Kočičí válečníci - věštba

6. kapitola - Co se mělo stát

Tak jo lidi! Odteď už kapči budou vycházet v sobotu. Určitě.
Co dodat? Snad jen: le-Arcii, užij si to ;D


Když se ozvalo zaburácení hromu, který poslušně následoval blesk jen pár vteřin opožděně, jakoby tlumeně a odněkud z dálky, Havránek polekaně vykřikl. Žežulička mu položila ocásek na záda a olízla drobné ucho. Věděla, že bráška na tohle není stavěný a dokázala se do něj vžít, takže se ho pokusila povzbudit.
Ale černý kocourek ani nevypadal, že by si toho všiml. Myslí byl někde jinde. Někde sám a bál se.
Sojka svá koťata pozorovala pronikavým pohledem starostlivé matky a kontrolovala, zda někde není zapotřebí její ochotné mateřské pomoci. Usoudila, že kočička si zatím vystačí sama. Mrkla po Rorýsínkovi s Poštulenkou, jestli něco nepotřebují. Ty dva ale nejspíš zajímal dočista jiný svět, protože v jednom klubku spokojeně oddychovali a nevypadali, že by je něco rozrušovalo.
Matka spokojeně zavrněla a zahleděla se ven do nepřízniva. Skrz poryvy stále silnějšího deště stihla rozeznat černou siluetu, prodírající se vchodem do tábora. V okolní tmě se dala tak tak rozeznat, prozrazovaly jí pouze lesknoucí se oči. Sojka v tu chvíli zbystřela a instinktivně se zježila. Na kočku upřela svůj pronikavý pohled a hlavou jí prosvištěla myšlenka:
Vetřelci... Využili nepřítomnosti velitele a zaútočili! A Pruhový to věděl!
Už chtěla začít oceňovat velitelovu prozíravost, ale když se stín dostal blíž, uvolnila svaly a unaveně potřásla hlavou. Tiše se zasmála nad svou naivitou. Poutnice se pouze vracela z hlídky. Pokud uposlechne Sněžného, za chvíli vzbudí Zeleného.
Sojka usoudila, že už ponocovala dost dlouho. Odvrátila se od venkovní prýskanice a vydala se ke svým koťatům. Když se dostala do zadních koutů školky, kde se Havránek ještě stále nespokojeně vrtěl, malinko se pousmála nad prostoduchostí toho kotěte.
Bylo nalezeno v lese. Samo a opuštěné. Promrzlé na kost a nikým nepostrádané. Tehdy, když ho Hrom donesl do tábora matka hned věděla, že potřebuje pomoc. Pomoc od někoho, kdo by se ho ujal a dal mu všechnu lásku, o kterou byl neprávem ochuzen. A taky věděla, že to bude její úkol.
Teď se tu chudáček třásl z nočních můr a ani sestřička ho nedokázala utišit.
Sojka si pomalu položila břicho a potom se tiše, tak, aby nerušila ostatní, svalila na zem. Nechtěla kvůli své nepsavosti budit ze spánku ostatní nevinná koťata. Mech sice zašustil, ale zvuk se ztratil v šelestu deště. Ohlédla se po Havránkovi s Žežuličkou a položila packu tak, aby je zezadu objímala. Chvíli tak setrvala a čekala, jestli se Havránek nepřestane třást. Když ale neustával, přitáhla si obě koťata hezky k sobě a udělala jim teplo pod svým břichem.
Černý kocourek tiše zamručel a otevřel zářivé oči. Byly plné strachu. Jakmile spatřil, kde se to ocitl, zamrkal a potom vděčně zabořil čumáček hluboko do jemné srsti své maminky. Žežulička už jen zamrskala vousky. Usnula.
Sojka se uvolnila a přitulila se k těm malým chomáčkům štěstí ještě blíž. Poštulenka a Rorýsínek nerušeně oddechovali za matčiným zátylkem a ona věděla, že oni její obětí nepostrádají.
Slastně vystrčila bradu nahoru a sklopila uši. Bylo jí to pohodlné. Naposledy otevřela oko a zkontrolovala, zda nehrozí nějaké nebezpečí. Trochu zkoprněla, když se před vchodem do školky mihla mourovatá šmouha, ale pak znovu vzdychla, protože Zelený neznamená nebezpečí.
Teď se cítila v bezpečí. Její koťata byla v bezpečí. A ona byla šťastná.
Oddala se světu snů.
Kéž by jí bylo dopřáno v něm chvíli pobýt. Alespoň chviličku...
Ze spánku jí vytrhly hlasy. Nejdřív vzdálené, mlhavé a nesrozumitelné, ale postupně začaly nabírat tvaru.
Sojka střihla uchem za novým zvukem a nakrčila čenich. To už je ráno? Pomyslela si rozezspale. Proti své vůli nechápavě zamrkala a upřela zamlžené oči k východu z doupěte, ve kterém se nacházela. Únava z ní rázem opadla.
Okamžitě byla na tlapkách. Napjatě švihla ocasem a vykročila ven, kde se to jejími klanovníky jen hemžilo. Za sebou zaslechla nespokojené zakvičení a když se ohlédla, spatřila zmateného Havránka, jak za ní rozespale mžourá. Mňoukla za ním, ať klidně spí dál, ani nečekala na odpověď a vyrazila na světlo měsíce.
Hlavou jí výřily myšlenky. Co se děje? Útočí? Něco je špatně?
Zaprvé zjistila, že pršet už přestalo. Vzduch zaváněl příjemným pachem mokrého listí a mízy a chladný vánek se proháněl mezi osychajícími kmeny stromů. Nějaká rychlá přeháňka... pomyslela si malinko podezřívavě. Ale jak by mohla podezírat přírodu? Nechala to být - navíc, teď bylo na pořadníku něco jiného.
Skupinka koček, která se účastnila Shromáždění se už vrátila. Sojka spatřila mourovatou Javorovou, za kterou se ochomítala jakoby zmatená Bouře. Koutkem oka zahlédla šedivou srst Popílky, mizící v doupěti učedníků. A potom si všimla Pruhového měsíce.
Mourovatý velitel stál na špičce skály a shlížel dolů. Jeho ocas sebou nekontrolovaně mrskal sem a tam a uši byly stažené, byť to asi nechtěl. Působil nejistě, snad i smutně či bojácně. To by ale samo o sobě nebylo tak divné. A Sojka cítila, že něco je hrozně divné.
Jinak. A ona nevěděla, v jakém slova smyslu.
Vzduch pročíslo hlasité zamňoukání a veškerý ruch se za chvíli usadil. Kočky, čerstvě vytrhlé ze spárů spánku a nyní přesto tak živé si posedaly a dychtivě vzhlédly k Pruhovému měsíci. Jeho hlas měl na válečníky velký vliv, pomyslela si Sojka. Je to dobrý velitel.
Pruhový ještě chvíli setrval a Sojka se rozhlédla. Podle polohy měsíce muselo být krátce po půlnoci. Zíral ze své vyvýšené pozice na les a žhnul jako modrý diamant. Byl úchvatný. Srst každé kočky pod Velitelskou skalkou se namodrale leskla pod jeho září. Nebýt napětí, jež se vznášelo ve vzduchu, působilo by to celé až magicky.
Shromáždily se všechny věkové skupiny koček. Zvědavost zřejmě setrvává i do vyšších let. Zasmála se v duchu Sojka, částečně i sama nad sebou, když si vzpomněla, jak vystřelila z doupěte, jakmile zjistila, že se něco děje.
Viděla tu učedníky, válečníky, starší i Hromovou smršť. Matka nejspíš nechala koťata osamotě, stejně jako Sojka sama. Ty ratolesti už přece jen byly dost velké, aby vydržely pár minut bez maminek.
"Válečníci, učedníci, starší a matky, můj milý zástupci." Začal Pruhový. Rozhostilo se ticho. Kočky jedna po druhé kývly na pozdrav. Sojka následovala jejich příkladu. Jako poslední sklonil hlavu Sněžný dráp a jeho světlá srst zazářila ve svitu úplňku, když předstoupil.
"Pruhový měsíci. Tady v táboře proběhlo vše tak, jak jsme si to jen mohli přát. Žádný útok, žádné potíže. Na hlídce je nyní Zelený a měl by se vrátit do úsvitu. Jak..." Sněžný viditelně ucukl po useknutí jeho tradičního informačního proslovu, který měl být zakončen otázkou: 'Jak proběhlo Shromáždění?'
"Shromáždění proběhlo špatně." Zasyčel najednou prudce velitel. Pár koček polekaně naježilo chloupky při kocourově náhlé změně nálady. "Ne, bylo to přímo otřesné!" Pruhový blýskl pohledem a přejel své válečníky spalujícíma očima. Když nenarazil na nic, co by se mu mohlo znelíbit, aby si na tom vybyl energii, která se mu hromadila v údách jako plíseň na staré myši, viditelně se uvolnil. A byl za to i rád. Vlastně ani nechtěl trestat jiné kočky jen tak, ze své potřeby. On by toho se svou nerozvážností byl schopný, to dobře věděl.
Sklopil hlavu a uši se vrátily do přirozené polohy. Celý se uvolnil, ale nevrátila se jeho optimistická nálada. Naopak, ještě víc sklesl. Když vzhlédl a věnoval klanu dlouhý pohled, Sojku zamrazilo.
"Přišel jsem o další život. Nemá smysl vám lhát."
Zděšený výkřik, který následoval z úst jiné kočky vůbec nevystihl pocity nevěřící matky. Její vřískání by bylo... upřímnější. Nepochybně. I když okolí taky nepůsobilo poklidně. Válečníci ježili srst a zlostně syčeli. Učedníci klopili ouška a starší po sobě jen vyjeveně zírali, šokovaní tou zprávou.
Sojka to nechápala. Co? Jak?! Shromáždění jsou přece časem míru! Jaktože padali mrtví? Dobře, mrtví nepadali. Velitel pouze přišel o život. Co... pouze?! To není pouze! Vařil se v ní vztek. A strach. Jak to mohli Hvězdní dopustit? Copak už nás opustili..? Kdo to mohl udělat?!
Její otázky zodpověděl sám Pruhový. Nejspíš očekával podobnou reakci a tak jen smutně mžoural.
"Mám obavu, že válka přišla. Jenže si nejsem jistý, zda k tomu dojít mělo." Nastala tajemná odmlka. Nikdo se ale neozval. Všichni čekali, co velitel poví dál. "Javorová, Bouře, Borůvková? Pojďte za mnou, prosím."
Jmenované kočky překvapeně vystoupily z davu a jedna po druhé vyhopkaly na skalku. Javorová už malinko pletla tlapkami, které ji zprvu odmítly poslouchat, ale nakonec stanula vedle svých kamarádek. A Borůvková působila celá nějak malátně. Zvláštní, bývá tak živá...
"Řekněte něco svým přátelům." Vyzval kočky Pruhový. To Sojku upřímně zarazilo, ne-li něco víc. Šokovalo. Takové zbabělství by od velitele nečekala. Nemá sílu říct to sám, tak tím pověří jiné, mezitímco si svou maličkost uklidí do tmy. Když velitel zacouval a zmizel matce z dohledu, tak tak potlačila zasyčení. Co se to s ním děje?
"Ehmm, nó..." Bouře se sice ujala slova, ale pokus skončil neslavně. Borůvková po ní vrhla zvláštní pohled a potom stoupla na samou římsu. Nadechla se, ale než z ní vyšlo první mňouknutí, najednou rozšířila nozdry a udělala krok spět. Jakoby si něco uvědomila a procitla. Potom až promluvila. Co to...?
"Stala se opravdu spousta věcí a myslím, že byste se předtím měli uvelebit."
Ticho, které se nejspíš rádo vrací, se opět usídlilo nad táborem Měsíčního klanu. Léčitelka nevypadala, že by se jí chtělo nějak pokračovat a Sojka usoudila, že udělat si pohodlí jí nebude vůbec proti srsti. Nesměle si obešla kolečko a svalila se na bok. Rozhlédla se, jestli není středem nežádoucí pozornosti a když zjistila, že není jediná, komu nesvědčí noční vojna, malinko zavrněla.
Když se pomalu usadil celý klan, Borůvková si odkašlala a konečně pokračovala. "Tak zaprvé asi známe úhlavního nepřítele." Mňoukla poněkud nevhodně sarkasticky. Než se ale stihl kdokoli jakkoli vyjádřit dodala: "Je jím velitelka Ohnivého klanu, Plamenná hvězda. A než se na mě nahrnou miliony dotazů, nechte mě trochu vám to objasnit, prosím. Některé se pak ukážou zbytečné." Když nikdo nic nenamítal, spokojeně zamrskala vousky.
"Myslím, že začnu od začátku." Všechny krky se dychtivě napjaly. "Začalo to jako každé normální Shromáždění. Mlžný pronesl Řeč a byla i Chvíle mlčení. Potom přišlo na řadu samotné mluvení. Samozřejmě jsme se drželi plánu a seznámili ostatní klany s věštbou i jejím zněním. Když došlo na vysvětlování, celé se to zvrtlo." Dovolila si dramatickou pauzu. "Jakmile Plamenná zjistila, co jí čeká, doslova zešílela. Zprvu tiše přijímala tu hordu slov a potom vybuchla."
Do řeči léčitelky skočila Javorová skvrna. "Strach ze smrti ji úplně ovládl. Byla naprosto nepříčetná. Jakoby všichni kolem ní byli vrazi, co jí mají zabít. Bála se koček a snad i lesa. Nevím, jak jinak to pospat."
Borůvková plynule navázala. "Já jsem tehdy stála na římse Slunné skály, nad převisem. To jak jsem lýčila věštbu. Ona se ale rozhodla taky promluvit. A když se rozhodla, nic ji nemohlo zastavit." Sojka si nemohla nevšimnout, že léčitelka udělala ještě jeden prešlap vzad. "Stála jsem jí v cestě. Shodila mě dolů."
Sojka nestihla ani zareagovat. Její myšlenky už přehlušovalo vřískání. Ti, kteří už věděli, jak vypadá Slunná skála a dokázali si představit, co to znamená spadnout z převisu začali lapat po dechu a s novým obdivem vzhlížet k bělostné kočce. Starší už nejspíš nedokázali poslouchat, kam klany spějí, shlukli se k sobě a o něčem se mezi sebou začali hašteřit. A taky celé okolní dění mělo katastrofální grády.
Sojka si uvědomila, že neovladatelně sýpá. A ve spáncích jí mrazilo. Jenže tohle byl jiný mráz. Tenhle jí ještě nikdy nebylo dopřáno zažít a ona celou duší a srdcem doufala, že tomu tak zůstane. Prosila o to hvězdy a nikdy nechtěla pocítit byť jen jeho dotek.
Tohle byl mateřský instinkt. A mrazilo ji pomyšlení, že by bylo ublíženo jejím koťatům. S trhnutím se ohlédla a bezděky vytasila drápy, jakoby čekala, že spatří vetřelce, kradoucího se do školky. A její rozrušená mysl jí do očí vložila obraz. Šedivý stín se mihl strávou a zmizel mezi keři. Sojka zasyčela hlasem ochranářské matky a rozběhla se ke školce. Co se to se mnou děje?
Dění v táboře a pokračování příběhu z toho šíleného Shromáždění od Borůvkové jí přestalo zajímat. Tady šlo o koťata. O její koťata. A o jejich bezpečí. Vletěla do doupěte jako nepříčetná a okamžitě se sháněla po svých čtyřech kuličkách.
Samozřejmě že všechna koťata ležela schoulená u sebe v rohu školky.
Sopka a Měsíční květina zamyšleně hleděly východem ven, ale Sojka si nemohla nevšimnout jejich roztržitého máchání ocasem a toho, že svá koťata nepouští na dva kroky od sebe. Každá cítila, co je třeba.
Za Sojkou praskla větvička a do školy vešla Hromová smršť. Byla poměrně v klidu, ale i tak okamžitě pátrala pohledem po svém nadělení. Pár skoky se dostala, kam potřebovala a ovinula koťata svým tělem. Tak, aby na ně nebylo vidět.
Sojka ulehla k vlastním dětem a spěšně je vybídla, aby si přilehli blíž k ní. Rorýsínek a Poštulenka, kteří se už vzbudili, zburcovaní neodbytnou Žežuličkou se bez okolků seskupili pod maminčinými plecemi, jen aby mohli dál spát. Žežulička drcla čumáčkem do Havránka a pospíchala taky. Černý kocourek opět chvíli jenom koukal, ale potom se malátně zvedl a udělal pár kroků. Za chvílu už všichni čtyři pokojně pochrupovali.
A Sojka, nyní spokojená, že majetnická touha a mateřský instinkt v ní je utišen cítila, že ona užmůže taky.
Sice si nedoposlechla, co se dělo na Shromáždění dál, ale má přece spousty přátel, kteří zítra mohou mluvit. A koťata jsou jen jedna. Za hodné dlouhou dobu..

Vítr jí pročísl srst a ona se zachvěla. Byl to hrozný příběh! Doteď se jí z toho chvěly tlapky. Proč to Plamenná udělala? Copak neví, že každý jednou umře? A navíc, ve Hvězdném klanu nás po smrti znovu přijmou.
Růžička doklusala k hromadě s úlovky a vyhlédla si baculatou myš. Dost na to, aby nasytila o chlup staršího učedníka a taky míň, než si mohla dovolit. Spíš než si on mohl dovolit. Popadla zvířátko jemně do zoubků, tak, aby nepoškodila jeho jemnou kůži a vydala se do doupěte učedníků.
Hrůzostrašným děním na Shromáždění si už dál rozhodla nelámat hlavu. Co se stalo, stalo se. A Pruhový má pořád čtyři životy, takže i pokud věštba nelže, válku přežije.
Vběhla do příznivějšího prostředí doupěte a zastavila. Nad hlavou se jí tyčila klenba z větviček hlodáše, který obklopoval tábor ze severní strany v podobě hustého, trnitého houští. To jednak tvořilo bezpečnostní hradbu a druhak chránilo doupata zezhora. Střecha byla hustá a bránila dokonce i většině vody v zatékání do teplých pelíšků mladých koček. A vlastně stěny byly taky z hlodáše. Doupata byla do křoví jaksi vydlabaná. Jen potom trochu zútulněná.
Růžička se oklepala a spatřila, že tu není sama. Nepřekvapilo ji to. Ba naopak, za přítomnost jedné dané kočky byla i ráda. Šla totiž za ní. Teda s píš za ním.
Opět se rozešla. Tentokrát pomalým, váhavým krokem. Ale směr měla jasně daný. Tmavý učedník ležel zády k ní, neklidně cukal srstí a natáčel špičku ocásku. Jen hodně nezkušená kočka by si myslela, že spí. Růžička zapřemýšlela, na co asi myslí.
Trochu si posteskla, když si uvědomila, co musel Brhlík prožít. Poslouchat vyprávění byla sice jedna věc, ale být tam a dívat se na to, to už byl něco jiného. Musel se dívat, jak umírá Pruhový? Bojoval taky?
Učednice věděla, že Brhlík nebyl sám, kdo byl na Shromáždění. Jenže pro kamarádku Popílku Růžička zrovna jaksi neměla co udělat. Ne, dnes šlo o Brhlíka.
Jen o něj.
Kočička došla na jednu myší délku od učedníka a položila svůj dárek na zem. Zhluboka se nadechla a pokusila se uklidnit své srdce, které se zničehonic samovolně a nekontrolovaně rozbušlo. Na tomhle okamžiku jí hodně záleželo a ona ho nechtěla pokazit. Teď byla totiž ta pravá chvíle.
Když si řekla, že je to lepší a už nemá co na místě napravit, protože pokud kotě dlouho zhluboka dýchá, může se mu i zamotat hlava a to opravdu nechtěla riskovat, udělala krok na tenký led.
"Brhlíku?" Nastalo tíživé ticho. Špička ocásku se zastavila a srst ztuhla. A Růžička se modlila aby její slova nevyzněla špatně. "Donesla jsem ti myš. Určitě máš po tom všem hlad."
Atmosféra v doupěti zhoustla. Kočička byla teď středem pozornosti a ona si to uvědomovala. Cítila na sobě ledový pohled Masky, poněkud nepříjemný pohled Popílky i neurčité mrkání Ostrodrápka. Všichni se na ni dívali. Zachovala si ale chladnou hlavu.
Když už jsem to ulovila, tak to taky sežeru.
"Já? Jo, no... díky." On mi poděkoval. Není naštvaný! Brhlík se rozpačitě překulil na druhý bok a zkoumavě se na Růžičku podíval. Chvíli si prohlížel snad... její nohy a potom vyjel pohledem nahoru.
Padli si do oka. Ne do slova. Jen si tak navzájem hleděli do očí.
Růžička se ovládla a nerozechvěla se.
Brhlík zase nevěděl, co by si měl myslet. Růžička byla jeho dobrá kamarádka, ale teď... jakoby byla někdo jiný. Styděl se před ní. Chovala se divně.
"Tak já to asi sním, ne?" Vyhrkl, aby ukončil to tíživé mlčení a rychle připoutal oči k myšce. Neváhal a zakousl se do ní. Vlastně měl i hlad.
Růžička naopak sklesla na mysli. Nevěděla, co dál. Co se pokazilo? Zlobí se teď? Proč se mnou nemluví?! Začala se cítit zoufalá. Pokazila to snad? Vždyť byla tak blízko!
To, co ji náhle zarazilo bylo, když učedník mňoukl jejím směrem: "Polož se sem a dej si taky." Co...? Nemohla přece udělat nic jiného než kývnout! To by byla doopravdy myší mozek. Příležitost se znovu zablýskla na světle, tak proč otálet?
Nepřítomně si lehla vedle Brhlíka, ale ne natolik blízko, aby se ho dotýkala. Nechtěla ho... vystrašit? Asi. Nesměle se natáhla k myši a když kocourek nic nenamítal, zabořila zuby do masa. Do tlamy se jí rozlila chuť čerstvého masa a ona si utrhla sousto. Cítila se trapně a zvlášně. Ale zároveň, někde v hloubi duše spokojeně. Až moc...
Uniklo jí drobné zavrnění. Okamžitě ztuhla a rozhlédla se, jestli si toho někdo nevšml a když se setkala s pohledem teď už snad vytočené Popílky, rychle vykoktala: "Je dobrá, že?" Brhlík k jejímu údivu pobaveně zavrněl. "Jo, to stopro."
Vývoj událostí se pro ní stal naprosto nepochopitelným, ale přesto jej přijala. Vděčně. Dovolila si trošičku se přiblížit ke kocourkovi, což zamaskovala prtáhnutím tlapek. Věděla, že je to možná už divné, ale ona si nemohla pomoct.
Líbil se jí. Už nějakou dobu. A teď se jí povedlo dostat se blíž. Nevadí mu to? Nevadilo. Byla ráda, že ne.
Najednou se zvenku ozval jakýsi hlasitější vřískot. Obě mladé kočky zdvihly zraky od rozjezené myši a vyhlédly ven z nory. Růžička rozeznala slova:
"Takže... myslíš..." "Myslím, že kdybych věštbu vůbec nevyslyšela, Plamenná by nezešílela. A válka by nezačala."