Kočičí válečníci - věštba

22. kapitola - Nádech čerstvého vzduchu

Táborem se nesla poklidná večerní atmodféra. Po událostech uplynulého úplňku to byl vítaný oddech. Po všech těch výpravách, unesených a napadených kočkách a veškerých pozdviženích z celého lesa byl klidný večer to, po čem teď Bouře toužila nejvíc.
Přestože v temném koutku její mysli stále hlodala obava, protože Mikey byl stále v drápech té šílené velitelky, hřejivé paprsky rudého letního slunce a mírný teplý jižní větřík protentokrát zvítězily.
Do tábora vklouzl jako hnědý stín Pruhový měsíc a bez rozmýšlení zamířil mezi trosky Skalky.
Bouři na chvíli přepadlo zlé tušení, proč Brhlík není s ním, když spolu odcházeli, ale potom tuto myšlenku vyhnala z hlavy. Věděla, že velitelův učedník už zdaleka není malý a nezkušený kocourek, co leze pod každý kořen, který najde. Ani by se nedivila, kdyby se co nevidět stal válečníkem. Jeho dovednosti byly přinejmenším obstojné a co se přemýšlení týče, podle vyprávění ostatních projevil v bitvě v táboře Ohnivých velmi užitečně strategické úvahy.
Bude skvělým členem klanu.
Bouře se právě vrátila z večerního lovu. Už pomohla Borůvkové nasbírat mák, o což jí předtím požádala Javorová skvrna, ale stále měla pocit, že by měla klanu nějak prospět. Dobrovolný lov byl tou nejlepší možností, jak se odreagovat a zároveň jen nevířit ocasem usedlý prach.
Vedle ní se uložilla bílá válečnice Námraza, majíce v tlamě malou myšku, usmívajíce se na druhou válečnici.
Bouře jí úsměv oplatila. Moc dobře věděla, jak dokáže být tahle kočka nepřístupná, povýšená a ledová, což také přesně vystihovalo její jméno, ale na Bouři bývala vždy přátelská. Spolu se Selenou a Poutnicí byly nejlepšími přítelkyněmi.
Ach, kéž by si Hvězdní Poutnici ještě nebrali. Měla celý život před sebou. A stejně tak Větrochvost...
Černá kočka se oklepala. Dost už těch pochmurných myšlenek. Teď je krásný letní večer a nesmíme si ho kazit myšlenkami na válku a strasti. Teď máme klid. Tak ho musíme využít ku svému prospěchu.
"Jak se cítíš?" Zeptala se Námraza mezi sousty.
Bouře moc dobře věděla, na co naráží. Dnes bude jmenován nový učitel Zmije, protože Větrochvost tu už není.
A existovala poměrně velká pravděpodobnost, že se jím stane ona. Učedníka ještě nikdy neměla a nejednou se kamarádkám svěřovala, že se už cítí připrvená. Vlastně doufala, že by jí bylo přiděleno jedno ze tří nejmladších koťat už nazačátku, ale Pruhový z nějakého důvou rozhodl, bohužel pro ni, jinak.
Snad teď už dostane, po čem touží...
"Popravdě, jsem jako na špičce drápu. Stačí jediný výkiv, a mám pocit, že se celá zbortím." Přestože byl přívětivý a teplý večer, lesem se náhle prohnal chladný vánek a Bouře si uvědomila, že teď mluvila upřímně.
Přestože užívala přítomnosti, obavy jí sžíraly čím dál víc. Povzdechla si a nasála do plic ohřátý vzduch. Byl čerstvý, bez jakýchkoli stop po nepokojích či boji. Po strachu.
Přiletěl zdleka, z hor, a v horách neexistuje tíseň. V horách se do kočky opře proud volnosti. Po skalnatých, mechem a suchou trávou porostlých svazích se prohání dostatek myší pro celou rodinu a neexistují žádné hranice.
Duše je tam sama pro sebe.
Bouře se usmála. Podle jeho vyprávění tam v nekonečných kruzích běhají koťata z hvězdného klanu. Jejich stříbřité, obrovsé tlapky víří prach a rozfoukávají vítr, který se snáší do celého širého okolí.
Kdoví, třeba i tohle byl vítr zpod kotěcí tlapky.
Čas od času je prý mezi skalnatými útesy slyšet čistý, kotěcí smích. Sourozenci a malí bezelstní přátelé, kteří přišli o život ještě dřív, než jej pomalu dostali do vlastních rukou zde nacházejí volnost, která jim byla neprávem odňata. Radují se, i když jen jako bludné duše mezi pustými kopci.
Jsou tam ale šťastní.
Bouři napadlo, jestli on tam taky hledá odňatou svobodu. Došla k závěru, že se ho bude muset zeptat.
Černá válečnice by se tam někdy toužila podívat, i když věděla, že to není možné. Zabralo by jí to celý život a ona si jej přála utratit jinak. Přála si jej věnovat klanu, těm, které tu miluje ona.
On tam chodíval, protože měl kdy. Neomezoval ho čas, tak jako jiné kočky. A to mu tak záviděla.
I Námraza nejspíš zaznamenala změnu větru, protože její srst nabrala hustšího vjemu, když ji malinko naježila. "Nesmíš nad tím tak přemýšlet. Měsíc ví, že si přeješ učedníka a pokud ty víš, že bys nezklamala, pak to ví i on. Udělá pto nás všechny tu nejlepší volbu. Uvidíš."
Bělostná kočka své temné kamarádce konejšivě olízla ucho, vsala, oklepala se a zavětřila. Zbytek myši jí zůstal mezi tlapkami.
"Budeš ještě?" Zeptala se Bouře, protože jí přišlo škoda nedojíst kořist, která kvůli tomu musela přijít o život.
"Asi ne. Vem si ji." A Bouře tak udělala. Přitáhla si tlapkou s obnaženými drápky tělíčko pod svůj čumák a zakousla se do růžové tkáně. Tvoreček byl už vychladlý, ale to nijak zvlášť nevadilo. Svačina to byla tak akorátní.
"Podívej, náš mladý válečník se vrátil z šichty." Rýpla si Námraza, avšak beze špetky trpkosti. Jen přátelsky. Dnes je dobře naladěná. Asi bych si z ní měla vzít příklad...
Bouře obrátila pohled k vstupu do tábora a skutečně. Brhlík se vrátil.
Pokud dostal za úkol lovit, Pruhový měsíc bude nadšen, protože mladík se vrátil s opravdu pestrým seznamem z jídelníčku. Musel uplatnit téměř veškeré druhy technik, jaké jej byly naučeny.
V tlamičce nesl malého králíka, který však nepochybně rychle běhal. Rovněž vodního hryzce, myš a pěnkavu. Nejspíš jí načapal, když scháněla semínka pro mladé. Chuděrky pomřou hlady... ale tak to chodilo. To už dávno černou válečnici netrápilo.
Zdálo by se, že toho víc ani pobrat nemůže, ale jen co úlovky odložil, chvátal Brhlík zpět k východu a než bys vytasil drápek, už mu mizela i špička ocásku. Bouře přemýšlela, jestli nejde ulovit ještě jednu várku, ale stejně jako ji napadlo, že by to byl nerozvážný a zbytečný čin, tak si uvědomila, že učedníkovi křivdila.
On si pouze došel pro druhou část své kořisti, protože všechno najednou pobrat samozřejmě nemohl.
A jaké bylo koččino překvapení, když do tábora dotáhl docela úctyhodnou lasici.
Buď musela být raněná, anebo ji napadl ve spánku. Obojí by ale byl, jak už Bouři předtím došlo, zbytečný a nerozvážný čin nezletilého kotěte. Brhlík měl na víc. Přemýšlela, jak se to asi mohlo odehrát, když v tom promluvila Námraza.
"Napadla ho, mrška." Uchechtla se. "Dal jí co proto."
Bouře si až teď všimla, že hnědý mladík skutečně má na rameni téměř neviditelný, přesto však nejspíš docela hluboký kousanec. Ostré zoubky asi měla dost. Ubránil se však a to bylo jen dobře. Až zajde za Borůvkovou, dostane mák proti boletsi a něco proti zanícení. Bouře si ty bylinky vždycky pletla.
Než se dvě přítelkyně nadály, učedík se jako stín ztratil mezi prohlubujícími se temnotami trosek Skalky.