Kočičí válečníci - věštba

3. kapitola - Slova velitele

Sopka vystrčila čumáček ze školky a rozhlédla se po táboře. Hned byla utvrzena ve svém přesvědčení, že velitel svolal svůj klan. Šlo to poznat podle značného ruchu a hlavně byli téměř všichni shromážděni pod skalkou. A na té se ve svitu ranního slunce třpytila srst jejich velitele, Pruhového měsíce.
Rezatá matka se ohlédla po svých potomcích a sykla, ať jsou zticha. Chtěla dobře slyšet. Zvláštní kočka, které dali Hvězdní jméno Měsíční květina, se postavila vedle ní a nejspíš měla v plánu vyslechnout si slova velitele taktéž. Sopka potlačila odfrknutí. Nevěděla proč, ale tahle kočka se jí jaksi protivila.
Ohlédla se za náhlým pohybem, který upoutal její pozornost. Rázoval si to k ní tmavě mourovatý kocour a vřele se usmíval. Sopka se neubránila blaženému zavrnění, když v něm poznala Bezdrápa, svého jediného a nade vše milovaného druha.
Bezdráp několika skoky překonal vzdálenost, jež je dělila a nadšeně k ní natáhl svůj bujně porostlý krk, aby jí mohl čumáčkem pročísnout srst pod bradou. Sopka mu pozdrav opětovala tak, že sklonila hlavu a nos jejího společníka jí přetáhl ramena a u hřbetu její srst opustil. Bylo to příjemné. S ním to vždycky bylo příjemné.
Bezdráp se odtáhl a střihnutím ucha dal matce najevo, že slyší hašteření koťat. Sopka si ho všimla jen o několik málo okamžiků dříve než on, ale nechtěla si nechat překazit tu krásnou chvilku. Teď už se však ohlédla a její pohled padl na béžové a korově hnědé kotě.
Supík se Zmijovkou se do sebe jaksi zaklesli a ani jeden nedal tomu druhému možnost se jakkoli pohnout. Když se na to Sopka podívala takhle z dálky, zdálo by se to jako jedna kočka se dvěma ocasy, osmi tlapkami a jednou hlavou. Ale pokud přimhouřila oči, rozeznala svá koťata. Zase se hrají... pomyslela si s tichým povzdechem a udělala krok vpřed. To, že si koťata hrají by samo o sobě nebylo zlé. To spíš průběh jejich her nebyl vždycky úplně... klidného rázu. Všimla si, že oči Supíka, jehož hlava výrazně vyčnívala nad tím chuchvalcem uší a ocásků, v sobě mají snad i matný záblesk rozhořčení.
Severka, třetí ze sourozenců, to všechno pozorovala z rohu školky se svým obvyklým ledovým klidem. Alespoň nějakou výhodu to její chování má. Pomyslela si sarkasticky matka. Často jí napadalo, po kterém z rodičů svou povahu asi zdědila. Většinou docházela k názoru, že asi snad po ní.
Z úvah jí vytrhlo poněkud hlasitější vřísknutí a to už nevydržela: "Notak! Co to je?!" Zasyčela. Obě koťata jí věnovala krátké mrknutí a potom se jako mávnutím tlapky lehce rozuzlovala. Jakoby to nebylo nic víc než rozvířit prach. Sopku trochu udivilo, jak málo k tomu stačilo. Ale přísnost musí být, to je jasná věc.
Oči Supíka byly sklopené a dával na sobě jasně najevo, že ho to mrzí. Zato Zmijovka vrhala vzdorivitý pohled kamsi mezi části rozdrolené hliněné sutě u stěny doupěte. Jejich matka se snažila nevšímat si pohledů ostatních koťat a Hromové smrště a soustředila se pouze vyřešení tohoto kotěcího... problému.
Sopka se ke své dceři otočila a už značně mírnějším hlasem pravila: "Co se stalo, Zmijovko?" Stále však zcela neupustila od podrážděného tónu, aby si koťata uvědomila, že takovéhle chování není nejlepší. Hnědá kočička chvíli zarytě mlčela, ale potom vymňoukla: "Supík mě kousl do ucha." Sopka si nebyla jistá, jestli to Zmijovka neudělala schválně, ale zdálo se jí, jakoby jí dcera natočila hlavu, aby si matka mohla prohlédnout zaschychající čůrek krve na jejím pravém uchu. V tmavší srsti kočičky byl téměr nepostřehnutelný, ale byl tam.
Rezavá kočka si kratičce pomyslela, že by si tak strašně ráda poslechla, o čem to velitel zrovna začal mluvit, což právě mlhavě zaslechla. Řekla si ale, že vztah jejích koťat je teď důležitější. Proto svou pozornost opět věnovala natočené Zmijovce. "Tohle udělal Supík?" Zeptala se poněkud nevěřícně. Věděla, že tihle dva a někdy i Severka s nimi se malinko pošťuchují, ale že by to dospělo až takového vyvrcholení...
"Ano." Mňoukla uštěpačně. Sopka už už chtěla pokárat svého syna, když náhle sám od sebe vzhlédl a jejich pohledy se setkaly. Supík, který najednou působil sebejistě, zamňoukal na svou obhajobu: "Byla to nehoda. Jen jsme si hráli." Vylezlo z něj prostě. Při těch slovech se Zmijovka ohlédla. "A proto jsi mi rozkousl ucho?" Zeptala se s náznakem rozhořčení. Ale ani tak mu nedokázala moc nadávat. Spíš chtěla zapůsobit na ostatní koťata a nedat se jen tak, na to ji Sopka znala dobře. Věděla, že její děti přednostně vyžadují značnou autoritu a úctu ze strany svého okolí. To už byla prostě kombinace Sopky a Bezdrápa.
Teď na to ale matka neměla náladu. Jindy by se pustila do poučného rozmlouvání s oběma koťaty, ale momentálně se chtěla věnovat jiným záležitostem. Proto se rozhodla celou situaci uzavřít: "Zmijovko, copak bráškovi nevěříš?" Z jejího hlasu vyznívala netrpělivost, ale taky prosba a pochopení. Věděla, že být milý je někdy klíčové. Zmijovka se nervózně rozhlédla a potom sklopila pohled. "Samozřejmě ano, mami." Kníkla. Sopka se podívala na Supíka. "Ale aby to bylo fér, co kdyby ses jí omluvil, Supíku? Zranils jí přece." Supík se na matku podíval a potom věnoval krátký pohled své práci na uchu sestry. "Asi ano, promiň, Zmijovko." Řekl tiše, ale Sopka věděla, že jeho slova jsou upřímná. Teď byla se svou prací spokojena.
"A nebuďte smutní. Už je to pryč ne? Jděte si zase hrát." Pobídla je. Koťata chvíli nerozhodně mžourala, ale potom se oba sourozenci narovnali a přišli k sobě. Začali se dotýkat čumáčky a najednou tlapka Zmijovky vystřelila vzhůru a plácla Supíka po tváři. Nato uskočila a čekala si na bratrovu odvetu.
Sopka se spokojeně usmála a s neodbytným vrněním, které se jí vydralo z hrdla se otočila k odchodu. Ve vchodu do doupěte se stále rýsovala Bezdrápova silueta. Měsíční květina nejspíš vzala své dcery ven, aby se porozhlédly po táboře a ona si mohla zároveň poslechnout prohlášení. Sopk tak usoudila dle toho, že kočka nebyla nikde v dohledu.
Bezdráp už nedočkavě hleděl směrem ke své družce, ale dalo se poznat, jak vzrušeně švihá ocasem. A na Sopku najednou dolehl jakýsi tíživý pocit. Celým ráborem jakoby v mžiku zavládla nejistota a bylo znát, že Sopka není jediná, na koho ta změna působí. I ostatní matky ztuhly a Bezdráp byl důkazem toho, co Sopka pouze cítila. Celý se zježil a jeho oháňka sebou jen házela. Něco se dělo.
Matčin krok se znejistil a pomalu došla za svým druhem. Kocour svůj pohled upíral na Velitelskou skalku, na které stály dvě kočky. Vítr jim rozevlával srst a takhle z dálky působily elegantně a ostříleně. Jako praví válečníci. Byli to Pruhový měsíc a Borůvková tlapka. Z tlamičky velitele se linula hlasitá slova. Jejich zvuk doléhal až k Sopce a Bezdrápovi:
"...čmelák dokončí svou práci. Borůvková, vysvětli to." Mňoukl Pruhový. V jeho hlase zaznívala nejistota smísená se vzrušením a možná i malinko nervozitou. Sopka zvědavě natočila uši. "Bezdrápe, co se děje?" Sykla. Bezdráp ale neodpovídal a tak se odvrátila a pohlédla na bílou léčitelku, která nyní předstoupila na vrcholek skalky. Pruhový se stáhl do stínu. Rozhodně to všechno nějak nabíralo na obrátkách.
Borůvková promluvila. Když to Sopka slyšela, málem jí spadla čelist. Tohle opravdu nečekala: Léčitelka vyslyšela Hvězdný klan. Tady před klanem ještě jednou zopakovala celou věštbu, kterou měla teď matka možnost poslechnout si celou. Ještě stále tomu nedokázala uvěřit. Vždyť naposledy to bylo před dvěma dobami velitelů..!
Když už si Sopka pomalu začínala klást, otázku, co to všechno znamená, Borůvková, jakoby jí četla myšlenky, na nezodpovězený dotaz odpověděla.