troubení.
Všichni jsme ztuhli.
.
.
.
.

Slavili jsme vítězství. A právem. Kdyby ta holčina byla jen okousek rychlejší...

Ten klučina, co ukořistil nepřátelskou vlajku, se jmenoval Liam a byl z Hermova srubu. Několik starších táborníků ho vzali na ramena. My ostatní skandovali jeho jméno. A když ho položili, všichni jsme ho poplácali po zádech za dobře odvedenou práci. Dokonce mu pár holek mu vlepilo pusu na tvář. Mimochodem, mezi nima jsem nebyla.
.
.
.
.

Po oslavě jsem si šla sednout pod jeden strom nedaleko jezera.
Párkrát jsem si promnula náplast na bradě.
Moje první jizva...
Uchechtla jsem se.

Najednou mě napadlo, co dělá má smrtelná rodina.
Rodičové chodí do práce a plánují dovolenou pro celou rodinu. Pro většinu.
Mladší sestra pojede na tábor a ta starší taky pracuje, ale většinu času určitě tráví u svého přítele.
A moje kamarádky...tento týden jsme měli jet do kina.

"Zvykni si." Šeptla jsem si pro sebe. Pak jsem se usmála. "Aspoň si už nebudeš myslet, že jsi jedinej magor na planetě."
Navíc můj život bude o dost zajímavější!
Úplně vidím, jak vyprávím svůj život vnoučatům, tedy jestli je budu mít, a oni to budou brát jako pohádku.
Vtipné.
Něco mi došlo...
Kdybych si teď přeberu to, co mi rodiče nalhali a navyprávěli, změnilo by to celé mé dětství.

Zavřela jsem oči. Ponořena v myšlenkách jsem pomalu usínala.