No Scars To Your Beautiful

XXI.

Byla jsem na sebe naštvaná. Proč jsem musela být tak slabá? Proč? Nechtěla jsem být! Musí se to změnit! Nechci být ta malá citlivá holčička, kterou srazí na kolena pouhá zmínka o rodičích. Musím se zacelit.

Zastavila jsem se na kraji lesa. Měla jsem tak velký výhled na okolí. Viděla jsem i na táborák. Všimla jsem si, že u ohně se začíná objevovat tvrdší alkohol. To bude ještě zajímavé. Sedla jsem si do trávy a poslouchala noční přírodu, která začala ožívat. Táborák byl skvělý. Doufám, že se bude opakovat častěji. Snad příště už to moje hraní a zpívání bude lepší. ,,Nad čím přemýšlíš?" Co? Moje myšlenky byly tak hlasité, že jsem ani neslyšela přicházet osobu, kterou jsem tu ze všech nejmíň potřebovala. ,,Můžu si přisednout?" Zeptal se Matt. Pane bože! Co tu dělal? ,,Jo, louka je dost velká." Bravo Anno. Dneska prostě nemůžeš mluvit inteligentně. On se uchechtl. ,,Máš opravdu talent." Řekl Matt po chvíli ticha. ,,To nic nebylo." Lehce jsem se pousmála a mávla nad tím rukou. ,,Co ty a Venny?" ,,Co ty a ta blondýna?" Oplatila jsem mu narážku. Tenhle rozhovor nemohl být víc trapný. ,,Nic, jen jedna známá, která mě chce." Mykl rameny. Oprava. Může to být trapnější. ,,A ty jí?" Ne, neviděla jsem si do pusy. Prostě to ze mě vyletělo, ať jsme chtěla, nebo ne. Jsem idiot. ,,Ne." Vydechl poraženě. Musela jsem se pro sebe usmát. ,,Copak? Blondýny tě nepřitahují?" Utahovala jsem si z něj. Vlastně mi nedošlo, co jsem řekla za blbost. Na chvíli jsme zapomněla, že jsem se obarvila a už nemám kaštanově hnědé vlasy. ,,Vlastně blondýnky mě docela dost přitahují. Vlastně pořád koukám po jedné, ale ta mě očividně nechce." Řekl a ušklíbl se. ,,Nevěš hlavu. Třeba by tě chtěla, ale neví, co si o tom má myslet. Zkus víc zabojovat." Řekla jsem upřímně. Sice jsem byla smutná, že jsem nevěděla, o kom mluví, ale byl to stále můj kamarád a já mu chtěla pomoct. Přeci jen mi na Mattovi opravdu záleželo. Možná až moc a toho jsme se děsila. ,,Díky Anno. Vážím si tě tak moc, že to ani není možné." Řekl. V jeho očích jsem viděla lesk, který mi napovídal, že mluví pravdu a já neměla důvod mu nevěřit. ,,Máme to stejně." Odpověděla jsem mu na jeho nevyřčenou otázku. Jak je možné, že dva úplně cizí lidé za tak krátkou dobu, se můžou tak spřátelit a důvěřovat si. Nikdy se mi nestalo, že bych se tolik otevřela člověku, kterého znám tak málo, ale přijde mi, že ho znám celý život. Vždycky jsem nebyla tak uzavřená. Měla jsem ráda svůj život a vážila si ho. Bohužel, teď ho mám ráda míň a vážím si ho taky málo. Tolik člověku může ublížit ztráta blízké osoby. Já jsem se hrozně uzavřela, ale on, Matt, se dokázal probojovat skrz. Jak to dokázal? Nechápala jsem. Zoey si občas taky nedokáže se mnou poradit. Vlastně Matt je jediný, kdo má se mnou opravdu trpělivost.

,,Asi bysme se měli vrátit k ostatním." Řekla jsme po chvíli ticha. Vlastně ani nevím, jak dlouhá to byla chvíle. ,,Ano. Doufám, že ještě něco předvedeš." Řekl a krásně se usmál. Proč má tak pěkný úsměv? Nechápala jsem to. Postavila jsem se na nohy a rozešla se. Matt mě hned dohonil a vzal okolo ramen. Byla jsem v šoku. Jako kdyby do mě uhodila elektřina. Neodtáhla jsem se. Bylo mi to příjemné. Když jsme přišli k ohni, nikdo si nás nevšiml. Teda až na Mattyho společnost. Ta si očividně všimla a teď mu to dává pořádně sežrat. No jo, Matty. Co sis nadrobil, to si taky musíš sníst. ,,Tak co? Už jste se nějak pohnuli z místa?" Zeptal se Venny, který se z ničeho nic objevil vedle mě. Ušklíbla jsem se na něj a jako odezva od něj? Zase se mi smál. Hajzlík jeden. ,,Nesměj se! Zřejmě chce jinou." Řekla jsem a smutně jsem se shrbila. ,,Blbost! Tomu nevěřím!" Kroutil nechápavě hlavou Venny. ,,To nevadí." Zasmála jsem se. I jeho výraz byl k popukání. ,,Půjdu si lehnout. Dnes to byl dlouhý den." Řekla jsem a začala si balit věci. ,,Anno, Vždyť noc je ještě mladá!" Viděli jste někdy otravnějšího chlapa? Povzdechla jsem si tak, aby to slyšel. ,,To sice ano, Venny. Ale já umírám únavou a jestli si nepospíším, usnu za chůze. A taky mám zítra školu." Řekla jsem to tak, aby to opravdu pochopil. ,,Dobře. Ale slib mi, že se u mě v salónu ještě zastavíš." ,,To víš, že ano." Políbila jsem ho na tvář a i s kytarou na zádech jsme šla do tepla domova. Jak bylo krásné, natáhnout se do vyhřáté postele a konečně zavřít oči.

***

,,Anno?" Ve snu jsem slyšela melodický hlas. ,,Anno, vstávej. Musíš do školy." Ne! To není sen! Něco jsem zabručela a otočila se na druhý bok. ,,Anno. Nedělám si srandu. Nebudeš to pak stíhat." Zavrčel někdo nade mnou. To už moc melodické nebylo. Otevřela jsem jedno oko a nad sebou uviděla ne moc pozitivně nalazenou tetu Grace. ,,Vždyť už vstávám." Zamručela jsem taky ne moc mile. ,,Snídani máš na stole. Mně není moc dobře, takže si jdu ještě lehnout. Mohla bys odvézt Kelsey do školy?" Zeptala se s nadějí v hlase. Proč se mě na to ptá. Vždyť to je jasný. ,,Určitě. Budu moc ráda." Odpověděla jsem. Když Grace konečně odešla z pokoje, já se přinutila nějakým způsobem zvednout z postele. Bylo to hodně namáhavé. Kord když jsem včera šla spát pozdě.
V koupelně jsem si udělala svou hygienu a lehce se namalovala. Dneska se zdálo být takové normální počasí. Bylo polojasno a venku pofukoval lehký vánek. Takže mé oblečení bylo jasné. Džíny, bílé tílko a červená mikina. Vlasy jsem stáhla do culíku. Neměla jsem nervy na to, aby nějak vypadaly. Pomohla jsem Kelsey připravit se do školy, upletla jsem ji francouzský cop a mohly jsme vyrazit. Po cestě jsem vzala ještě autosedačku. Ochrana především. ,,Anno a ty mě i vyzvedneš ze školy?" Zeptala se rozespalá Kelsey. ,,Samozřejmě princezno. Budeš chvíli ve družině a až mi skončí škola, přijedu pro tebe." Odpověděla jsem jí a k tomu přidala i úsměv. ,,Jé, to já hned budu říkat ve škole, že pro mě přijede má starší ségra." Řekla a jakoby nic nasedla do auta a roztomile se usmála. Jak byla kouzelná. Jsem její sestra. Musela jsem se nad tím zasmát.

O chvíli později jsem zastavovala před Kelseyinou školou, kde jsem ji odevzdala paní učitelce. Jak ráda bych se vrátila na základní školu. No Bohužel. Teď jsem musela rychle pospíchat do svojí školy, do které jsem nestíhala dojet včas. Do háje. Chytala jsem nerva. Na školním parkovišti jsem nenašla žádné místo a jezdila jsem pořád dokola. Naštěstí jsem asi po třetím kole našla to správné místo. Díky bohu. Přišla jsme o jedenáct minut později. To byste měli vidět ten strašlivý pohled od paní Harmssové, když jsem její začátek výkladu přerušila. Ať žije historie. Kdyby pohled mohl zabíjet, asi bych už ležela v kaluži krve. ,,Kdes byla?" Zeptal se mě Gael, když jsem dosedla na své místo. Musela jsem se zhluboka nadechnout. Jako kdybych běžela nějaký závod. Neměla jsem ráda běhání a stresové situace. ,,Musela jsem malou Kelsey odvézt do školy. Grace nebylo dobře a tak trochu jsem to nestihla." Odpověděla jsem mu potichu. Kdybych opět vyrušila její výklad. Určitě bych už u ní měla nadosmrti problém. A to radši ne. Gael se mi potichu posmíval. Strčila jsem do něj loktem do boku. On potichu zaskučel a mnul si bolavé místo. ,,Slečno Perkinsová, nějaký problém?" Zeptala se nepříjemně paní Harmssová. Prý milá starší paní, pane řediteli? Budeme o tom muset hodit řeč. ,,Měl by?" Zeptala jsem se otázkou a sladce se usmála. ,,To mi řekněte vy!" Zavrčela nepříjemně. ,,Nemám žádný problém." Pokrčila jsem rameny. Lidi ze třídy na nás koukali. Spíš na mě. Nebyli ode mě zvyklí, že jsem odmlouvala. ,,Tak nemáš? Tak běž pryč." Řekla a Ušklíbla se. Tak tohle jsem neměla zapotřebí. Vzala jsem si všechny věci, které jsem si pracně vybalila, zvedla jsem se a odešla. S nějakou čůzou jsem se nehodlala dohadovat. Asi měla nějakou krizi. Že by začínající menopauza? Procházela jsem se po chodbách, když v tom se naproti mně objevil pan ředitel. Chtěla jsem se někam schovat, abych neměla nějaký průšvih, ale... ,,Á, Slečno Perkinsová." A do háje. ,,Dobrý den, pane řediteli. Máte se?" Hlavně buď v pohodě. ,,Já výborně jako vždy. Co tady děláte? Nemáte být na hodině?" Měřil si mě káravým pohledem. A jejda. ,,No víte. Paní Harmssová není tak úplně příjemná, jak jste říkal." Ušklíbla jsem se při zmínce o ní. ,,To by mě zajímalo, co jste provedla." Zavrtěl pobaveně hlavou. ,,Přišla jsem o 11 minut pozdě, protože jsem odvážela mojí malou sestřenici do školy, protože tetě Grace nebylo dobře. Řekla mi to ráno, když jsem vstávala." Vysvětlila jsem mu tohle nedorozumění. ,,A vysvětlila jste jí to?" Zakývala jsem hlavou na znamení ne. ,,Anno, jste tu nová, takže to nechám pro teď být a s paní Harmssovou si v nejbližší době promluvím." Řekl pan ředitel. Proč mi najednou říká Anno, když ještě před chvílí jsem byla slečna Perkinsová? V hlavě jsem nad tím zakroutila očima. ,,Doufám, že na příští hodině už budete." Tak tohle byl ten tón, kterému jste nechtěli odporovat. Kývla jsem na souhlas. Samozřejmě, že budu na další hodině. Máme přeci tělocvik. Na tom nesmím chybět. Navíc jsem v tom nechtěla nechávat Gaela samotného, když už musel být beze mě na historii. ,,Tak si užijte den, já jdu zas dělat svou práci." Řekl pan ředitel. ,,Vy taky, pane." S tím se otočil na podpatku a šel zřejmě zpět do své kanceláře. Oddychla jsem si. Naštěstí pan ředitel byl v pohodě chlap. A já vyvázla bez újmy. Protentokrát. Vážně jsem nevěděla, kde se to ve mně vzalo.