Kočičí válečníci - věštba

17. kapitola - Nevole větru

Sopka se neklidně ošívala, když čekala před doupětem válečníků, jež se po jejím návratu ze školky stalo jejím vlastním a vyčkávala. Srdce jí jen poskakovalo, jakoby toužilo vyskočit z její hrudi a podívat se na širý svět samo a tlapky sebou neznatelně pocukávaly a ačkoli navenek byla odchovalá matka nanejvýš vyrovnaná, její vnitřní city se jen přelévaly jeden přes druhý.
Blížilo se to.
Pomalu otočila hlavu ze strany na stranu, aby nedala nikomu záminku k otázkám nebo sebemenšímu kontaktu s ní a rozhlédla se po zástupci a ostatních vybraných válečnících.
Ona, Sněžný dráp, Větrochvost, Hbitý pruh, Námraza, Jantarová tlapka a Brhlík s Popílkou.
To byli všichni.
Všichni, kteří byli vybráni k útoku na Ohnivý klan. Nebo alespoň k uvědomění Plamenné hvězdy o síle Měsíčního klanu a varování jí před ublížením jakémukoli z Měsíčních válečníků.
Zkrátka a dobře... no, Sopka to úplně nedokázala pojmenovat. Vyplacení? Potrestání? Ne, nic z toho to nebylo.
A bylo to vlastně jedno.
Uvědomila si, že i ona sama musí uznat, že vybraní válečníci se dokonale strategicky vyvažovali s kočkami, které zůstanou v táboře.
Klan nebude fatálně riskovat ohrožení a to byl další důvod, proč byla Sopka tak nervózní.
Něco tu chybělo. Něco, co obvykle doprovázelo jiné, podobné situace. Jen nemohla přijít na to, co. Co jí to vždy dopřávalo ten pocit jistoty? To uklidnění...
Ten koutek vyhrazený této myšlence však zel prázdnou tmou.
Za zády rezavé válečnice cosi zarachotilo a na světlo slunce se vydrápala Jantarová tlapka. Párkrát přešlápla z jedné packy na druhou a potom se rozhlédla kolem.
"Budeme mít štěstí." Poznamenala bez jakéhokoli výrazu ve tváři. Sopka se na ni s údivem podívala. Nevěděla, kde tahle kočka ty své poznámky bere a nehodlala to nijak zjišťovat, ale přesto nechápala, jak si může být Jantarová tak jistá svými slovy. Přitom jen dál mhourala po táboře a vyhlížela ostatní.
Sopka ji nechápala. Stejně jako nejspíš Jantarová nechápala ostatní klanovníky.
Byla... jiná.
Sopčiny úvahy a tím i nejspíš další prazvláštní poznámku Jantarové tlapky zarazilo náhlé mňoukání, které se rozlehlo zamlklým táborem jako stěbetání ranního ptáčete, jež se chystá na svou první výpravu do širého světa. Ostatně, ke skutečnosti nemělo tohle přirovnání daleko. Hlas vycházel z doupěte učedníků a Sopka okamžitě postřehla, z čí tlamičky se line.
Neznělo dvakrát nadšeně či vesele. Ba naopak, v hlase učedníka se ozýval strach. Neopomenutelný, ale který však k osobnosti malého kocourka neodmyslitelně patřil.
Upoutal pozornost hned několika dalších válečníků, většinou však kromě jí a Jantarové jen těch, kteří nečekali na vpád na cizí území a s malým možná i s riskováním vlastního života.
Sopka věděla, že Brhlík s Popílkou jsou již dost vyučení a zkušení, uvědomnělí o všemožných nástrahách lesa a všeobecně celkově více než zralí na to, aby se účastnili první pořádné akce, kde by si zároveň i osvojili vlastní již nabyté dovednosti a zkušenosti, ale ostatní stejně musí být kapku nejistí.
A bylo nanejvýš pravděpodobné, že právě docházelo k hádce ohledně tohoto tématu.
Klan začal zvolna převádět svou pozornost jinam, ale Sopka zatoužila zjistit, jak se nejasnost vyvrbí. Opustila své stanovisko před doupětem a rádoby z dlouhé chvíle pomalu odkráčela k hromadě s úlovky, vyslovila si malého vrabečka a usedla nedaleko učednického doupěte.
Tento úskok měl hned dva zájmy: zaprvé uslyší slova koťat. A zadruhé se před vyražením na věc trochu zasytí.
První bod byl naplněn téměř okamžitě. Ozvalo se podrážděné zafňukání a ven vyletěla šedivá huňatá kočička. Smykem se zastavila v prachu, až se malinko rozvířil a švihla ocáskem. Potom se důležitě rozešla k hroudě zbylé z Velitelské skalky. V prohlubni mezi balvany si tam velitel vybudoval provizorní doupě.
"Ať si jde... nech ji být!" Zavřískla hlasitě Popílka a ozvalo se zlostné syknutí někoho dalšího. Ryšavá válečnice si uždíbla z kořisti. "Statečnost není výhra, Prachovko." "Neříkej mi tak!" Opět zasyčení a potom už k jejímu sluchu dolehl jen jakýsi šramot, zakončený popuzeným zakvičením. "Nechte se vy dvě! Masko, dej si odchod!" Brhlíkův hlas pročísl vzduch. Sopka strnula v polovině sousta a se zaujetím natočila uši.
Docela ji zajímalo, jak se hnědavý učedník zachová.
"Ale ale, tatínek objevil neposlušnou dcerku?" Tohle nebyla Maska a, jak si Sopka v zápětí neblaze uvědomila, hlasem nyní provokovala staršího kocourka její dcera, Zmije. Rozhodla se však setrvat a počkat, co malá učednice udělá.
"Brhlíku přiznej si to, nevládneš tady." Sykla Maska. "Přesto že jste s Popílkou nejstarší, až vás vinou vaší pýchy něco zabije, už vás to omrzí." Zamrmlala Zmije a Sopku opustila chuť k jídlu. Položila si vrabce do tlapek a naklonila hlavu.
Kde se to v ní vzalo?
"No, myslím že ty atmosféře v doupěti taky zrovna moc nepomáhíš a pokud já se pyšním, ani si netroufnu říct, co děláš ty." Zabil rozhovor Brhlík a Sopka už by si myslela, že se s Maskou snad porvali, ale vzápětí zachytila koutkem ok temný kožíšek, jak si to míří přes tábor k Jantarové tlapce.
U které už taky mimochodem stála i Námraza s Větrochvostem.
Sopka si řekla, že ještě vyčká, dokud by neměla přijít poslední, a potom až půjde. Nechtěla opouštět tak zajímavou poslouchanou.
"Masko, Zmije, až budete vy dvě nejstarší, pochopíte, co je to ta vaše pýcha. A navíc, myslím že Zmije by měla jít pomoct starším. Neřekl ti to snad před chvílí tvůj učitel?" Popílčina výtka nejspíš splnila svůj účel, protože Zmije už jen cosi neurčitě sykla a zmlkla. Sopka se zamračila. Bude si muset se svou dcerkou něco vyřídit.
Ale ne teď, řekla si. Až bude mít víc klidu.
Když se hlínou zabarvený ocásek mihl u klády starších, Sopka si prskla. Plížení mají její koťata nejspíš v krvi...
"Jen aby ti nenarostly moc dlouhé drápky, Prachovko." Neodpustila si Maska.
Sopka tu slovní hříčku ze srdce nesnášela. Pokud měl někdo moc dlouhé drápky, sice se mohl vychloubat a pyšnit dokonalou bojovou výstrojí, ale časem se drápy zkroutí a ztupí a co hůř, mohou se i zatrhnout či vyrvat z tlapky. Tím taky byly prakticky nepoužitelné při boji, protože válečník s přespříliš dlouhými drápy je neohrabaný a zaoblené zbraně navíc tak tak někoho poraní.
A taky to bylo poukázání na skutečnost, že jejímu Bezdrápovi byly drápy násilím nemilosrdně vyrvány přímo z prstů. Sopka se při té představě oklepala.
Nastalo ticho.
Rezavá válečnie usoudila, že už nejspíš prolomeno nebude a vyhoupla se na tlapky. Nedojedného vrabce sice původně chtěla odnést Bezdrápovi, ale když jej nikde neviděla, položila ptáčka ke kraji tábora pod jednu z kapradin do měkké hlíny. Dojí si ho po návratu.
potom už se jen otočila a volným krokem se dostavila ke shromážděnému oddílu.