No Scars To Your Beautiful

XI.

Vběhla jsem do domu a hned zamířila ke schodům, abych se zavřela v pokoji a do zítra nevylezla.
,,Anno, už jsi zpátky?" Zastavil mě Gracein hlas. Nasadila jsem opět falešný úsměv a otočila se. ,,Ano, byl to dlouhý den, když mě omluvíš, půjdu si lehnout." Řekla jsem a otočila se zas ke schodům. Ale nebylo mi přáno. ,,Je všechno v pořádku?" Zeptala se znova. ,,Jo, jo. Nedělej si starosti." Odpověděla jsem a rychle se vydala nahoru do mého pokoje. Nechci nikoho zatěžovat svými problémy.
Nenamáhala jsem se s převlékáním. Prostě jsem si zalezla do postele. Ležela jsem na posteli a čekala, až přijdou slzy. Ale nic. Ani jedna slza a já nevěděla, kde je problém. Já vím, že pro některé lidi je tohle normální. Koloběh života. Někdo se narodí a někdo zas umře. Ale tohle ve vás zanechá šrámy, které se jen tak nezacelí. Přijít o někoho, koho jste milovali a potřebovali, je sakra těžký.
Na posteli jsem se posadila a nohama jsem si podepřela bradu. ,,Nějaké to zlé je pro něco dobré. To si pamatuj, zlato." Řekl táta, když jsem seděla u něj v nemocničním pokoji. Pohled na něj mě bolel. Snažila jsem se smát, ale stejně... zná mě už dost dlouho, aby poznal, jak se správně směju. ,,Co může být na tom, že umíráš, dobré?" Zeptala jsem se a smutně ušklíbla. ,,Annie... takhle to nesmíš brát. Co se má stát, se stane." Řekl táta a pohladil mě po tváři. Jeho tvář byla bílá a vrásčitá. Vypadal víc starší, ale to se není čemu divit. Leukémie. Hrozná nemoc. Plno chemoterapií, léků, tolik bolesti a tak dále.

Z mých vzpomínek mě vyrušilo klepání. ,,Dále." Řekla jsem směrem ke dveřím. V nich se objevil člověk, kterého bych tady nejméně čekala. ,,Co potřebuješ, strejdo Bene?" Zeptala jsem se udiveně. ,,Přišel jsem tě zkontrolovat." Řekl narovinu. Moje udivení stoupalo čím dál tím víc. Myslela jsem, že mě nemá rád. ,,Jsem v pořádku." Řekla jsem mu nazpět, i když to nebyla pravda. Ben vešel do pokoje a sedl si do křesla, který mi sem on sám dal. Bylo to milé gesto. ,,Víš Anno, od začátku jsem se k tobě nechoval přívětivě." ,,To nevadí, chápu to." Řekla jsem hned, aby se necítil tak špatně. Podle jeho výrazu to moc nepomohlo. ,,Vadí. Byl jsem příliš ostrý, vím, čím sis prošla a já ti to neulehčil. Omlouvám se." Řekl mi svou omluvu. ,,Nemusíš se omlouvat. Co bylo, bylo. Teď už to bude jen lepší." Řekla jsem. Myslela jsem to vážně. Ben byl hodný chlap. Uměl se postarat a pro svou rodinu by udělal vše, co by bylo v jeho silách. Hodně mi připomínal tátu. On i teta Grace. ,,Je zvláštní, jak už jsi dospěla. Pamatuji si tě, jako malou holčičku, která pořád promýšlela nějaký ty lumpárny." Oba dva jsme se zasmáli. Byla jsem hrozný dítě. Musela jsem být pořád zaměstnaná, abych nic neprovedla. ,,Mrzí mě, že si to tady nepamatuju z dob, kdy jsem byla malá. Ani Zeuse jsem nepoznala." Řekla jsem zklamaně. ,,Byla jsi moc malá." Slabě se usmál. ,,Vážně jsi v pořádku?" Zeptal se znova Ben. ,,Snažím se být." On jen přikývl a zvedl se. Čekala jsem, že odejde zas pracovat, ale on udělal něco, co jsem nečekala. Přešel ke mně, sednul si na postel a obejmul mě. Chvíli jsem byla jako zmrazená a překvapená, ale když jsem se vzpamatovala, obejmula jsem ho nazpět. Nečekala jsem to. Absolutně ne. Ale byla jsem ráda. Konečně jsem pociťovala to, že sem patřím. Do téhle rodiny. A možná i do tohohle města. Sice je to týden od mého příjezdu, ale přisuzuji to tomu, že v New Yorku jsem si už nepřipadalo jako doma. Nikoho jsem tam neměla, kromě Zoey a jejich rodičů. Tady mám alespoň víc přátel a žijící rodinu. Což mě napadá, že od příjezdu sem jsem se neozvala svý jediný kamarádce. Musím to napravit.

***

Ze soboty se stala neděle a z neděle pondělí. Další školní den. Konečně jsem překecala tetu k tomu, abych mohla jet svým autem a sama do školy. Ale to bylo řečí, než mi to povolila. Asi nechápe, že už nejsem malá holka a že se dokážu o sebe postarat.

Před školu jsem dojela s deseti minutovým předstihem. U školy bylo už dost lidí. Vystoupila jsem z auta a vzala si svou tašku. Šla jsem přes parkoviště a nechápala, proč na mě všichni koukají. No a co, tak mam starší auto. Sice jsem měla výdaje na to, abych si koupila lepší auto. Nebo ať mi rodiče koupí lepší auto, ale já nechtěla. Mělo to jediný prostý důvod. Nechtěla jsem, aby za mě rodiče platili auto, když mi zaplatili řidičák. Vydělala jsem si na něj sama. Sice v rodinné restaurace, ale vydělala.
,,Ahoj Anno." Vytrhl mě z myšlenek Matt. ,,Ahoj." Pozdravila jsem ho na zpět. ,,Tak co noha?" Zeptala jsem se ho. ,,Ale jo, jde to. Zápas bych měl zvládnout." Odpověděl mi. ,,Problémy jdou." Řekla jsem směrem k Mattovi. Nechápavě zvedl obočí a já se koukla směrem do leva. Matt si těžce vzdychl. Šla k nám Missi. ,,Matty." Zavřískala vysokým hlasem. O můj bože. Pořád jsem nechápala, jak někdo jako Matt mohl chodit s ní. ,,Co chceš?" Zeptal se hrubě Matt. Zřejmě nebyl nadšený, že hned takhle po ránu Missi vidí. ,,N-no víš, já jsem se chtěla udobřit." Vysoukala ze sebe. To určitě. Zrovna ona. ,,Udobřit? Vážně?" Zvýšil hlas Matt. Chtěla jsem jít pryč, ale jeho pohled mluvil za vše. Chtěl podporu. Bohužel na nás teď všichni koukali. Celé školní parkoviště svůj zrak směřovali na nás. ,,Řekl jsem ti to v pátek i v sobotu. Je konec!" Řekl příliš nahlas. ,,Uuu." Uslyšela jsem od lidí, kteří na nás koukali. Tak už víme, co bude trend tenhle měsíc. ,,Ale, ale Matte... to bylo jen nedorozumění a... a..." ,,Nech toho Missi a dej mi pokoj." Řekl to s takovým odporem. Chvilku mi ji bylo i líto. Ale hned mě to přešlo. Matt mě vzal za loket a táhl mě do školy. ,,Au, to bolí Matte." Řekla jsem v půli cesty. Jeho stisk byl moc silný. ,,Promiň, moc se omlouvám." Jeho pohled opět mluvil za vše. Mrzelo ho to. ,,To je v pohodě." Nechtěla jsem, aby se kvůli tomu cítil špatně.
Obejmula jsem ho a rozloučila se. Každý jsme se vydali do své učebny, jelikož já byla ve třetím ročníku a on ve čtvrtém.