Kočičí válečníci - věštba

29. kapitola - Varování

Hromovy temné oči se odrážely v kontrastu s bílým kožichem kocoura, který zemřel už před nějakou dobou. Zemřel a odešel k Hvězdnému klanu, aby v pokoji dokončil svou cestu a odložil se na věčný odpočinek.
A přesto tu teď stál, živý a plný elánu, hmatatelný a bez iluze. A ve jménu Hvězdného klanu se stavěl Ohnivé velitelce.
Plamenná hvězda vypadala, jakoby ji uhodili balvanem. Bez mrknutí zírala na stříbřitě se lesknoucího válečníka před sebou. Její brada se semkla s patrem a opět spadla. Ucho jí zacukalo a ocas zježil.
"Ty..." Vydechla.
Mezi veliteli se ozvalo překvapené zalapání po dechu. Starší nepoznal, který z kocourů zvuk vytrousil, ale sám si moc dobře uvědomoval, co to všechno znamená. Ona toho kocoura zná. Znala ho, když byl naživu. A teď je zděšená, když zjistila, že se vrátil. Muselo se mezi nimi něco stát. A to jí teď vrazilo kudlu do zad.
Překvapení se mísilo s úžasem. Hvězdný klan. Přišel k nám. Mezi nás, mezi obyčejné žijící kočky. To je dobré znamení. Hvězdy na nás nezapomněly... Jako jeden z řad zletilejších koček v lese si byl vědom pocty a neobvyklosti celé situace. Mezitímco učedníci a válečníci se šokovaně a zděšeně tiskli k zemi, on fascinovaně hleděl na nebe. Moc času mu tu už nezbývalo a až odejde, připojí se k těm nahoře. A jediná věc, kterou si přál v životě ještě stihnout, byla setkání s někým z onoho klanu.
Právě pocítil, že jeho život je již zacelený.
"Já." Ujistil Hvězdu Lišák a udělal krok vpřed. Rudá kočka ucouvla a stočila bok, aby se vyhla pádu ze skály.
Za scénou se v šeru vynořila černá silueta a žluté oči zaplály vírou a odhodláním. Bouře. Jaké to pro ni asi je, vidět svého přítele, kterého celý čas viděla jen ona, jak se staví jedné z nějmocnějších koček všech čtyř klanů? Je zděšená? Nebo naopak nadšená?
"Ty přece... to... nejsi tady!" Vyjekla a zježila se.
"Ale jsem. Oči ti ještě slouží. A nepamatuji si, že bys je někdy neuměla používat, sestro."
Bouři ve tmě zazářily oči a Hrom mrskl překvapeně ocasem. Sestro. Takže bratr šílené velitelky. Tohle by mohlo nabrat na obrátkách.
"Ne! NE!" Zavřeštěla ještě hlasitěji Plamenná hvězda a hystericky se rozhlédla, jakoby hledala, kudy vypadnout. "Nemůžeš! Já tě přece... jsi mrtvý! Nejsi tu! Nemůžeš tu..!" Drmolila nesouvisle a hlas jí přeskakoval.
"Uklidni se!" Zavrčel Lišák a kočka jako na povel sklapla. Poslechla jako vzorné kotě. Zajímavé.
"Co ode mě chceš? Nic nemám!" Zachrčela. Hroma napadlo, proč se ho asi tolik bojí.
"Jedině to, aby ses zvedla z vlastního stínu a začala opět fungovat. Jménem Hvězdného klanu ti nařizuji přestat ponižovat jeho moc a shazovat jeho vůli. A jménem našeho sourozenectví tě žádám, přestaň. Nech toho. Vzdej to. Jsi na to už moc stará."
"Já nejsem stará!" Zaječela zděšeně. "To ty! Chcípl jsi jako ušmudlané ptáče! To ty jdi a skoncuj se sebou! NECH MĚ ŽÍT!" Najednou vycenila zuby a skočila po bílém a nepotřísněném kožichu svého bratra. Drápy se ocelově zaleskly a její oči zaplály šílenou nenávistí a strachem. Zlomila se v ní vůle a bezhlavý pud zvítězil. Stala se z jí bestie.
Hrom nemusel otáčet hlavu, aby si všiml všeobecného šoku všude okolo sebe. Ohniví válečníci zírali na svou velitelku doširoka rozevřenýma očima. Svět se dočista zbláznil. Hromovi se pod víčkem vytvořila slaná slza.
Ozvala se ohlušující rána přesně tak, jako po blesku následuje hrom a čas jakoby se zastavil. Nachvíli letěl po ohni zbarvený kožich vstříc nechráněnému tělu oběti, a v ten druhý se kočka svalila na chladný kámen a tvrdě narazila do výběžku, jak bez varování  proletěla prázdným vzduchem.
Plamenná hvězda se rozkašlala a začala kolem sebe plivat a prskat sliny a krev. Chrčivě se nadechla a čerstvý šrám na jejím čele se okamžitě zbarvil rudě. Po setkání se zemí se jí zamotala hlava a ona ji zdrceně položila do svých tlapek. Vydala dlouhé, táhlé, žalostné zavřísknutí a to se rozlehlo do nastalého ticha.
Po Lišákovi se slehla zem.

Veliteli se ježila srst na těle a div se neovládl, když zazněla ta ohlušující rána a na chvíli se octl v nicotě. Jeho mysl dřímala jakoby ve stavu otupělosti a on jenom vnímal.
Uvědomoval si, že Hvězdným došla trpělivost. Cítil jejich energii stmelenou s hněvem mezi těly koček. Viděl, jak seslali k zemi blesk spolu s tělem pro zemřelou duši. Na malý okamžik spatřil Lišáka, hledícího na svou sestru Plamennou hvězdu a cosi jí říkajícího. A na kolena jej srazila ta hromová rána.
Tělo hvězdného posla opět odešlo a zůstala jen jeho duše. Nikoho však už neznechal na pochybách o jeho skutečnosti či pravdivosti jeho slov. A ti, kteří se Bouři vysmívali, nyní bázlivě stahovali ocasy.
To se ale jednalo pouze o Měsíční válečníky. Členové ostatních klanů pouze obraceli oči k nebi a pátrali po odpovědích. Pruhový věděl, že teď, když opět nastalo ticho, je na řadě on, aby všechno vysvětlil, ale jeho momentální stav byl žalostný. Ani nevěděl, jak se to stalo. Přece ho nemohl tak k smrti vyděsit pouhý hrom?
Rezavé tělo sténající velitelky mu zahalil černý kožich, když se vedle něj zničehonic objevila Bouře. Zprvu nesouhlasně zavrčel, protože tu neměla absolutně co dělat, jakožto obyčejná válečnice, ale potom si uvědomil, že po jejím boku nejspíš stojí Lišák. Jen sklonil hlavu a nnechal ji, ať udělá, co je nutné.
Písečný měsíc zasyčel, ale než stačil rozhněvaně říct byť jen polovinu slova, předběhla ho. "Prosím! Prosím, ztište se!" Naléhala jemně a sledovala, jak její slova působí. většinqa přítomnýh učedníků okažutě pohlédla na tu mile vypadající kočku, co teď stála na místě velitelů. válečníci si ji měřili podezíravými pohledy. "Notak, není třeba panikařit. Prosím, poslouchejte mě!" svraštila čelo, ale trpělivě vyčkala. A trpělivost růže přináší. za pár chvil se rozhostilo úplné ticho. Usmála se.
"Je vidět, že vás celá situace vyděsila." Někdo zasyčel ale ona to přešla. "Chtěla bych jen říct, že skutečně není třeba se ničeho bát. Hvězdný klan nás chrání." Vrhla pohled za sebe. "A Lišák přišel, aby jejich jménem nastolil mír."
"Kdo je Lišák?!" Zavrčela nějaká starší z Dešťového klanu a Bouře dlouze mrkla.
"Lišák, je bývalý válečník Ohivého klanu a bratr Plamenné hvězdy." Když zaslechla výdechy, vrhla pohled do řed ohnivých válečníků. Ti mladší z nich se zmateně rozhlíželi a vrhali tázavé pohledy po svých druzích, ale pár z nich zplihla srst a oni se na sebe podívali vyděšenými pohledy. Bouře byla ráda, že si aspoň někdo pamatuje, o co jde. "Jako mladý však předčasně zemřel a teď byla jeho duše poslána, aby nám pomohl.
Když přišel blesk, velitel Hvězdného klanu mu na chvíli vrátil zpět své tělo, aby se mohl projevit. Nyní už mu ale opět nepatří. Jedině já ho těď mohu vidět a proto mi prosím teď věřte."
"Cože?" Zaslechla z davu. "Dokaž to!" zachrčel někdo od Ohnivých.
"Mým důkazem jsou vaše vzpomínky. copak jste nikdo neviděli toho bílého kocoura před pár okamžiky?" "To není důkaz." Zdůraznila nějaká kočka. "Teď si totiž můžeš narozdíl od Hvězdných dost solidně vymýšlet." A pár hlasů ji podpořilo souhlasem.
"Máte pravdu." Vzdychla černá válečnice. "Ale pokud mi aspoň pár z vás uvěří, může z toho vzejít mír. Copak vám to za to nestojí? Chcete válku, tak, jak ji předpověděla Borůvková, takovou, která zničí jden z klanů a takovou, která sebrala rozum Plamenné?"
Rozhostilo se ticho. Každý přemýšlel. Přestože nechtěli věřit nějaké obyčejné válečnici z Měsíčního klanu, která si jen tak tvrdí, že může zjistit mír, protože vidín duši mrtvého válečníka. Ale museli uznat, že válku nechtěli. Nikdo nechtěl. Postupně skláněli hlavy a mlčky souhlasili. Ticho prolomil Mlžný měsíc.
"Mluv." Řekl prostě. Písečný souhlasil zamručením. Bouře pohlédla na vlatsního velitele a když se dočkala jen dlouhého, hlubokého pohledu, usoudila, že ji teď budou všichni poslouchat.
"To, co řekl Lišák, když měl zpět své tělo, je velká pravda. Hvězdní válečníci říkají, že Plamenná musí odjít. Nemusí umírat. Ale nesmí už nadále být velitelkou. A na její místo musí nastoupit mladá a nadějná duše, která by její klan pozvedla z prachu zpět do výšin. Ohnivý klan upadá a je načase to zastavit. "
Plamenná hvězda jakoby chytila novou jiskru, jakmile zaslechla slova, která Bouř vypustila z tlamy. Vymrštila se na nohy a Bouře stihla jen tak tak bleskurychle uskočit, když proti ní vystřelila rezavá tlapa s obnaženými drápy. Válečnice o pár kroků ustoupila, nahrbila se a varovně zasyčela. Hvězda jí to oplatila naznačením výpadu zuby.
"Plamenná hvězdo, poslechni." ozval se Mlžný měsíc. "Ve svém vlastním zájmu, poslechni Hvězdný klan. Prosím." Dodal tiše a zadíval se do rudých očí.
Velitelka vyvalila bulvy a mrskla ocasem. "Před její fantazií se nikdy neskloním!" ukázala na Bouři. "Nebudu skákat, jak někdo píská. Svůj klan neopustím. Nehtějí jinou velitelku. A povedu je do bitvy proti lžím a nespravedlností tohoto světa, pokud to bude třeba!" Vřískla.
Pruhový měsíc jakoby opět získal moc nad svou myslí, protože to, co Plamenná řekla, bylo tak absurdní, že se nemohl projevit pouze zíráním do země. Zamračil se vzhlédl. "To nemůžeš myslet vážně, Hvězdo." Vydechl. Trhla po něm šíleným pohledem."Ale můžu. Mám právo zachránit zkažený svět. A mile ráda ti taky objasním, proč to náš les tolik potřebuje."
Sedla si na kámen a přimhouřila oči. "Není to dávno, co jsem poslala jednoho ze svých válečníků na průzkum. není důležité, kdyo to byl. Důležité je, co zjistil." Zabodla pohled do Měsíčního velitele. "jen se pochlub, Pruhový měsíci. Pochlub se!"
Pruhový zmateně zamrkal. Netušil, o čem to velitelka mluví.
"Nechce se ti? Nevadí! Pomohu ti! Nebo spíš ona ti pomůže!" A namířila tlapku přímo na Námrazu.
Bílá kočka sebou polekaně cukla. zorničky se jí zůžily a ona vyprskla. "Cože?! Jak si opovažuješ mě  čehokoli obvinit?!" Rozčilovala se.
"Mno." Protáhla Hvězda. "Zavzpomínej na to, jak jsi vedla výcvik jednomu ubohému koťátku." A povytáhla obočí.
Námraza ztuhla, protože si rázem vzpomněla. Nebylo to ani tak děsem z toho, že by provedla nějakou bůhvíjak strašlivou věc, ale spíš tím, že tehdy se Seveřankou nebyly samy. Někdo stál na doslech od nich v kapradí a poslouchal. Někdo viděl jejich hádku. někdo tam byl a ona o něm nevěděla. A teď by se nejradši propadla do země, když se k ní otočily všechny zrakyMěsíčních válčníků a jejího velitele.
"Námrazo." Vyřkl varovně. "O čem to Plamenná mluví?" Zeptal se.
"Veliteli, já..." Rezavá kočka jí skočila do řeči. "Šetři hlas, dítě. Však ho budeš potřebovat, až dorazíte do tábora. Dovol mi, abych to shrnula já." Ne, jen to ne! Blesklo jí hlavou. Pruhový zamračeně klouzal pohledem z jedné na druhou. "Netuším, jak se jmenuje ta nebohá kočička, kterou jste tady Námraze přidělili za učednici, ale věřte mi, že je to opravdu chudáček. Kdybyste jen slyšeli, jak po ní křičela. Má zvědkyně o tom básnila jako o horoucím peklu."
Pruhový mlčel a nevnímal šokující výdechy válečníků jiných klanů. Momentálně mu bylo jedno, za jak krkavčí klan je najednou považují. Nevěřil, že by Námraza nějak ubližovala nebo vůbec byla nespravedlivá na Sveřanku. Hrubá snad, ale koneckonců i ta učednice potřebovala trochu usadit. Ze zamyšlení jej vytrhl hlas Bezdrápa.
"Námrazo!" Zasyčel a postavil se před bílou válečnici. ta jen přimrzla k zemi, vystavená hněvu otce své učednice. "Co se tam dělo? Tak vyklop to!"
"Bezdrápe!" Vřískl Pruhový měsíc a kocour se na něj překvapeně otočil. Z očí mu šlehalo rozhořčení. "Ztichni! Už mě vážně nebaví neustále napomínat vlastní válečníky... S Námrazou si to vyřešíš v táboře. Ale jsem si jist, že ani nebude co řešit.
Naše kočky nejsou nečestné." Bylo až koatě cítit druhou, nevyřknutou polovinu věty.
"Jak myslíš, pruháči." Lhostejně zavrněla Plamenná, najednou tak klidná jako voda v tůňce. "Jen jsem chtěla upozornit, jaké kočky máš vlastně v klanu. Protože ti to očividně stále uniká." Rozhlédla se po ostatních. "Vypadá to, že měsíček už nám bude zapadat. No nic, stejně už nemám, co bych řekla. Nezbývá mi, než vám popřát krásný nový měsíc. Prozatím nashledanou." Naprosto přirozeně se otočila a ladnými skoky seskákala ze skály. Před vyjevenými zraky celého Shromáždění prošla kolem svých válečníků, kteří vrhli poslední pohled na ostatní a potom se otočili a následovali velitelku do lesa, směrem k vlastnímu území.
Pruhový měsíc si odkašlal, jakmile ohon posledního Ohnivého válečníka zmizel mezi křovím. "Myslím, že v tomhle se shodnu s velitelkou. Je na čase Shromáždění ukončit."
Spolu s ostatními veliteli si vyměnil přátelský dotek čumáku, načež stejně jako předtí Plamenná hvězda volně sestoupil ze Slunné skály, následován Bouří a pravděpodobně i Lišákem. Za pár okamžiků zmizel z mýtiny poslední Měsíční.

Omlouvám se, že kapitola opět vychází až v úterý, ale dřív to prostě nešlo. vynasnažím se, abych opět dohnala dvoudenní prodlevu a zatím nemohu říct nic jiného než:
Doufám, že jste si užili kapitolku!