Taky jste měli občas pocit, že potřebujete vypnout, vypustit vše zlé a někam utéct? Tak přesně tohle zažívám já.
Je to pět let, co mi umřel táta a půl roku, co odešla i moje máma. Myslela jsem, že to sama všechno zvládnu, ale opak je pravdou. Velké...
Cesta utíkala docela rychle a já nebyla ani moc unavená. Možná to bylo těma energetickýma nápojema, co jsem do sebe lila, jakoby to byla voda. Musela jsem se zasmát nad svou hloupostí. Tyhle hnusy jsem nikdy nepila, ale teď to byl podle mě asi stav nouze. I když teď můj život za nic moc nestál. Nestála jsem o to, abych byla rozmázlá někde u krajnice, nebo o druhé auto. Asi jsem byla srab, připravit samu sebe o život. To mi nevadilo. Života jsem si vážila a nechápala jsem lidi, kteří spáchali sebevraždu. Samozřejmě jako každý jsem na ní pomyslela, ale jak říkám, jsem zřejmě srab. Měla jsem za sebou dvacet pět hodin jízdy, šest přestávek a nejmíň dvacet dalších hodin před sebou.
Jedna pauza na benzině byla trošku delší, protože jsem na takové 4 hodiny usnula. Ale tak co, zavolala jsem Grace, že se můj příjezd trošku prodlouží. Cesta utíkala. Z vysokých mrakodrapů se stávaly domky se zahrádkami. Příjemná změna. Nechápu, proč se rodiče s tetou přestali bavit. Vždyť tady muselo být tak krásně.
V rádiu zrovna vyhrávala píseň od skupiny Roxette. Tohle bylo moje dětství. Máma stojící u kuchyňské linky, táta u stolu čtoucí něco na počítači a Roxette hrající z rádia. Jedna z mnoha krásných vzpomínek na ně dva. Táta byl ke mě vždycky hodný, vstřícný a jako každý táta mě uměl rozesmát i v té nejhorší chvíli. Superhrdina, na kterého se můžu vždy obrátit. Myslela jsem, že superhrdinové jsou neporazitelní, ale bohužel můj táta neporazitelný nebyl. Leukémie je svině. Pomalá a dlouhá. Táta hodně trpěl. Chtěla jsem mu pomoct. Nějak ho alespoň rozesmát, jako on vždycky rozesmál mě, nešlo to.
Máma byla svým způsobem úžasná. Pro ránu nechodila daleko. Co chtěla, to si vydobyla. Proto byla tam, kde byla. Šéf-kuchařka v nejlepší restauraci v New Yorku. Bohužel, rakovina si vybrala svou daň. Nikdy jsem mámu neviděla tak slabou, jako když ležela na nemocničním lůžku. Pohled na ní mě hrozně bolel. Snažila jsem se pomoct, ale co jsem zmohla? Jediný co jsem udělala, bylo, že jsem u ní byla až do poslední chvíle. Moji rodiče byli hrozně odlišní, možná proto jim to tolik klapalo. Ne nadarmo se říká, že se protiklady přitahují. Oba chodili na stejnou školu. Začali spolu chodit. Prý to byla láska na první pohled. Nakonec se vzali a z prachu vybudovali restauraci a následně jsem se narodila já. Šťastná rodinka Perkinsova. Ale ať chci nebo ne, všechno krásný jednou, dříve či později, stejně skončí. Proto jsem teď na cestě do zapadákova. Proto, že se mi rozpadl můj ideální svět. Protože táta s mámou už nebyli mezi živými. Po tváři mi stekla slza, kterou jsem hned setřela. Plakala jsem dost. Slíbila jsem si, že už nebudu brečet. Budu silná a nějak to zvládnu.
Navigace mě navedla k benzínové pumpě na kraji města, kde jsme se měli sejít. Zaparkovala jsem a při čekání na tetu Grace jsem natankovala a vše zaplatila a koupila si ještě vodu. Bylo tady krásně. Docela tiché prostředí. Sem tam projelo nějaké auto, jinak klid. Opřela jsem se o auto a čekala. Měla tu být do pěti minut.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pár minut uběhlo a u mě zastavilo černé terénní auto. Z ní vystoupila blonďatá paní s vřelým úsměvem a pár vráskami. V obličeji se podobala tátovi, ale byla samozřejmě drobnější. Aby taky ne, když to byla tátovo o pár let mladší sestra.
