Apollónova Dcera - první léto

Jak...?

Pomalu jsem otevřela oči. Celé tělo mě bolelo, že jsem se nemohla hnout, viděla jsem rozmazaně, takže jsem nepoznala, kde jsem. A vůbec jsem si na nic nemohla vzpomenout.
Pomalu jsem otočila hlavu. Napravo ode mě seděl na lůžku blonďatý hoch, který si obvazoval a zase odvazoval ruku.
"Will..." Hlesla jsem, když jsem ho poznala. Usmála jsem se.
Will se ke mně s překvapením otočil. Potom se usmál. Normálně bych za to byla ráda, jenže jsem si uvědomila, kde jsem a kde bych měla být.

Vystrašeně a popleteně jsem se i přes bolest prudce posadila. Zrychlil se mi dech.
"Klid, neboj se." Will slezl z lůžka a dřepl si vedle mého.
"J-ja-jak...? P-proč?" Koktala jsem. Chvilku trvalo, než jsem se zeptala, jak jsem se sem dostala. Vůbec jsem si na nic nemohla vzpomenout.

"Jak se opovažuješ se ptát?!" Na proti mě seděl na posteli Tomáš, který se držel za obvázané břicho a propaloval mě pohledem.
"Uklidni se, Tomáši!" Okřikl ho Simon ležící na vedlejším lůžku. U něho stáli Nico a Marek.
Pak jsem si to uvědomila. "Kde je Adam?"
"Ty se JEŠTĚ PTÁŠ?!" Řval Tomáš.
"Tome, ona si vážně nevzpomíná." Snažil se ho uklidnit Marek.
"NE! ONA TO VÍ! UDĚLALA TO-"
"Možná by si vzpomněla, kdyby se omylem neuhodila!" Zakřičel Nico.
Tomáš odvrátil zrak a šeptem nadával.
Snažila jsem se uklidnit, protože jsem se nehorázně třásla. "C-co se stalo?"
"Wille, léky." To bylo jediné, co jsem slyšela. Na to si Will z málého stolku u lůžka vzal lahvičku, ze které se napil.

"Co se stalo?" Chtěla jsem vědět, ale všichni mlčeli. "Proč mi to nechcete říct?" Snažila jsem se být v klidu, ale ten pocit, že nevím, jak jsem se sem dostala a kde je Adam, mě ničil. Bála jsem se nejhoršího.
"Flo..." Ozval se nejistě Simon. "My-myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že bude-bude lepší ti to neříkat."
"P-proč?" Roztřásla jsem se. Všichni, až na Toma, se na mě smutně usmáli.
"Bude lepší, když se prospíš." Řekl Will, přičemž mi hlavou prolétla další otázka.
"Jak dlouho jsem spala?"
"Týden." Můj bratr mi jemně zatlačil na ramena, abych si lehla. Chtěla jsem vzdorovat, ale byla jsem příliš slabá.
"Wi-"
Will mě umlčel pohlazením po tváři a tichým "pššš".
"Ja to chci vědět...." Šeptla jsem. "Co se stalo v Tartaru?"
Jen se lítostně usmál. "Měla bys spát."