No Scars To Your Beautiful

XXX.

Už to bylo pár měsíců, co jsem se vzdala problematického života v New Yorku. Už je to přes měsíc, co jsem začala chodit s Mattem. Pořád to bylo nádherný. On byl báječný. Ale bohužel přišel ten den. Den, kdy mi umřel táta. Už to bude šest let, co leukémie vyhrála boj nad mým tátou. Hrůza jen nad tím pomýšlet. Je to první rok, co nebudu moct dát růže na jeho hrob. Každý rok jsem tam chodila a plakala. Bohužel teď to nepůjde.

Už co jsem se ráno probudila, jsem nebyla schopná ničeho. Jen to představa na tátu, mi vehnala slzy do očí. Z paměti mi vylézaly vzpomínky jako hadi. Byly to ty nejkrásnější vzpomínky, které jsem měla. Jak mě táta učil jezdit na kole. Nebo když mě vzal na první baseballový zápas, kdy se tam skoro popral s jedním velkých, vousatý chlapem. Ten den jsem měla o tátu opravdu strach, protože byl daleko menší, než ten hromotluk. V ten okamžik jsem se před tátu postavila a chtěla ho bránit. Ten obr se na mě jen usmál, upřímně kývl na souhlas a pak mi dal jeho kšiltovku. Byl to skvělý den. Bylo mi asi devět let.
Nebo když mě táta učil hrát na kytaru. Bylo to to nejkrásnější období, které si jen můžu představit. A kvůli tomu jsem brečela do polštáře. Byla jsem naštvaná, že jsem s nimi nemohla strávit více času. Víc se od nich přiučit. Prostě všeho víc s nimi, s mými rodiči. Vždycky jsem měla takové stavy. Máma vždycky přišla a byla se mnou celý den. A celý den mě držela v náručí. Většinou jsme obě usnuly únavou z brečení.
Ani se mi nechtělo věřit, že už je to tak dlouho a já to vlastně nepřekonala. Nebyla jsem toho schopna.

Každou chvíli mi někdo ťukal na dveře. A jelikož Kelsey byla ve škole, teta něco nakupovala a jezdila po městě, jediný, kdo to mohl být, byl strejda Ben.
Znovu zaťukal a to už mi došla trpělivost. ,,To nemůžu mít jediný den klid?!" Zakřičela jsem směrem ke dveřím. Zpoza dveří jsem jen uslyšela povzdech a následné odcházení od dveří. Rozumím tomu, měli o mě strach. Ale co nechápali na tom, když jsem jim včera říkala, že potřebuju být sama. Že tenhle den je pro mě hrozný s někým být, s někým komunikovat.
Potřebovala jsem se uklidnit. Oči mě pálily, tělo bolelo. Musím do sprchy. Teplá voda by mě mohla trošku uklidnit. Vzala jsem si jiné oblečení do rukou a vydala se do koupelny, kde jsem ze sebe sundala oblečení a hned zalezla do sprchového koutu. Vařící voda dopadala na mé bolavé tělo a oči. Bohužel to nepomáhalo na mé bolavé srdce. Sedla jsem si pod sprchu, přitáhla nohy k bradě a objala jsem se pod koleny. Zajímalo by mě, jak to zvládají ostatní, když se jim stane to podobný, co mně. Pociťují to co já? Prožívají to co já? Nebo jsem jen nehorázně citlivá? Nevím, proč to ve mně pořád tolik je. Své rodiče jsem opravdu milovala. Nejvíc na světě. Vyměnila bych všechno, abych je mohla ještě jednou vidět, nebo aby pořád žili.
Bylo to tu zas. Po tvářích mi stékaly slzy. Vzlyky se rozléhaly po koupelně. Chtěla jsem, aby to skončilo. Abych byla silnější. Vždycky jsem chtěla být super hrdinka, kterou nic nezlomí. Snažila jsem se být, ale vždycky tenhle den mě zlomil.

Asi po půl hodině jsem se konečně odhodlala k tomu, vylézt ze sprchy. Oblékla jsem se do čistého oblečení. Obří triko po tátovi a černé legíny. Jen co jsem se na sebe koukla do zrcadla, opět jsem zahlédla tu slabou, malou holku. Kruhy pod očima vypadaly jako monokly a byly zarudlé od slz. Vypadalo jsem jako chodící smrt. Bohužel. Zítra to snad bude lepší. Vždycky to tak bylo. Jeden den mi stačil, abych všechno, co se za ten rok stalo, mohla vypustit. Vlastně to jsou vždycky dva dny v roce. Den, kdy umřel táta a den, kdy mě opustila i máma. Nejhorší dny v roce.

Vrátila jsem se zpět do pokoje, ale tam mě čekalo překvapení. ,,Co tady děláš?" Zeptala jsem se neutrálně. Stál u mého stolu a já pořád překvapená ve dveřích. Snažila jsem se nedávat najevo mé pocity. Nesmí mě takhle vidět. ,,Bál jsem se o tebe. Celý den ses mi neozvala." Hodil po mě káravý i soucitný pohled. Nevěděl to. Alespoň já jsem mu to neřekla. ,,Nebylo mi dobře, Matte." odpověděla jsem, jakoby nic. Držela jsem se docela dobře. ,,Proč jsi mi to neřekla? Pomohl bych ti." Řekl najednou. Takže Ben musel zase zakročit. ,,Nebylo co říct." Hlavně, ať na mě netlačí. Prosím. ,,Já myslel, že mi věříš. Že si navzájem věříme a podporujeme se." Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Jeho pohled mě sledoval. Už se pomalu rozešel blíž ke mně. Předpažila jsem, aby se ani nehnul. ,,Měl bys jít." Řekla jsem potichu. Potřebovala jsem ho, tak jako vždycky. Ale dnes... To byl den, kdy jsem potřebovala být sama. ,,Cože?" Nechápal Matt. ,,Říkám, že bys měl odejít." Zvedal se mi hlas. Potřebovala jsem klid. ,,Nikam nejdu." Řekl rozhodně. Nikdy jsem nedokázala své pocity držet na uzdě a bohužel teď tomu nebylo naopak. ,,Prostě vypadni!" zařvala jsem. Pořád koukal nechápavě a ublíženě k tomu. ,,Co na tom nechápeš! Chci být sama! Nechci tady nikoho! Tak už běž!" Křičela jsem hystericky. Do očí se mi draky slzy, které jsem neměla sílu zastavit. Ruce a nohy se mi klepali. Chtěla jsem jen klid. Můj pláč musel být slyšet po celém ranči. Matt nezaváhal ani minutu. Udělal dva rychlé kroky a už byl u mě. Držel mě v pevném objetí. Křičela jsem, nadávala. Prosila ho, aby šel pryč. Ale nic takového se nestalo. Pořád mě držel, hladil, konejšil. Tuhle situaci jsem brutálně nezvládla. Nechtěla jsem, aby mě takhle kdokoliv někdy viděl. Po chvíli, kdy jsem Mattovi mokřila tričko svýma slzami, mě vzal do náručí a přenesl mě na postel. ,,Už nikdy nebudeš na to sama, sluníčko moje." Uslyšela jsem. Ještě jsem ucítila jeho rty dopadnout na mé čelo a pak jsem únavou usnula.

***

Nevím, kdy jsem usnula a jak dlouho jsem spala. Určitě dlouho, protože venku už se stmívalo. Matt tu pořád byl, držel mě v náručí a hlídal. Lehce jsem zamrkala a podívala se na něj. Měl ustaraný obličej. ,,Proč jsi zůstal? I když jsem tě vyhnala." Byla má první otázka. ,,Nemohl jsem tě tady takhle nechat. Potřebovala jsi mě." Řekl upřímně. Nevěděla jsem, jestli jsem ho potřebovala. Chtěla jsem být sama, ale teď jsem ráda, že tu zůstal. ,,Děkuju." Bylo to více než upřímný. Nahnula jsem se blíž k němu a dala mu pusu na tvář.
,,Pro tebe cokoliv," řekl, a přitáhl si mě ještě do pevnějšího objetí. Chvíli mezi námi bylo ticho. Vše, co jsem potřebovala, bylo řečeno. Nic víc jsem nepotřebovala. ,,Cítíš se lépe?" ,,Je to lepší." Odpověděla jsem. Sice jsem měla svíravý pocit na hrudi, ale s ním mi bylo opravdu lépe. Nevím, jak to dělal. Ale nahrazoval mi někoho, kdo mi už dlouho dobu chyběl v životě. Někdo, kdo se nenechá odbýt. Někoho, kdo tu je, bez ohledu na okolnosti. Matt už byl součást mého života. Nechtěla jsem o něj přijít. Mohla jsem se o něj opřít.

Je to zvláštní. Tohoto člověka jsem neznala dlouhou dobu, ale přesto jsem ho začala milovat. Opravdu milovat.
,,Nevěděl jsem, jak ti zvednout náladu, ale mám pro tebe malý dárek." Začal nejistě. Nadzvedla jsem tázavě jedno obočí. Malý dárek? Cože? Z kapsy od kalhot vytáhl malou černou krabičku s bílou mašlí, kterou mi následně vložil do ruky. Posadila jsem se a nohy si složila do tureckého sedu. Byla jsem zvědavá, ale taky jsem se bála. Krabičku jsem otevřela. Byla jsem překvapená. Byl tam krásný, jemný stříbrný náramek, který zdobil jeden přívěsek s růží. Otevřela jsem nevěřícně pusu. ,,T-to si nemůžu vzít." Zakoktala jsem se. Bylo to moc krásné, ale muselo to být moc drahé. A jen tak mi tohle dát? ,,Nelíbí se ti?" Matt vypadal sklesle. ,,Ne, je nádherný, ale tohle je moc." Z jeho pohledu jsem byla čím dál tím více nervózní. ,,Je to dárek, který se nevrací. Chtěl jsem, abys nosila něco ode mě, takže ho zpátky neberu." Řekl rozhodně. Vzal mou ruku do svých a připnul mi náramek, který už teď pro mě znamenal mnoho. Vrhla jsem se mu okolo krku a mačkala ho v objetí. Je tenhle kluk vůbec skutečný? Takový muži by už neměli existovat. Milovala jsem ho. Věděla jsem to, ale bála jsem se mu to říct. Co když on to nemá stejně? Po tak krátké chvíli by to, podle mě, ani nebylo možné. Kluci to mají prostě jinak. Rozhodla jsem se, že mu ta slova ještě říkat nebudu. Určitě přijde nějaký správný čas. Věřila jsem v to.