Kočičí válečníci - věštba

13. kapitola - Hromy a blesky

Když jeho kožich rozevlál poněkud prudší poryv větru, překvapeně zvedl hlavu. Až následně si uvědomil, že nebe oproti ránu velmi potemnělo a i pod jeho hustou, žíhanou srst se zahryzávají zákeřné drápky chladu, které si našly cestu mezi kořeny dubu, které chránily doupě válečníků.
Schyluje se k bouři. Snad nepotrvá dlouho.... pomyslel si.
Hbitý pruh se rozhlédl po prostoře, kam ulehl, aby si odpočinul a pročistil hlavu.
Jmenování nových učedníků proběhlo hladce a navzdory okolní situaci se to ukázalo jako značně veselá událost. A právě přicházející průtrž mračen mu připomněla, jak jej pak překvapilo, že jedním z učitelů byl vybrán právě on.
Byl rád, byl opravdu hodně rád, že mu dal velitel druhou šanci. Nerad vzpomínal, co se tehdy stalo, ale díky této události si uvědomil, že hledět na minulost neposílí jeho novou naději.
Jeho první učednice, jmenovala se Oblázka, doplatila na jeho chybu. Její bouřkově šedivou srst si vybavil vždy, když přišel k tomu místu. K prasklému buku, pročíslému letním bleskem.
Každá bouřka mu byla trestem. Připomínala mu, co se tehdy na přelomu jara a léta stalo.
Nikdy si to neopustil.
Měla žít! Rozkřikl se v něm opět ten zlomyslný hlásek, která jej čas od času týral. Měla žít, dýchat s námi vzduch a lovit naši kořist! Okradl jsi ji o tento život! Byla to pravda. Zemřela jeho vinou.
Bylo mu šeredně jedno, že Pruhový se Snězným drápem nazývají onu nehodu jen.... nehodou. On za to mohl. Měl ji zachránit. Neměl jí vystavovat takovému nebezpečí.
Nezasloužila si to....
Sup byl pro něj skutečná nová naděje. Slova druhých se rozplynou v ranní mlze, ale život koťete je opravdový důkaz důvěry. Druhá šance. Velitel mu dal jasně najevo, že jej neviní ze smrti jeho neteře. Znamenalo to pro něj opravdu hodně.
Tentokrát už nezklamu!
Sup se stane válečníkem. Štastným, silným a mistrovsky vycvičeným. Nepromrhá i jeho život.
Z pochmurných vzpomínek jej vyprostila příchozí kočka. Hbitému chvíli trvalo, než zaostřil, ale brzy nato poznal elegantní, lávově svítivou srst Sopky.
Matka, která čerstvě odchovala koťata se položila mezi vchod a válečníka a zadívala se kamsi do tábora. Snad stále nemohla uvěřit, že Supík, Zmijovka a Severka jsou už pryč. Že jsou starší a že se jim už otevřel celý širý svět.
Hbitý s ní soucítil. Muselo být těžké, nechat koťata odejít a dát sbojem jejich prvním dnům.
Zbude jen vzpomínka. Válečníkovi se před očima mihla šedivá srst mladé kočičky a on zmučeně zavrtěl hlavou. Jen vzpomínka...
Kromě těch dvou se v doupěti nacházel ještě Větrochvost, který spal jako zabitý, Bouře, která si nepřítomně čistila náprsenku a Jantarová tlapka. Ta také vypadala, jakoby spala.
Hbitý si obtočil ocas kolem těla a následoval Sopčina pohledu.
Lesem se rozlehl dunivý šum a do doupět zavál vlhký vítr, který s sebou přinesl i pár prvních kapek. Zanedlouho se supstil déšť.
Hbitý nejspíš usnul, protože když se probudil, bylo už téměř úplně temno. Lesem se stále rozezníval hukot nemilosrdně dopadajících kapek, bičujících listí stromů, ale kromě zvuku přírody vládl táborem ospalý klid. Válečníci se v šeravém večeří usazovali před doupata a rozmlouvali spolu, nebo sledovali stmívání chladného nebe.
Sopčina temná silueta se stále rýsovala oproti šeru tam venku. Pruh jí neviděl do očí, ale hádal, že se v nich leskne svit měsíce.
Zanedlouho bude opět Shromázdění.... A my nevíme, co čekat.
Nikdo se neodvážil zapomenout, co udělala Plamenná hvězda posledně. Borůvkovou to málem stálo život a Pruhového skutečně. Navzdory tomu, že Shromáždění je časem míru, velitelka Ohnivých se rozhodla úmluvu porušit. Strach ji naprosto zaslepil.
A proč vlastně?
"Hbitý pruhu?" Válečník nestihl dokončit úvahu. Hlas jisté rezavé a až doposud nepřítomné válečnice ji přerušil. Přes šum deště šla její slova tak tak slyšet. Sopka se zvedl na tlapky a dokráčela k němu, kde se pak opět položila.
Chvíli zavládlo mlčení.
"Ano?" Pobídl ji Pruh. Dost možná tušil, kam se jejich rozhovor rozběhne. Sopka měla plné právo se o Supa strachovat. Zvlášť potom co Oblázka...
"Víš, jde o tebe jako o učitele a..." Začala. V jejím hlase nezaznívaly naprosto žadné emoce. Hbitý však sklesl. Pokud mu zrovna tato matka chtěla vyhrožovat, neměl, kam se ukrýt. Nezbylo mu než se obrnit a čelit Sopčiným slovům.
"Posylš..." pokusil se začít, aby konverzaci nasměroval trochu pro něj pozitivním směrem, ale jaksi neměl, co by jí řekl. Zase zmlkl. Sopka povytáhla obočí.
"Nechci, aby sis vyčítal, co se tehdy stalo." Řekla rázně a Hbitý udiveně v zhlédl. Pokusil se v jejich očích cokoli najít, nějaký soucit nebo porozumění. Nic. Akorát se topil v nekonečné upřímnosti. Bez obalu. Bez přetvářky. Válečnice pokračovala.
"O tom jsem ani mluvit nechtěla, ale když ty jsi hned sklesl... Tohle není důvod, proč bych tě měla nenávidět a sledovat na každém kroku, který s mým synem uděláš." zašvihala ocasem a Pruh kývl.
Přemýšlel. Byl rád, že o něm nebude pochybovat. Věděl, že jiné matky by zrovna jemu mohly prskat na paty, pokud by mu byla svěřena výchova některého z jejich koťat, ale Sopka to očivodně neměla v plánu. Válečník nějak nedokázal přijít na to, proč zrovna ona, která často není dvakrát příjemná usoudila, že on, ketrý svému prvnímu učedníkovi zmařil cestu životem nestojí za nedůvěru.
"A proč se mnou tedy chceš mluvit?" Zeptal se. Sopka si povzdechla. Zřejmě se nejednalo o příjemné téma. "Nenechal jsi mne to doříct." Pruh se trochu nahrbil, protože rezavá matka zvýšila tón. Vypadala unaveně a podrážděně. "Promiň." Sykl. Sopka jen kývla a konečně mu objasnila důvod tohoto rozhovoru.
"Chtěla jsem tě na něco upozornit. Ohledně Supí... totiž Supa." Hbitý pruh překvapeně nastražil uši. Tohle nečekal. Matka upozorňuje učitele na své vlastní koťě? To bych spíš čekal, že Supa upozorní na mě...
Sopka si nejspíš všimla jeho zaraženého a lehce zamyšleného výrazu a protočila očima. Nebavilo ji, jak tenhle válečník věčně nad vším jen tiše přemýšlí a nevnímá přitom okolí. Pruh ale její gesto neviděl. "Posloucháš mě?" Zeptala se ostře. Hbitý sebou trhl a zmatenš zamrkal. Její ostrý tón jej vyvedl z míry. "Samozřejmě." Vyhrkl a otřepal se. Sopka si odfrkla a pokračovala.
"Sup. Ano, on byl odmalička silné kotě. A má moc rád své sourozence. Je chytrý a vynalézavý." Sopka zavřela oči, když přemýšlela, jaký její syn vlastně je. "Ale taky nebezpečný." Rychle zvedla víčka a podívala se na učitele jmenovaného kotěte, který absolutně nevěděl, co by si měl myslet.
"Často je lakomý... nebo protivný a uzavřený. Taky hodně soběstačný, má pocit, že vše dokáže sám." Potom věnovala dlouhý pohled Pruhovým zmateným očím.
Vyzařovaly z nich obavy. Velké obavy. Sopka podle všeho věděla, čeho všeho je Sup schopný ale bála se skutečnosti, že by prokázal svou sílu i negativně. Hbitý pruh si uvědomil, jak silná a snaživá tato matka je... koťata jsou pro ni vším. Jistě udělala všechno pro to, aby je dobře vychovala a připravila na zbytek života.
Došlo mu, že by se asi hodilo něco říct. "Dám na něj pozor." Ujistil kočku a doufal, že to vyznělo jistě a konejšivě. Sopka ale k jeho překvapení zúžila zorničky a sykla. "No to tedy doufám." Potom mrskla vousky a sklonila pohled.
Hbitý se ohlédl po ostatních v doupěti. Nejspíš jejich rozhovor slyšeli. Přinejmenším Bouře ano, protože se nyní unaveně položila do mechu a hlavu si položila na tlapky. Nemohl by říct, že mu to nevadilo, protože bylo opět poukázáno n jeho nehou, ale přijal to. Větrochvost cosi zamumlal a hrábl packou do vzduchu.
Tichou atmosféru v potemnělé prostoře narušil bledý a jiskřivý záblesk, který večerní oblouhu rozzářil jako do bílého dne. A ani né za mrknutí oka potom pročísl večerní les ohlušující rachot. Země se zachvěla a Hbitý pruh vřískl a polekaně vyskočil na tlapky. Sopka po jeho boku sebou cukla, ale její reakce nebyla tak silná. Jantarová sice dál spala, jakoby se nechumelilo, ale Bouře napodobila Pruha a Větrochvost doslova vyletěl na všechny čtyři za doprovdu zděšeného zavřísknutí, srst zježenou.
Vzduchem ještě otřásala ozvěn toho strašného zvuku, když si Hbitý něco uvědomil. a když se tak stalo, jeho tělo polila horká předtucha, která se mu zahryzla hluboko do srdce a jemu záhy všechno došlo.
A krátce poté se zvenku ozvalo varovné, zoufalé a vyděšené vřískání dvou koček.

Větrochvost na nic nečekal a vyletěl ven z doupěte, jakoby mu mělo jít o život. Protože co když opravdu, že ano? A i kdyby ne, tak se něco stalo. Něco se stalo a on musí chránit svůj klan.
Škobrtnutí, po kterém se vyválel na kluzkém, zmoklém blátě přešel jen syknutím a už stál uprostřed tábora a udýchaně se rozhlížel kolem sebe, pátraje po těch kočkách, co potřebují pomoct. Po kočkách, kterým přísahal věrnost.
Nechci zklamat.
Nebyl sám, koho ono mňoukání zneklidnilo. I když asi skutečně on jediný na to reagoval takovýmto způsobem.
Válečníci vybíhali z doupat, z houští či prostě vstávali a v zašedlém táboře se seskupili kolem vstupu do tábora. Déšť jim bičoval hřbety a promoklá srst se lepila na kůži.
A před tunelem, zablácení, vyděšení a vyčerpaní, stáli Mechový dráp a Poutnice.
Kde jsou ostatní?! Zděsil se Větrochvost. Našli Zeleného? Co se stalo?!
"Uhněte, všichni!" Ostrý hlas Pruhového měsíce pročísl les a všichni se obrátili jeho směrem. Velitel se protlačoval skrz shromážděné kočky se svým zástupcem v patách. Jeho mohutná ramena poskytovala ostatním pohled na vlnící se svaly a jeho zarputilý výraz svědčil o nespočtu obav, sídlících v jeho mysli.
Děsil se, co se mohlo stát.
"Co se stalo? Mechu? Poutnice?!" "Kde jsou ostatní?!"
Oba vůdci směrovali na příchozí kočky spousty otázek. Ani jeden z nich nechtěl otálet se zjišťováním skutečnosti.
Sněžný nevypadal o nic míň vyděšeně než kdokoli jiný a navzdory jindy všudypřítomnému odměřenému chování bylo vidět, že upřímně touží po ujištění.
I ostatní klanovníci si mezi sebou začali vzrušeně šuškat. Ozývaly se vyděšené hlasy, překvapené mňoukání i nevěřícné vrčení. Táborem se začal rozléhat šum šeptavých hovorů.
"Jsou zranění!" Vykřikl někdo zděšeně. Byla to Měsíční květina a Větrochvost trhl hlavou jejím směrem a pak se zaměřil na Mecha s jeho společnicí Uvědomil, že ta zvláštní matka má pravdu.
Po zádech tmavého válečníka se táhl krvavý šrám a jeho čumák nesl stopy něčí krve. Poutnice měla rozervanou tlapku a její ucho jaksi postrádalo tvar.
Větrochvost couvl a stáhl uši.
"Jste v pořadku? Kde je Zelený?"
Jenže ani jeden z vyslaných průzkumníků nejspíš nehodlal vypovídat. Mezitímco Poutnice se bez varování svezla k zemi, Mechový dráp vykřikl pár slov:
"Oni jsou tam... přepadli nás!"
Z jeho hlasu zaznívalo tolik zděšení, že se Větrochvost nevědomky přikrčil.
A v tentýž okamžik zavál chladný závan větru a z nebe se snesl k zemi blesk. Pročísl mračen plnou oblohu a zasáhl.
Za ohlušjícího rachotu hromu a řevu drolícího se kamení a suti se kočky se zděšeným vřískotem rozutekly ke krajům tábora. Tlapky čvachtaly ve vodě a srst se jen míhala.
Mech zoufale postrkoval čumáčkem Poutnici, která nevědomky o čemkoli okolo sebe i nadále ležela v mokrém blátě uprostřed tábora a nějaké kotě se dalo do naříkání.
Chvíli se nic nedělo a každý s vlastním srdcem až v krku a očima vytřeštěnýma děsem sledoval šedavou clonu, která se v táboře vytvořila.
Když se usadil prach, všichni spatřili, co se stalo.
Větrochvostovi se mihla hlavou jediná myšlenka.
Ne...

Tak tady je další kapitolka. Minulé dvě byly tak trošku o ničem, tak snad vám to tahleta vynahradila ;)
Adios za týden, válečníci!