No Scars To Your Beautiful

XXXV.

Zase ty hlasy. Proč mě tolik otravovaly? Chci klid!
,,Anno?" Slyšela jsem své jméno, ale oči byly těžké jako balvany. ,,Otevři oči." Snažím se! Řval můj vnitřní hlas.
Po chvíli se mi opravdu povedlo otevřít oči. Okolo mě pípali přístroje a koukala na mě spousta očí. Nejdříve jsem nechápala, kde jsem, ale pak se mi začalo vše vybavovat. To, co se stalo na výletě. Byla jsem v nemocnici, které jsem tolik nesnášela. ,,Dobrý den slečno, jsem doktor Lewis, Váš ošetřující lékař." Řekl pán s pleškou na hlavě a větším břichem. Jen jsem kývla, protože jsem si nebyla jistá, jestli bych zvládla mluvit. ,,Víte, jak se jmenujete?" Zeptal se a já kývla. Trošku jsem zakašlala. ,,Anna Perkinsová. Narozena 10. Května v New Yorku. Teď žiju u tety a strejdy na ranči v Bisbee." Dokončila jsem. Věděla jsem přesně, co po mně chce. Několikrát jsem to zažila. ,,Výborně slečno. Měla jste lehčí otřes mozku a tržnou ránu na pravém stehně o velikosti 3 krát 9 centimetrů. Pamatujete si, jak se Vám to stalo?" Samozřejmě že ano, paměť jsem neztratila. ,,Puma." Pamatovala jsem si úplně všechno do té doby, než jsem neomdlela. ,,Skvěle. Za hodinu přijde sestra Vám převázat ránu a ráno byste mohla jet domů." S pozdravem se rozloučil a odešel. Hned se na mě obrátilo několik páru očí. ,,Kolik je vůbec hodin?" Začala jsem. Všichni na mě hleděli jak na zjevení. V pokoji stál strejda, Matt a Venny. ,,Je půl dvanácté večer." Odpověděl Venny. Matt se okamžitě rozešel k posteli, na kterou si sedl, vzal mou ruku do dlaní, která byla na kanyle a políbil ji. ,,Je mi to tak líto. Nedokázal jsem ti pomoct. " Začal Matt. Vytřeštila jsem oči a začala kroutit hlavou. Hlava mě ale stále bolela, takže jsem hned přestala. ,,Jsem živá. Vše je v pořádku." zvedla jsem mu hlavu, aby se mi podíval do očí, že to myslím vážně. ,,Jsou všichni v pořádku?" Hned se mi vybavila ta zběsilá scéna a začala mít strach, jestli se nikomu nic nestalo. ,,Grace, Kelsey i Charlie dorazili v pořádku domů, nemusíš se bát." Ben se falešně usmál a já věděla, že je něco špatně. V očích se mi mihl strach. ,,A co Zeus?" Vyjekla jsem, až Venny sebou cukl. Projel mi mráz po zádech, když jsem viděla všech pohledy. ,,Puma ho napadla. Ztratil hodně krve. Převezli jsme ho do stájí. Doktor už ho ošetřil. Měl by být v pořádku, ale...." Chtělo se mi ulevit, jenom kdyby tam nebylo to zpropadené ale. ,,Ale co? Je v pořádku, ne?" Hlas se mi zvýšil. Nikdo nebyl schopný slova. ,,Tak mluvte!" Zakřičela jsem hystericky. ,,Domů došel v klidu, ale jakmile ho doktor začal ošetřovat, lehl si..." Začal pomalu Ben. ,,Nechce vstát." Věděla jsem, co to znamená. Jestli se nezvedne do pár hodin, budou ho muset utratit. ,,Jedeme." Začala jsem sebou zběsile házet. Odkryla jsem peřinu, a opravdu.

Mé stehno bylo obvázané stahovadlem. I když jsem si to nechtěla připustit, hrozně to bolelo. Kanylu jsem si vyndala. Několikrát jsem to dělala rodičům, takže to byla hračka. Všichni na mě koukali, jako kdybych se pomátla. A já si opravdu přišla jako blázen, ale šlo o život mému koni. Nemohla jsem jen tak ležet v nemocnici, musela jsem začít něco dělat. ,,Anno, musíš zůstat ležet. Vždyť si můžeš poškodit stehy na noze." Začal Venny, ale já neposlouchala. ,,Bene, musíš podepsat reverz. Musím za ním!" Oznámila jsem mu. ,,Anno, Venny má pravdu, musíš odpočívat...". ,,Odpočívat? To snad nemyslíš vážně? Musím ho vidět!" Do očí se mi nahrnuly slzy. Potřebovala jsem domů. Dokulhala jsem k Benovi a chytla ho za košili. Až teď jsem si všimla, že ji má celou od krve. ,,Bene prosím. Musím mu pomoct. Ty mi musíš pomoct." Byla jsem zoufalá, nikdo se na mě nekoukal. Matt vypadal utrápeně. Venny nevěděl co říct a strejda Ben vypadal, jako kdyby sebou měl každou chvíli seknout. ,,Bene, já tě prosím. Prosím, vezmi mě za ním." Strejda odevzdaně svěsil ramena, ale nakonec kývl a šel vše potřebné zařídit. ,,Jsi blázen. Měla bys tu zůstat.". ,,Venny, neříkej mi, co mám a nemám dělat. Jde o život mého koně. Copak si myslíš, že ho nechám umřít? Nechci ztratit někoho dalšího. Už jsem přišla o dost, nemyslíš?" Ano, možná to bylo ode mě hnusný, ale nehodlala jsem nic vzdávat. Pořád tu byla naděje.

Ben se vrátil o pár minut později s tím, že přijde ještě sestra mi píchnout antibiotika, převázat nohu a dát mi prášky na domu. Nebyla jsem nadšená, že musíme ještě chvíli čekat, ale byla jsem ráda, že mi alespoň pomohl dostat se domů. Od sestřičky jsem dostala kázání, co můžu a nesmím dělat. Jako správný pacient jsem vše pouštěla jedním uchem tam a druhým ven. Byla jsem nervózní. Potřebovala jsem být už doma a dávat pozor na Zeuse a pomoct mu se nevzdat. Nesmí to vzdát. Je to můj nejlepší přítel.
Cesta autem byla tichá. Chtěla jsem křičet na Bena, aby přidal, ale bylo by mi to nic platný. Strachem jsem si málem okousala všechny nehty, než jsme se dostali domu.
Skoro jsem vystoupila za jízdy, jak jsme projížděli k ranči. Hned jak jsem vystoupila, rozběhla jsem se do stájí. I přes bolest jsem se rozběhla. Věděla jsem, že bych si tak mohla ublížit víc, ale nedokázala jsem zpomalit. Musela jsem být co nejdříve u něho. Neunesla bych, kdybych o něj přišla. Kdybych přišla o další důležitou část mě.

Srdce jsem cítila až v krku. Viděla jsem Grace, jak stojí mezi vraty s utrápenou tváří. Začal se mi zamlžovat zrak. Bála jsem se pohledu, co každou chvíli uvidím, ale stejně jsem se rozběhla, abych u Zeuse byla co nejdříve.
Jakmile jsem byla u něj, klekla jsem si a naplno se rozbrečela. Obvazem měl obvázaný krk a zadní pravou nohu. Zeus ke mně zvedl hlavu, ale hned ji zase položil. ,,Je mi to tak líto." Řekla jsem mezi vzlyky. Hladila jsem ho po břiše a dokola jsem mu říkala, že mě to hrozně mrzí. ,,Zlato..." Začala teta Grace a pohladila mě po vlasech. ,,Měla bys odpočívat, my bychom to tady zvládli." ,,Ne, budu tady s ním." Řekla jsem rozhodně. Nemohla jsem ho v tom nechat. Je to můj parťák. ,,Necháte nás tu o samotě?" Podívala jsem se na zbytek osazenstva. Ani jsem si nevšimla, kdy přišli chlapi, ale věděla jsem, že teď tady s ním musím být já. Všichni na mě nedůvěřivě koukali, ale nakonec odešli. Lehce jsem se dotkla jeho ošetřené rány. Byla horká. Na jeho těle byly položené mokré, studené ručníky. Za chvíli je budu muset znovu namočit. ,,Já vím..." Hned na začátku jsem se sekla, protože že mě vyšel další vzlyk. ,,Já vím, že tě to bolí a ani nevíš, jak moc to bolí mě, tě takhle vidět... Ale prosím tě, bojuj s tím. Musíš se postavit." Po tvářích mi stékaly slzy. Myslela jsem si, že dlouho už brečet nebudu, že už jsem se v životě naplakala dost. ,,Prosím. Nemůžu o tebe přijít. Musíš se postavit, aby tě nemohli utratit. Já ti slibuju, že s tebou budu napořád, když mě tu nenecháš bez tebe."

Přes noc se na nás několikrát byli podívat Grace, Ben i Matt. Taky mi oznámili, že zítra by se sem měl podívat znovu doktor. Bála jsem se, že mi ho vezmou a já si tak budu muset znovu zvykat na to, že v mém životě někdo chybí.
Několikrát jsem k Diovi promlouvala, měnila ručníky. Věděla jsem, že mu není dobře, ale nedokázala jsem se smířit s tím, že odejde. Zvykla jsem si na něj, stejně jako on na mě a nevěřila bych, že naše pouto bude tak silné, ale je. A nejhorší bylo na tom to, že jsem nevěděla, jak mu pomoct. Jako bych zažívala okamžiky, jako když jsem sedávala u nemocenské postele, kde leželi moji rodiče. Cítila jsem tu bezmoc zas a znova a nevěděla, co dělat.