No Scars To Your Beautiful

XVII.

Musela jsem usnout. ,,Hlavně jí nevzbuď. Musí toho mít dost." Slyšela jsem známý melodický hlas. Mluvila žena. Znala jsem ten hlas, ale byla jsem tak unavená. Víčka, jako bych měla z kamene. Ani se nepohly. Cítila jsem, jak mě někdo vzal do náruče a pomalu se rozešel. Lehce jsem se promrvila a zhluboka se nadechla. Mohla jsem cítit pánskou voňavku. Byla tak příjemná. Jako bych cítila tátu. ,,Tati?" Uniklo mi z úst. Netušila jsem, jestli jsem to řekla nahlas, nebo to bylo v mé mysli. Ale zřejmě podle toho, jak tělo, které mě neslo, ztuhlo, tak to bylo hlasité. ,,Neboj se, Zlatíčko. Postaráme se o tebe." Zazněl mi u ucha jemný, mužský hlas. Lehce jsem se usmála a znovu usnula.

***

Probudila jsem se, když slunce bylo nejvýš. Byla jsem vyřízená. V tuhle dobu jsem měla mít pátou hodina ve škole. Vystřelila jsem z postele jako raketa a běžela do kuchyně. Ben byl opřený o ostrůvek, četl noviny a v klidu pil kafe. Když uslyšel můj dupot, zvedl hlavu a zářivě se usmál. ,,Jak si se vyspala?" Zeptal se pozitivně. ,,Proč jste mě nevzbudili?! Měla jsem být už dávno ve škole!" Říkala jsem rozrušeně. Ben si povzdychl. ,,Anno... Je víc než jasné, že toho je na tebe moc. Potřebuješ relaxovat." Usmál se na mě chápavě Ben. Frustrovaně jsem si zajela rukou do vlasů. ,,Jsem v pohodě, jasný?" Vyjela jsem na něj trochu hnusně. Dobře, možná víc než trochu. Vykulila jsem oči a přiložila si ruku k ústům. ,,Promiň." Hlesla jsem. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Asi na mě doléhalo to přibližující datum od tátova úmrtí. ,,Běž si ještě odpočinout." ,,Nejsem unavená." Snažila jsem ho přesvědčit o opaku. ,,Ne? A co ty velký kruhy pod očima? Hmm? Anno, poslechni mě a jdi si lehnout." Mluvil tak jemně, tak naléhavě. Musela jsem to pro něj udělat. Přešla jsem k němu a okolo pasu ho obejmula. Byl stejně vysoký jako můj táta. Ben byl ale víc osvalený. Táta z kuchyně byl trošku větší. Co bych taky chtěla? Táta vždycky říkal, že jídlo je život. No, prostě měl trošku bříško, ale že by byl nějaký obrovský? To se říci nedá. ,,Jsem tu pro tebe, ano?" Zeptal se. Chtěl se ujistit, že za ním budu s čímkoli chodit. Přikývla jsem hlavou na náznak, že rozumím. ,,Mám prosbu, strejdo." Zamumlala jsem. Styděla jsem se za to, co jsem chtěla vypustit z pusy. ,,Poslouchám." Řekl klidně. Poslouchala jsem jeho bušící srdce a zhluboka se nadechla. ,,Mohl bys zavolat nebo napsat Mattovi?" Jen co jsem to vypustila z pusy, do tváří se mi nahrnula červeň. ,,Matthew?" Zamračil se. ,,Mm hmm." Potvrdila jsem mu. ,,Chci si s nim promluvit o tom, co se stalo." Hlesla jsem. Vlastně to tak úplně pravda nebyla. Potřebovala jsem ho u sebe. Nevěděla jsem proč, ale cítila jsem zvláštní napětí uvnitř hrudníku, když mi nebyl na blízku. ,,Dobře. Ale teď upaluj nahoru." Řekl přísně Ben a mě to rozesmálo. Alespoň něco. Moc mi do smíchu nebylo. Čím rychleji ubíhal týden, tím se blížil další a další Můj nejméně oblíbený. Protože za pár týdnů se bude konat šesti leté výročí od úmrtí mého táty. Bude to první rok, co nebudu sedět u jeho hrobu a první rok, kdy mu nepřinesu růže. Táta měl rád klasiku. Tak jako u všeho.

Lehla jsem si do postele. Pod polštářem jsem nahmatala sluchátka, které jsem si zasunula do mobilu a následně do uší. Položila jsem se na polštář a zavřela oči. Poslouchala jsem melodie známých písní. Nutili mě přemýšlet nad vším možným, až se mi točila hlava. Moc dlouho to netrvalo a propadla jsem se do říše snů. Bylo zvláštní, jak jsem si nechtěla připustit svou unavenost. Opravdu jsem byla a divila se, že jsem to neviděla a necítila. Nebo jsem to nechtěla vidět.

Probudilo mě lehké šimrání ve vlasech a na tváři. Lechtalo to. Jen jsem se nějak zavrtěla a dál to neřešila. Šimrání ale pokračovalo. Cítila jsem to na bradě, krku, ramenou. Naskočila mi husí kůže. Z úst mi unikl lehký sten. Uslyšela jsem zasmání. Co to? ,,Šípkové Růžence se nechce vstávat?" Zeptal se hlas vedle mě. Zasekla jsem se. Pomalu otevřela oči a před sebou uviděla ten nejkrásnější úsměv. Lehce jsem se usmála. ,,Šípková Růženka nejsem. Ta alespoň vypadala hezky, když spala." Zamrmlala jsem a přikryla si obličej. Slyšela jsem smích. Pořád se mi musel smát. ,,Chceš něco říct?" Ozval se Mattův hlas ještě blíž. ,,Co?" Že bych nebyla zvědavá? Omyl, samozřejmě jsem to chtěla vědět. ,,Když spíš... jsi to nejroztomilejší stvoření, co jsem kdy viděl." Řekl a v očích se mu odrážel lesk. Trochu jsem se odkryla, aby mi viděli jen oči. ,,Hlavně když slintáš, to je vážně pěkný." Řekl a při tom se mu začala třást ramena od smíchu. Vylétla jsem do sedu, popadla polštář a mrštila ho po něm. ,,Já neslintám!" Vykřikla jsem naštvaně. Vlastně jsem neměla páru, jestli ano nebo ne. A doufala jsem v to, že ne. Začala jsem červenat. Musela jsem být červená jak rajče.
,,Ale, ale. Že by konečně slečna Perkinsová ukázala svou druhou tvář?" Vysmíval se mi. Měl na tváři svůj klasický poloviční úškleb. ,,Možná." Pokrčila jsem rameny nezaujatě a podívala se k oknu, abych nemusela čelit jemu. ,,Anno.." Poznala jsem na jeho hlasu vážnost a já věděla, že teď přijde ta těžká část. ,,Moc se omlo.." ,,Ne." Přerušila jsem ho. ,,Nemáš se za co omlouvat. Nemohl jsi to vědět. Jak taky, když jsem to nikomu neřekla." Povzdychla jsem si. Matt si sedl ke mně. Položila jsem si hlavu na jeho rameno. ,,Nemusíme o tom mluvit." Řekl potichu. ,,Ne, to je dobrý." Řekla jsem a těžce jsem si povzdechla. Nebuď srab a už to řekni! Povídala jsem si sama se sebou. Rozhoupávala jsem se dlouho a Matt na mě nespěchal. ,,Když mi bylo deset, táta onemocněl Leukémií. Bylo to dlouhý a bolestivý. Jak pro tátu, tak i pro mě a mámu. Umřel, když mi bylo dvanáct. Za pár týdnů to bude šest let. Nešlo ho zachránit, i když jsme se pokoušeli. Každý den jsem u něj byla, občas i místo školy. Byla jsem u něj, když umíral." Ani jsem si to neuvědomila. Ale brečela jsem. Po tváři mi tekly slzy, ale nevzlykala jsem. Bolela ta vzpomínka, která mi najednou vyskočila. Před očima jsem měla obraz unaveného, nemocného pána, který mému tátovi nebyl podobný. Táta, který se smál, dělal si legraci z maličkostí.. to nebyl ten člověk, který ležel na nemocničním lůžku. Ten obraz na něj nikdy nezapomenu. ,,Nemusíš pokračovat." Přerušil mě. ,,Ne, ne. Pak už bych to neřekla. Musím teď." Řekla jsem rozhodně. Matt mě k sobě více natiskl a hladil mě po zádech. ,,O mámu jsem přišla před půl rokem. Rakovina v nejpozdějším a nejhorším stádiu. Rozlezla se jí po celém těle, kdy už nešlo nic dělat. Musela jsem se o vše postarat. O restauraci, o školu, o mámu. Když umřela, neunesla jsem to. Bylo to hrozně těžký břímě. Nezbylo mi nic. Proto jsem tady. Abych si je tolik nepřipomínala, abych byla někde jinde." Dořekla jsem svůj příběh. Nemuseli jsme nic říkat. Matt mě obejmul. Nic neřekl, jen mě držel.
Nakonec jsme si lehli do postele a jen na sebe koukali. Z očí do očí. Bylo to zvláštní. Nevadilo mi to. Měla jsem takový hřejivý pocit v břiše.

Hladil mě a nespouštěl ze mě oči. Co mu bylo? Pořád otevíral pusu, že něco řekne, ale vždy si to rozmyslel. ,,Děje se něco?" Zeptala jsem se. Z nějakého důvodu jsem už nechtěla ticho, protože se mi v hlavě ukazovaly vzpomínky, na které jsem teď nechtěla myslet. ,,Nic, jen přemýšlím." Řekl smutně. Nechápavě jsem se na něj podívala. ,,Muselo to být hrozný. Myslím tím to, cos prožila." Řekl zdrchaně. ,,Matte, neřeš to. Už se to stejně nezmění." Vzdychla jsem a přitulila se k němu víc. Jedno jsem věděla jistě, na tomhle klukovi mi dost záleželo. ,,Chci tu pro tebe být. Pořád." Řekl upřímně. Byla jsem v rozpacích. Nevěděla jsem, co mám říct. V jeho očích jsem poznala pravdu. Nehrál to na mě. Je vůbec možné, aby na tomto světě byl kluk, který na vás nic nehraje, je upřímný a dokonce vzhledově pohledný? Tady je příklad. Tento člověk je toho důkazem. ,,Děkuju." Zašeptala jsem. On se zářivě usmál. Věděl, že mi udělal radost. Aby taky ne. V New Yorku jsem nebyla ta oblíbená. Neměla jsem moc kamarádů. Vlastně jen jednu. Byla a pořád je pro mě sestrou.

Přemýšlela jsem tolik, že jsem z toho usnula. Nevím, jak se to stalo, ale po dlouhé době jsem se cítila v bezpečí. Někdo tady pro mě byl a na malou chvíli jsem nemusela myslet na minulost. Bylo to osvobozující.

Ale všechno hezký musí jednou skončit. Přišlo mi to jako malá chvíle, když jsem spala. Nestihl se mi zdát žádný sen. Žádná noční můra se neobjevila. ,,Ann, vstávej." Šeptal mi melodický hlas u ucha. ,,Ne, ještě ne." Zamrmla jsem a víc se přitiskla k tělu, které leželo vedle mě. ,,Brouku vstávej." ,,Ne." Řekla jsem dost jasně. Snad pochopí, že vstávat nehodlám. ,,Chceš, aby to šlo po zlém?" Zeptal se. Otevřela jsem jedno oko a zpozorovala Matta, jak se nade mnou naklání. Vypadal neoblomně. ,,Myslím to vážně." Potvrdil mou myšlenku. Zamrmlala jsem několik nadávek na jeho osobu a nemotorně se zvedla do sedu. ,,Hodná holka." Hodila jsem po něm jeden ze svých nenávistných pohledů. ,,Jsi roztomilá." Řekl pobaveně. Zakoulela jsem očima a zašla si do koupelny. Koukla jsem se do zrcadla a nevěřícně vyvalila oči. ,,Co ti na mně přijde roztomilý?" Zakřičela jsem, aby mě přes zavřené dveře slyšel. ,,Všechno." Ozvalo se z poza dveří. ,,Ty stojíš za dveřmi?" Zeptala jsem se a už jsem tolik nekřičela. ,,Jop." Jednoduchá odpověď. Vlasy jsem si rychle rozčesala a nakonec svázala do ledabylého drdolu. Udělala hygienu a mohla jsem jít. Otevřela jsem dveře a o futra byl opřený Matt ,,Nádhera." Řekl zakoukaně. ,,Jo, koupelna je pěkná." Řekla jsem a obešla ho a zamířila zpátky do mého pokoje. Zdá se mi to, nebo se vztah mezi mnou a Mattem trochu mění? Nebyla jsem si úplně jistá.
Opět jsem si lehla do postele a na chvíli zavřela oči. Cítila jsem prohnutí postele a lehké šimrání na tvářích. Otevřela jsem oči. Matt se nade mnou skláněl. ,,Myslel jsem tebe." Zašeptal. I když o vztazích nevím nic, Myslím, že kamarádství jsme už dávno přeskočili. Zrychlil se mi tep. ,,Víš, co bych si moc přál?" Zeptal se vážně. Zakroutila jsem hlavou na náznak, že ne. Zatajil se mi dech. Začal se ke mně pomalu přibližovat. Těsně u mých rtů se nahnul k mému uchu. ,,Chtěl bych tě políbit." Zašeptal tak potichu, až jsem se bála, jestli se mi to náhodou nezdálo. Znervózněla jsem. Nadzvedl se a pronikavě se mi zahleděl do očí. Srdce mi bilo neuvěřitelně rychle a zdálo se, že i nahlas. Zajímalo by mě, jestli ho Matt slyšel. Matt se pomalu začal přibližovat. Těsně před mými rty se zastavil. Cítila jsem jeho dech na svých rtech. Byla jsem nervózní. Možná jsem se i bála, ale, nevěděla jsem proč. Matt se slabě usmál a pak tu vzdálenost mezi námi zrušil. Jeho rty byly tak jemné. Polibek byl něžný. Ze začátku jsem byla vykolejená, ale pak jsem s ním začala spolupracovat. Jeho ruce putovaly po mých bocích. Nahoru a dolů. Své ruce jsem mu zapletla do vlasů. Celá tahle pusa věc byla příjemná a užívala jsem si to. Nemyslela jsem si, že tohle udělá. Jeho rty byly jak měkoučký polštář, který jsem měla pod hlavou. Líbilo se mi to. Sakra! Vždyť se líbám s nejkrásnějším klukem, kterého jsem měla možnost potkat. Poté, co nám došel dech, jsme se od sebe oddělili. Tváře mi hořely. Musela jsem být rudá jako rajče. Zhluboka jsem dýchala a on to samé. ,,Páni." Řekl Matt a zářivě se usmál. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Byla jsem zmatená. Vždyť tohohle kluka neznám moc dlouho. Matt se ze mě zvedl. Pár sekund jsem to ještě prodýchávala a pak se taky zvedla. ,,Musím se jít podívat za Zeusem." Řekla jsem první věc, co mě napadla a rychlým krokem zamířila pryč z pokoje.