Kočičí válečníci - věštba

24. kapitola - Odhalení posla hvězd

"Zelený. Notak. Musíš něco sníst. Udělej to pro mě." Naléhala bělostná léčitelka na mourovatou hromádku čirého neštěstí u svých nohou. Nebylo pro ni překvapením, když se kdysi tak energie a života plný válečník jen zavrtěl v nesouhlasu a přikryl si uši tlapkami.
"Odejdi."
"Jsi v mém doupěti." Připoměla mu a snažila se o přívětivý a smířlivý tón, přestože veskutečnosti neměla daleko k emocionálnímu výbuchu. Ztrácela trpělivost.
"To mě nezajímá. Odejdi."
"Jen když sníš tu myš." Trvala na svém Borůvková tlapka, ale tentokrát do hlasu vložila přece jen trochu té podrážděnosti, aby utvrdila svá slova. Takhle by to dál nešlo.
Z klubíčka se pomalu vymotla jedna tlapka, zasekla se do hlodavce a pomalu jej přitáhla k tělu. "Teď odejdi." Zopakoval si svou Zelený.
"Nic jsi nesnědl!" Pokárala ho léčitelka a potlačila nutkání dát tomu tvrdohlavému myšímu mozku pohlavek. Chová se jako hloupé, umíněné kotě!
"Na tom nesejde." Zamručel a stáhl tlapku zpět do sebe, myš nechal ležet tam, kde se z ní chabě zaseklé drápy uvolnily.
Borůvková tlapka sykla a zpustila: "Tak poslouchej, ty hubeňoure, jak na tom sejde - jestli okamžitě nesníš tu myš a hlady mi tu umřeš, tak ti garantuju, že zajdu za Silnou tlapou a osobně jí zdělím, na co jsi chudáčku chcíp. Jsem si opradvu jistá, že jí to pomůže." Věděla, že její slova jsou až příliš nešetrná, jestě podtrženo tím, v jakém psychickém rozpoložení se její pacien nacházel, stejně jako však věděla, jak budou účinkovat.
Zelený na sobě nedal znát žádné emoce, ale v té neurčité změti chlupů se vynořil čumák a kocour se zakousl do myši. Borůvkvá si spokojeně kývla a všechno napětí z ní opadlo jako barevné listí se závanem větru.
Sklonila hlavu k Zelenému a tiše promluvila.
"bude to dobré. Klan to pochopí." Přála si být si svými slovy jistá.
"Ne nepochopí." Opáčil monotónně kocour a opět si ukousl sousto.
Borůvková to zkusila znovu: "Myslíš si snad, že jsi jediný, kdo se zamiloval v jiném klanu? I sám Pruhový měl kdysi románek!"
Zelenému se zajiskřilo v očíh. Správně. Nepouštěj se naděje. "Cože?"
"Ano, ty moje kuličko neštěstí. A těď jez, než ti hladem vypelichá kožich." A povzbudivě se usmála.
Zelený na ni vděčně kývl a i přestože nevypadal, že by ho léčitelčina slova potěšila, alespoň upustil od umíněného nápadu přestat jíst. Když se bílá kočka ujistila, že jenom nečeká až odejde, ale skutečně poctivě jí, obrátila se a došla do zadní části doupěte, kde skladovala bylinky.
Mezitímco z již vysušených makových hlavic vytřepávala černá semínka a přitom si pobrukovala jednu ze svých milovaných kotěcích ukolébavek, přemýšlela nad zapeklitostí celé situace.
Ta zpropadená láska. Zasmála se pochmurně. To je výhoda léčitelů - nic takového je trápit nemusí. Její mysl zabloudila k silnému, elegantnímu zástupci, jehož oči byly přívětivější než náruč hvězdných a okamžitě zavrtěla hlavou. Ne, nemusí...
Ona jediná zatím věděla, jak se celá věc přesně měla. Zelený jí vše řekl minulý večer, když poprvé odmítl jíst. Lék si ještě vzal, ale veverky se ani netkl. Jeho zranění na tom byla požehnaně dobře, ale pokud se bude věčně utápět v temnotě, nemá šanci nad vysílením zvítězit. Musí být silný.
A na to se snažila Borůvková dbát. Nenápadně se ohlédla přes rameno, ale Zelený stále pomalu žvýkal. Jen ať jí, bude to nepotřebovat...
Pruhový ji požádal o neprodlené předvedení viníka před klan, ale ona rázně odmítla. Neměl dost sil. Musel zůstat u ní, ležet, jíst, spát a na nic nemyslet. To byl taky jeden z důvodů, proč ze Zeleného všechno vytáhla. Nehledě na to, že se mu výrazně ulehčilo, když se mohl svěřit a dostalo se mu jen soucitu a přízně, cítila povinnost sloužit klanu.
Tím že řekne pravdu, když on nemůže.
A navíc, zítra je Shromáždění. A Pruhovému se bude náramně hodit, když bude znát vše tak, jak to bylo, podrobnosti. Dobře, pomyslela si Tlapka, emoce obou druhů si vážně nechám pro sebe. Ale i tak jsem ráda, že mi to Zelený řekl. Mohu mu tak mnohem lépe porozumět.
Je to silný kocour. Jen musí najít něco, čeho se chytit.
Napadla ji možnost, že by sama zašla na Shromáždění a požádala Plamennou o vydání Silné tlapy. Je pro Zeleného. Na pár chvil, aby se ujistili, že ten druhý je v pořádku. Pomohlo by to a jak. Ale věděla přesně, co by nastalo. Obviňování. Metání kleteb a teorií o tom, jak je chcou Měsíční oba zabít. Vymáhání rukojimí. Zjišťování informací. Ještě by pak Silnou na místě zabili za špionáž a spolčení s cizím klanem (což už se stejně možná stalo)... ne, to by nešlo.
A navíc, kdyby ji Plamenná hvězda už skutečně zabila, Zelený se to nesmí dovědět, ne v tomhle stavu. Do dalšího dne by to už ukončil.
Léčitelka s ezahleděla východem ven. Na tábor dopadala oranžová záře zapadajícího slunce a ona se zhluboka nadechla. Je čas. Přirozeným krokem se vydala ven.
"Borůvková?" Napřed vylekaně, potom však smírněji se ohlédla po Zeleném. Jeho tělo bylo strachem napjatě ztuhlé, ale oči zůstaly silné. "Řekni jim včechno. Velitel to musí vědět." Nadechla se k odpovědi, ale byl rychlejší. "Nesnaž se mě krýt."
Zavřela tlamu. Nebylo co říct. Věděla, že má pravdu a teď už i věděla, že nemá cenu zapírat. Jen mu věnovala dlouhý upřímný pohled, v němž jej nenechala na pochybách o tom, jak moc s ním cítí, načež se vytratila z doupěte do teplého chladu letního večeří a nechla raněného smířit se s vlastním osudem.
Do bílého temene s ejí opřela rudá zář slunce a ona pocítila hřejivé teplo na hřbetě.
Neušla ani pár kroků, když to ucítila.
Ztuhla, srst jí rozevlál poryv větru. A nebyl to vítr z Hor. Tenhle vítr narozdíl od jiných důvěrně znala. Nasála jeho vůni a když se uvrdilo její domnění, zahleděla se do nebe a pomalu vydechla. Její srdce se zklidnilo a okolní svět pro ni přestal existovat.
Věděla, o se děje a také věděla, že není důvod vyšilovat. Hvězný klan byl kočkám rádcem, přítelem, spojncem. Ne nepříelem. A pokud chtěl léčitel zachytit jeho poselství správně, co nejvíc, jak to půjde, musel se mu otevřít, srdcem i duší.
Co mi chcete, předkové? Co mi chcete, Hvězdný klane? Zeptala se.
Potom, po náhlém přívalu empatie se samotným duchem lesa se jí v hlavě rozezněl hlas. Ne, nebyl to hlas. Byl to šum. Šum hovorů, šepotu a vrnění všech válečníků, kteří se jí snažili pomoci. A přesto se mu dalo rozmunět.
Ne co - koho. Lišák krouží okolo doupěte. Nenechte se rozhodit, nechce vás lovit. Hledá jen teplo vaší nory. Podělte se o domov, avšak střežte, co je vám vlastní. Mějte se na pozoru před prohnaným dravcem!
"Co to znamená?" vykřikla zmateně Borůvková tlapka, když vtom se čas okolo ní opět pohnul a ona si uvědomila, že svá poslední slova už neříkala nebi, ale kočkám okolo sebe. Ucítila na sobě řadu zametných pohledů a pochopila, že předci jí opět opustili. Ale zanechali zprávu.
A její léčitelský duch již vycítil, co přijde. Dovolil jí pochopit budoucnost a na chvíli jí otevřel cestu časem. Prozřela a jejíma očima se mihl bílý kožich. Nebyl její. Kocour měl oříškové oči a běžel. Poznala ono místo. Byli tam další, ale ty neviděla. Jen jeho.
Znovu se setkáváme. Řekl jí do očí. Potom zizel mezi kmeny.
Neznala ho, přestože o jí asi ano. Nevěděla, proč řekl ta slova s takovou jistotou v hlase. Ale pozná to, stejně jako ostatní klanovníci. dnes po západu slunce.
"Borůvková tlapko, děje se něco?" Zeptala se Ohnivá skvrna a léčitelka jí věnovala neústupný pohled.
"Ano, děje. Máme společnost."

Juj... No, tahle kapka je trochu kratší než obvykle, chtěla jsem sem vloupnout i zas nějakou tu hvězdnou atmosféru. Takže tak...
Snad líbilo ^^