Taky jste měli občas pocit, že potřebujete vypnout, vypustit vše zlé a někam utéct? Tak přesně tohle zažívám já.
Je to pět let, co mi umřel táta a půl roku, co odešla i moje máma. Myslela jsem, že to sama všechno zvládnu, ale opak je pravdou. Velké...
,,Tak co, jak velký průser máš?" Zeptal se mě hned Gael, když jsem se začala protahovat na tělocviku. ,,Žádný." Pokrčila jsem rameny. On na mě vyvalil oči. ,,Kdybys viděla, jak byla Harmssova naštvaná. Snažil jsem se nesmát celou hodinu a málem mě vyhodila taky." Zasmál se a já s ním. Bylo příjemné zjištění, že Gael není tolik zakřiknutý, jako když jsem ho potkala první den. ,,Tak jsem ráda, že jsem tě pobavila." Řekla jsem naoko uraženě, ale upřímně? Byla jsem nadšená, když jsem ho viděla upřímně se smát. Žádná přetvářka, žádný kamenný výraz. On napodobil můj výraz a překřížil si ruce na hrudi stejně jako já. To už můj výraz začal cukat a já se neudržela, musela jsem se usmát. Přešla jsem k němu a obejmula ho. Záleželo mi na něm a doufala jsem, že jemu na mně taky. Nejprve nevěděl co s rukama, ale po chvíli se uvolnil a obejmul mě nazpátek. ,,Děkuju." Zamumlala jsem mu do hrudi. ,,Za co?" Zeptal se nechápavě Gael. ,,Že jsi můj kamarád." Odpověděla jsem. Lehce nadzvedl jeden koutek úst. ,,To bych měl přeci děkovat já tobě, ne?" Lehce se zasmál. Zakroutila jsem hlavou. Držela jsem ho pevně okolo pasu a užívala si tuto chvíli. Ale všechno krásný jednou končí. ,,Jéžiš Anitto, měla by ses rozmyslet, jakého kluka chceš. Dávat plané naděje Mattovi a tomuhle ubožákovi? Měla by sis vybrat, jakého chceš." Řekla ta kráva Missi, když procházela okolo nás. Ještě že se Matt s ní rozešel. Chudák kluk. ,,Sklapni Melliso." Vyštěkla jsem. Tahle holka mi pila krev od prvního okamžiku, co jsem jí zahlédla na parkovišti školy. ,,Nebo co?" Zasmála se nahlas. Můj pohár trpělivosti se poměrně rychle naplňoval a já ztrácela sebekontrolu. Musela jsem mlčet, jinak by to nedopadlo dobře. Ušklíbla jsem se na ní s tím nejvíc ironickým úsměvem, otočila se a vydala se pryč. Teda... chtěla jsem jít pryč. ,,To jsem si myslela. Utíkat z boje jí jde nejlíp. Proč asi malá Anna je tady?" Slyšela jsem její hlas. Ne. Ona to nesmí vědět. ,,No jo, protože její rodiče jsou mrtví. Radši bych se zabila, než mít dceru, jako je ona." Konec. Naprostá tma. Měla jsem černo před očima. V tu chvíli jsem jí chtěla zabít. Rozběhla jsem se za ní. Už, už jsem byla u ní. Chtěla jsem na ní skočit a mlátit do ní hlava nehlava. Jenže těsně u ní mě zastavily dvě silné ruce. ,, Ty krávo! Co si to dovoluješ?" Zařvala jsem na ní přes celou tělocvičnu. ,,Jak si vůbec dovoluješ něco takového říct?!" Byla jsme tak naštvaná a tak zraněná. Bolelo to. Byla chvíli překvapená a zřejmě lehce vyděšená mojí reakcí. Ale dokonale to zamaskovala. ,,Anno, nech to být. Je to jen pitomá husa." Slyšela jsem nad sebou. Byl to Matt. ,,Nech to být? Nech to být? To nemyslíš vážně?!" Musela jsem předvádět pěkný divadlo. ,,Anno, odvedu tě pryč, ať se uklidníš." Mluvil tak klidně. Za normálních okolností by mě jeho hlas uklidňoval, ale teď bohužel nic. Vytrhla jsem se Mattovi ze sevření a zapíchla prst do jeho hrudě. ,,Nesahej na mě!" Zavrčela jsem na něj. Bylo to jasné. Dávalo to smysl! ,,Jediný, kdo tady něco věděl, jsi byl ty." Přivřela jsem oči do malé škvíry. ,,Ann, přeci si nemyslíš, že já..." nestihl to doříct. Má ruka vyletěla rychlostí blesku a strefila se na jeho tvář. ,,Jsi sráč, Matte." Můj hlas byl zklamaný a hodně naštvaný. ,,Sráč a lhář!" Do očí mi vtrhly slzy. Jednu slzu, která mi vyplula z oka, jsem setřela. Otočila jsem se k Missi a o krok se k ní přiblížila. Měla strach, to jsem poznala. ,,A ty jsi ta nejvíc falešná a zlá osoba, kterou jsem mohla, bohužel pro mě, poznat. Víš co? Vezmi si Matta. Jste pro sebe jak stvořeni." Vyplivla jsem tyhle slova jako jed. Otočila jsem se k nim zády a rozběhla se pryč. ,,Anno!" Slyšela jsem volat moje jméno, ale nic. Smůla. Že já kráva pořád důvěřuji lidem. Měla bych se ponaučit. Neměla bych být tak naivní. Sedla jsme si na lavičku v šatně od tělocvičny. Hlavu jsem si složila do dlaní a začala nekontrolovatelně brečet. Proč se vždycky musí vše pokazit? Proč mi v životě nic nevychází? Šatnou se ozvalo dopadání bot na zem. ,,Anno?" Uslyšela jsem Gaelovo hlas. ,,Anno? Vím, že tu jsi. Slyším tvůj pláč." Jeho hlas byl pronikavý a asi jsem v něm slyšela i kousek starosti a smutku. ,,Tady vzadu." Řekla jsme a lehce popotáhla. Jeho kroky byly stále hlasitější a pak se objevil u mě. ,,Oh Anno." ,,Žádný soucit, Gaeli." Řekla jsme hned narovinu. Toho už jsem si užila dost. Přešel ke mně a sedl si. Chvíli váhal. Nevěděl co říct. Ale pak udělal jednu věc, která mě upřímně překvapila. On mě obejmul. ,,Myslela jsem, že na tohle nejsi." Zmínila jsem. On se uchechtl. ,,Alespoň smysl pro humor tě neopustil." Upřímně? Čekala jsem, kdy všechen stres na mě dopadne a já zkolabuju, ale zatím nic nepřicházelo. On se na mě překvapeně podíval. Zvedl pomalu ruku a Utřel mi slzy, který mi pokrývaly půlku obličeje. ,,Co kdybychom se vypařili?" Laškovně na mě zakmital obočím. Povzdychla jsem si. ,,Nemůžu tolik meškat. Chyběla jsem dost." Samozřejmě že bych se mohla ztratit, ale nešlo to. Musela jsem po škole vyzvednout Kelsey. ,,Dobře, takže tam teď přijdeme, že se nic nestalo a mám pro tebe dobrou zprávu. Hraje se volejbal a jsme opět spojení se čtvrtým ročníkem." Mrkl na mě. Pomsta je jasná. Strašlivě jsem se Ušklíbla. ,,Bojím se, co ten tvůj úsměv znamená." ,,Doufej, že budeš u mě v týmu." Mrkla jsem na něj. Otřela jsem si uplakané oči, opláchla se studenou vodou a mohla jsem jít. ,,Jak vypadám?" Zeptala jsem se s nadějí, že hrozně určitě ne. ,,Úžasně hrozně jako vždy." Vyplázla jsem na něj jazyk, což bylo velice dospělé gesto. V tělocvičně na mě padly snad všechny pohledy od všech studentů. Asi jsem tady udělala rozruch. ,,Nebuď nervózní. Přenášíš to na ostatní." Pošeptal mi Gael do ucha. Zkousla jsem si nervózně ret. Hlavně v klidu Anno. O nic nejde. ,,Vše v pořádku, Slečno Perkinsová?" Zeptala se mě paní profesorka Lestová. Tělocvikářka. ,,Ano." Kývla jsem na souhlas. ,,Dobře, tak se rozcvičte a půjdeme si zahrát volejbal." Kývla na mě také. Pohledem jsem vyhledala Missi, ale nikde jsem jí nenašla. Kam mohla zmizet? Sedla jsem si na zem a začala si protahovat nohy. Ale cítila jsem v zádech něčí pohled. Znáte to? Když vás někdo sleduje a vy máte takové divné mrazení? Bohužel, koukala na mě polovina tělocvičny a šuškali si. Vypadá to, že budu nová školní atrakce. Už vidím ve školních novinách ten článek ,,Osiřelá dívka z velkoměsta." Blbost. ,,Missi šla do ředitelny. Lestová všechno slyšela." Ústy jsem naznačila Aha. Nechtěla jsem, aby kdokoliv měl kvůli mně problém, ale u ní mi to celkově bylo jedno. Konečně by mohla dostat to co si zaslouží. Nebyla jsem určitě jediná, na kterého měla spadeno. Určitě se našel někdo, kdo byl od ní šikanován. ,,Tak jo lidi. Vezměte si míče a běžte se rozházet." Křikla profesorka a zapískala na píšťalku. Tahle ženská věděla, jak si udržet pozornost.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
