Taky jste měli občas pocit, že potřebujete vypnout, vypustit vše zlé a někam utéct? Tak přesně tohle zažívám já.
Je to pět let, co mi umřel táta a půl roku, co odešla i moje máma. Myslela jsem, že to sama všechno zvládnu, ale opak je pravdou. Velké...
Další den mi bylo o dost lépe. Matt se ode mě nevzdálil na krok a já mu svým způsobem byla vděčná. Dokonce u mě i přespal. Bylo to zvláštní, nikdy jsem neusínala vedle kluka, ale bylo to více než příjemné. Dokonce mě i přiměl jít na procházku se Zeusem. To mi taky dost pomohlo. Zeus poznal, že nejsem v pořádku, proto, si taky myslím, byl v klidu. I celá rodina byla ohleduplná. Teta Grace, strejda Ben i Kel se moc doma neukazovali, nebo alespoň ne v mé blízkost. Docela by mě zajímalo, co řekli malé Kelsey, aby za mnou nechodila.
Matta jsem přiměla až odpoledne, aby si zajel domů, pro čisté oblečení a vysvětlit, proč nebyl doma. Jeho matka mu včera několikrát volala, ale on to ani jednou nezvedl. Snad nebude mít potíže. V domě jsem byla tedy opět sama. Ben něco dělal u zvířat, teta mu pomáhala a Kelsey přespávala u kamarádky. Přes den jsem si i dopisovala s Gaelem, který se zajímal, co se mnou bylo a proč jsem nebyla v pátek ve škole. Nechtěla jsem mu to vysvětlovat po telefonu, ale slíbila jsem mu, že se mu vynasnažím vše vysvětlit.
Zrovna jsem si zapínala počítat, když se mi najednou rozezvonil mobil, na kterém svítilo Vennyho jméno. Byla jsem překvapená, od tetování, co dělal Gaelovi, jsme se neviděli. ,,Ahoj Venny." Pozdravila jsem do telefonu. ,,Potřebuju tvou pomoc. Můžeš hned přijet ke mně?" Venny zněl vážně. Neváhala jsem ani chvíli. Převlékla jsem se do džínů a černého tílka, přes které jsem přehodila šedou mikinu. Nasedl jsem do auta, a co nejrychleji se vydala za ním. Věděla jsem, kde bydlí. Měl střešní byt nad jeho tetovacím studiem. Na jednu stranu, měl to blízko do práce a nemusel vstávat brzy. Když jsem parkovala, akorát Venny vycházel ze studia. Už mě čekal. ,,Ahoj, co se děje?" Okamžitě jsem se zeptala a hned ho kontrolovala, jestli nemá nějaký úraz. ,,Myslím, že nejlepší bude, když se mnou půjdeš nahoru. Pak to pochopíš." Řekl vážně. Byl bílý jako stěna. Absolutně jsem netušila, co se tak mohlo stát. Po cestě k němu do bytu jsem napsala rychlou textovku Mattovi o tom, že jsem tady, ale že až pojedu domu, dám mu vědět.
Vešla jsem k němu do bytu a hned ve dveřích se na něj otočila a nadzvedla jedno obočí. ,,Tak co se děje?" Upřímně, byla jsme hodně zvědavá, a taky jsem se dost bála, jakou bombu na mě hodí. Venny se vydal do kuchyně a já s nechápavým výrazem šla za ním. V kuchyni seděl malý kluk a já byla ještě víc zmatenější. ,,Tohle je můj syn Charlie." Řekl naprosto vážně a já nevěděla, jestli se mám smát, jestli to není nějaký vtip. ,,Cože?" Zeptala jsem se. ,,Nevěděl jsem o něm. Včera večer přijela moje bývalka s ním, že ona to finančně a psychicky nezvládá, tak ať si ho taky užiju." Jeho výraz. Nevěděl, co má dělat, a vlastně já taky ne. Vždyť Venny byl přerostlý dítě. ,,Počkej, ona ti neřekla, že je těhotná?" ,,Anno, sedíš si na vedení? Samozřejmě že ne." zvýšil hlas. Byl v koncích. ,,Co s ním mám dělat? Je mu pět a zatím nepromluvil a nic nesnědl." Tak tohle je totální atomovka. Čekala bych snad všechno, ale tohle? To byla nálož i na mě. ,,Zkusím s ním promluvit." Oznámila jsem. ,,Tak to hodně štěstí, snažím se o to už od včera." Řekl ironicky. Asi zapomínal na důležitou věc. Jsem žena. Děti víc reagují na ženské pohlaví než na mužské.
,,Ahoj Charlie." Pozdravil jsem ho hned a posadila se vedle něj na židli u jídelního stolu. Charlie zvedl svůj pohled. Měl krásné modré oči, které zřejmě zdědil po matce, ale ústa a malý nos s bambulkou, byli spíše podobné Vennymu. Měl krásné, světle hnědé, rovné vlasy. Koukal na mě nedůvěřivě. ,,Ahoj." Pípl potichu a dál se věnoval svému autíčku. ,,Já se jmenuji Anna." Kývl, že rozumí. ,,Hele, já dostala ukrutný hlad. Nemáš taky hlad?" Zeptala jsem se. Pravda byla taková, že hlad jsem neměla, ale byla potřeba, aby něco snědl, když nejedl od minulého dne. Charlie opět kývl. ,,Máš rád lívance?" Zeptala jsem se. ,,Ano." Odpověděl a já byla ráda, že tak nějak komunikujeme. ,,Já mám ale takový pocit, že je neumím udělat. Pomohl bys mi?" Charlie vypadal pořád zmateně. Chápu to. Pět let žít bez táty a pak najednou, aby se o něj postaral. Byla bych taky zmatená. ,,Jo. Rád." Řekl a usmál se. Konečně se objevil úsměv a zoubky, které měl jako perličky.
Charliemu jsem pomohla ze židle a on mě následně chytl za ruku. Na chvíli jsem si ho vzala do náručí a posadila na kuchyňskou linku. Otočila jsem se na Vennyho, který byl opřený o futra a sledoval každý náš krok. Mrkla jsem na něj a hlavou naznačila, aby se k nám přidal. Naštěstí tak učinil a my tři se mohli dát do práce. Charlie byl hrozně roztomilý a chtěl pořád pomáhat. Venny nezůstával pozadu a snažil se najít cestu k jeho synovi. Musel to být nezvyk, ale oni to zvládnou. Věřím v to. Všímala jsem si i těch úsměvů, který Venny na mě s Charliem házel.
Byla jsem ráda, že se nám lívance povedly a Charlie konečně jedl. ,,Kde ho necháváš přespávat?" Zeptala jsem se Vennyho. Doufala jsem, že neřekne na gauči. Naštěstí měl krásný, uklizený byt. Vše sladěné do šedé a bílé barvy. Když jsem procházela, do kuchyně, mohla jsem vidět kousek ložnice. ,,Mám tu ještě jeden pokoj, který slouží pro hosty, když u mě přespává třeba Tammy, je hned vedle mé ložnice. Ještě to budu muset doladit, aby se tam cítil dobře." Odpověděl mi. Naštěstí Venny není ten chlap, co se problémům otáčí zády, ale snaží se je vyřešit. To jsem poznala hned ten den, kdy jsem ho měla možnost poznat. ,,Mohla bych ti se zařizováním pomoct, když budeš chtít." Nabídla jsem se. Dělala bych to ráda. Vennyho jsem měla ráda. On mi taky v některých věcech pomáhal. Dokáže vyslechnout a povzbudit. Ráda bych mu to oplatila. ,,To bych byl rád." Usmál se na mě. Měli úplně stejný úsměv s tím malým. ,,Je ti dost podobný." Řekla jsem upřímně a usmála se na něj. Venny mě chytl za ruku a podíval se mi do očí. ,,Moc ti děkuju za dnešek. Nevím, co bych si počal." Řekl upřímně. Radši jsem ho obejmula a dál nic neříkala. ,,Tati?" Ozvalo se. Oba jsme byli překvapení. Venny na tohle oslovení nebyl zvyklý. A já? Byla jsem tak nějak dojatá. Bylo to tak roztomilé. ,,Ano Charlie?" ,,Kde je maminka, kdy ji uvidím?" Zeptal se. Venny k němu přešel a vzal si ho do náručí. ,,Snad brzy." Byla to milosrdná lež. Nebo to vlastně ani nebyla lež. Nikdo nevěděl, jestli se Charlieho matka vrátí. Je to zvláštní vidět Vennyho jako otce. Ale vypadá víc uvolněně a možná i více šťastně. ,,Já už bych měla vyrazit domu. Každopádně, Charlie kdyby ses chtěl podívat na nějaká zvířátka, tak zítra s tátou přijeďte." Řekla jsem a mrkla na něj. ,,Mějte se kluci a snad zítra. Vyprovodím se sama. Dobrou." Rozloučila jsem se a vyrazila domů. Po cestě jsem jen napsala zprávu Mattovi, že jedu na ranč a že se tam sejdeme. Těšila jsem se na něj. I když jsme spolu nebyli jen pár hodin, chyběl mi. Upřímně se ho nemůžu dočkat.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
