No Scars To Your Beautiful

IX.

V noci jsem moc nespala. Dávala jsem pozor na Gaela. Mohlo se stát cokoliv a já nehodlala nic riskovat. Měla jsem zavřené oči, když se on okolo osmé ráno probudil.

,,Co tu dělám?" Vypadlo z něj jako první. Nezněl nijak svěže a vyspale. No jo. Kocovina dokáže být velká, nemilosrdná svině. ,,Co bys řekl, Gaeli?" Odpověděla jsem mu otázkou. Jeho povzdech byl sotva slyšitelný. Prohrábl si vlasy, které po ránu vypadaly skoro stejně, jako za normální okolnosti. ,,Posral jsem to, co?" Zeptal se. Mikla jsem rameny v náznaku, že nevím. ,,Zlobíš se?" Nemohla jsem říct, že jsem na něho naštvaná. Možná trošku nevrlá z nedostatku spánku. ,,Nejsem. Jen unavená." Řekla jsem mu popravdě. ,,Omlouvám se a děkuju, že jsi mě tam nenechala. Bůh ví, co by se mnou bylo." Jeho tón hlasu byl upřímný. Myslel to vážně. Lehce jsem se na něj usmála. ,,Asi bys měl jet domů." Řekla jsem narovinu. ,,Vyhazuješ mě?" Ušklíbl se. ,,Ne, ale doma o tebe můžou mít strach. Nedal jsi jim vědět." V jeho očích se mihl strach a bolest. Řekla jsem něco špatně? ,,Máš pravdu." Řekl, sebral si věci a ... o můj bože. On si po sobě i ustlal? ,,Nekoukej tak, jsem slušně vychovaný." Vyplázla jsem na něj jazyk. ,,Hele, možná asi nebude nejlepší nápad jet autem." Řekla jsem mu, Když jsem ho následovala po schodech dolů. Vím, že jsem ho jakoby vyhodila, ale tohle. Neměla jsem z toho dobrý pocit. ,,Pročpak by ne?" ,,Protože včera jsi byl zlitej jak dobytek a určitě nějaký promile v krvi mít budeš. Odvezu tě." Řekla jsem a zkřížila si ruce na hrudi. ,,Policajti tady moc nejezdí." ,,O policajty tady vůbec nejde. Vždyť se ti může něco stát." Vážně jsem měla strach. ,,Nemusíš se o mě bát. Pojedu opatrně." Řekl a mrkl na mě. Svěsila jsem ramena a nechala ho. Fajn, jak chce. Je dospělý a svéprávný.

O tři minuty později už odjížděl ve svém autě pryč ode mě. Ano, měla jsem o něj strach. Je to můj kamarád. A když už jsme u těch kamarádů... co Matthew?! Vzala jsem do ruky mobil a vytočila jeho číslo. ,,Ahoj Matte..." ,,Ahoj, tady Matt. Bohužel teď nemůžu mluvit. Ale jestli chceš, nech mi vzkaz. Píp." Ach jo. Hlasová schránka. Ale za zkoušku nic nedám. ,,Ahoj Matty. Tady Anna. Jen... vlastně ani nevím, co mám říkat." Uchechtla jsem se, i když mi do smíchu vůbec nebylo. Měla jsem o něj strach. ,,Až budeš mít chvilku, ozvi se." Típla jsem to. Vydechla jsem všechen přebytečný vzduch. Co teď?
Byla jsem tak hrozně unavená, že jsem si zalezla zpátky do postele a se starostí o Mattyho jsem se propadla do říše snů.

Probudil mě otravný zvuk mého mobilu. ,,Jaký debil.." ulevila jsem si a koukla na obrazovku. Matt? Matt! Rychle jsem to zvedla. ,,Ano?" ,,Přijď na naše místo, prosím." Řekl jen tohle a hned to položil. Chvíli mi trvalo, než mi vůbec došlo, co tím myslel. Dřevěná lávka u jezera.
Převlékla jsem se, vyčistila zuby a mohla jsem jít. V domě nikdo nebyl, tak alespoň jsem nemusela podávat vysvětlení, kam vůbec jdu. Poklusem jsem se vydala na naše místo. Byla jsem lehce zadýchaná, ale to mě přešlo, když jsem spatřila Matta. Stál na lávce a hleděl do dáli jezera. Sprintem jsem k němu přiběhla a hned se mu hodila okolo krku. Netušila jsem, jak se mohl cítit potom všem, co se přihodilo, ale chtěla jsem to jakýmkoliv způsobem zlepšit. Je to můj kamarád. Neznáme se dlouho, ale už teď vím, že mi na něm sakra záleží.
Pomalu jsem se od něj odtáhla a konečně si ho mohla prohlédnout. Na sobě měl černé volné tepláky a tričko stejné barvy. Do obličeje jsem mu neviděla, protože mu ho kšiltovka zakrývala. Pohladila jsem ho po tváři, až jsem se dostala ke kšiltu, který jsem pomalu dávala pryč z jeho světle hnědých vlasů. Neucukl, nechal mě, abych to udělala.

Jeho tvář byla pořád stejně krásná, akorát v ní chyběl život. Pokožka bledá. ,,Matty." Zašeptala jsem. Jeho oči neprozrazovaly nic. Trošku jsem v něm viděla sebe, když mi umřeli rodiče. Sice je to jiná věc, ale jeho postoj mi ukazuje, jak jsem se cítila já... možná ještě hůř. Ale abych pravdu řekla, čekala jsem, že bude vypadat hůř.