Apollónova Dcera - první léto

Noc

Šla jsem lesem. Sice už byla večerka, ale bylo mi to jedno. Naslouchala jsem zvukům noci a větrem si nechala cuchat vlasy.
Za mnou se ozvaly kroky. Prudce jsem se otočila a jen tak tak jsem se vyhla probodnutí mečem.
Útočník měl na sobě kapucu, takže mu nebylo vidět do tváře. Nevím odkud jsem jí měla, ale vytasila jsem dýku.
Bojovali jsme. Zatímco on mi způsoboval krvácející rány na těle, já se k němu ani nepřiblížila. Vůbec netuším, jak jsem tu bolest mohla ustát.
Nakonec se mu podařilo zakopnout a spadnul. Přitom mu spadla kapuce.
"T-Tomáši?!" Nevěřícně jsem zírala na svého spolužáka.
Zle se usmál. "Je pozdě, květinko."
Z ničeho nic jsem se rozbrečela. Měla jsem pocit, že jsem věděla, o čem mluví, ale zároveň jsem měla v hlavě prázdno.
Rozeběhla jsem se k němu, abych ho zabila. Jenže když jsem sekla, zmizel a já se objevila v kostele. Otočila jsem se.
Všichni přítomni byli v černém a tupě zírali do země. Před oltářem stála rakev. Šla jsem pomalu k ní. Každým krokem ve mně vzrůstal vztek, ale také smutek. Pocítila jsem strašnou bolest v oblasti hrudníku.
Došla jsem k rakvi. Byla zavřená. Najednou se za ní objevil černý oblak, z něhož vyšel pohublý, bledý černovlasý kluk. V hlavě mi naskočilo jeho jméno, i když jsem ho nikdy neviděla.
"Nico..." Po tváři mu i mně stékaly slzy.
"Musíš tomu zabránit." Šeptl a odkryl víko rakve.
Srdce se mi zastavilo, když jsem spatřila spící tvář blonďáka.

.
.
.
.

S výkřikem jsem se posadila. Třásla jsem se a brečela. Tohle byla nejhorší noční můra, kterou jsem kdy měla.

"Flo?" Někdo mě pohladil po vlasech. Vzhlédla jsem a spatřila Ariu. Zřejmě se právě probudila - byla rozcuchaná a v pyžamu.
Rozhlédla jsem se. Kolem mé postele stáli mí sourozenci. Dokonce i pár kluků.
"O-omlouvám se." Utřela jsem si slzy. Asi jsem je musela vzbudit. "Jen menší noční můra."
"Menší?" Ozvalo se ode dveří. Stál tam Will. Vzpomněla jsem si, jak v mém snu...
Zase jsem se roztřásla. Ne... Natáhla jsem k němu ruce. Měla jsem potřebu ho obejmout. Vzlykla jsem.
Will okamžitě přišel ke mně, sedl si na postel a přitáhl k sobě.
Mezitím, co jsem se snažila nebrečet, aby neměl mokré tričko, houpal mě, hladil po vlasech, do kterých šeptal slova, ve smyslu: "Pšš...nic se neděje" a "neplač, jsem tady".

Upřímně, cítila jsem se blbě. Představte si patnáctiletou puberťačku, co brečí bráchovi do trika ve chvíli, kdy se na ní koukají skoro cizí lidé a přidejte k tomu fakt, že ta holka nesnáší, když brečí.

Když jsem se odtáhla, tak mi Will setřel poslední slzy.
"Už je to dobrý?" Zeptal se. Jen jsem přikývla. "Nic si z toho nedělej, ano? Nejsi jediná, které se to stalo. Spousta z nás má hrozné noční můry."
"Já vím." Vzdychla jsem.
Ale Will zakroutil hlavou, jako bych ničemu nerozumněla. "Zítra si o tom promluvíme." Rozhodl a usmál se. Postavil se. "A teď všichni zpátky do postele!"

Nechtělo se mi spát. Nechtěla jsem další noční můru.
Nakonec jsem ale usnula. Naštěstí se mi už nic nezdálo.