Kočičí válečníci - věštba

15. kapitola - Čas jednat

Pruhový měsíc upíral svůj pohled kamsi do hlubin mračen, obklopujících vycházející slunce. Paprsky si vesele prorážely cestu skrz ustupující rodiště nedávné bouře a rozdávaly světu své opojné světlo spolu s teplem, které se najednou ukázalo být velice příjemné.
Hodí se, že nový den začíná se sluncem. Posteskl si zachmuřený velitel, postávající na hroudě kamení, které kdysi bývalo majestátní chloubou celého území Měsíčních. Skalka se vždy leskla právě ve svitu takto bujarého slunce či naopak pod ledovým žárem zářícího úplňku a tábor se v takových chvílích vždy stával místem až vyrážejícím dech.
Ať tomu však bývalo jakkoli, už nikdy tomu tak nebude.
S bouří přišly strasti a to nejen na tábor klanu, ale i do srdcí jeho obyvatel. Měsíční té noci přišli o dvě kočky.
Pruhového opět přepadla vlna smutku ze stráty nevinných životů, koček, které měl rád a které mu budou chybět. A nebyl žádný rozdíl v tom, jestli to bylo neodrostlé, veselé malé kotě, takové, jakým byla Tichá, či věrná a přínosná dospělá válečnice, kterou byla Poutnice.
Rybička, která měla rovněž namále, ale která vyvázla ještě dobře, nyní odpočívala v léčitelčině doupěti. Zavalil jí kámen, ale ne tolik velký, aby jí usmrtil. Pouze jí pochroumal žebra a Borůvková tvrdila, že se zotaví. Ale bude to chtít čas.
Pohřeb těch, které to štěstí neměly proběhl ještě v noci. Všichni byli stejně vzhůru a tak nemělo smysl vyčkávat. Navíc hrozilo, že puch mrtvol přivábí do do tábora mrchožrouty a to byla jedna z věcí, kterou klan nyní opravdu nepotřeboval.
Pruhový se smutně a zároveň znechuceně zasmál nad svými myšlenkami. Přemýšlet o přátelích jako o zapáchajících mrtvolách vábících mrchožrouty bylo hrozné, jen na to pomyslel. Ale co bylo ještě mnohem horší, byla to pravda.
Mourovatý velitel si uvědomil, že skrz řídký les lze vidět, jak slunce již vystoupalo zcela nad obzor a nyní pozlacuje vše, kam dolehly jeho hřejivé a povzbudivé paprsky. Do jeho srdce se vedral pramínek čiré naděje a on odhodlaně vypjal hruď.
Nesmíme se trápit něčím, co nelze vrátit. Hledět vpřed je nejdůležitější. Z jeho očí zableskla víra. Mrtvým už nelze pomoci, ale živí jsou stále s námi. A to oni budou trpět, pokud nezakročím.
Musím se postarat o svůj klan.
To byla myšlenka, která naprosto potrvdila jeho rozhodnutí. Stoupl si tedy, párkrát švihl ocasem a mocně, hrdelně zavřískal.
Věděl, že se stane právě to, co se stalo. Byl zvyklý, že kočky jej respektují. A to byla další z věcí, které mu tehdy, kdy stál nad klanovníky a měl za úkol je povzbudit a pozvednout po předešlé tragédii, vlily novou, bujařejší krev do žil. Svýma mechovýma očima sledoval, jak se pod jeho maličkostí kočky pomalu seskupují, usedají a zdvihají zakalené pohledy.
Dnes nikomu nebylo do zaujatého povídání, jaké by doprovázelo jiné, všední svolávání.
Pruhový shlédl dolů pod své tlapky. Viděl válečníky: Jantarovou, Bouři, ještě stále zdrceného Mecha a taky několik rezavých a černých kožíšků, viděl učedníky, mezi nimi i svoého vlastního učedníka Brhlíka a taky starší: Hroma, Javorovou skvrnu, Svitku i Mlhovouse. Ale něco mu tu chybělo.
A vzápětí si uvědomil, co. Nedostavila se ani jedna z matek či jejich koťat. Zdálo se sice pochopitelné, že Hromová, která koťe ztratila nejspíš nebude ve stavu, kdy by se byla schopná dostavit a Měsíční květina nejspíš podrží stráž nad vlastní dcerou, ale kde byla Sojka a zbylá koťata?
Pruhový nechtěl déle čekat, nicméně taky nechtěl žít v nevědomosti, co se děje s třemi kočkami z klanu a ještě k tomu s dvěma třetinami budoucích válečníků. Rozhodl se pro kompromis a jelikož klan se pomalu neklidně usadi, začal svou řeč, o které dopředu přemýšlel celou noc. Ani oka nezamhouřil...
"Kočky Měsíčního klanu!"
Zavřískal a pokusil se do hlasu vložit co nejvlídnější sílu a autoritu, aby dodal klanovníkům pocitu, že jsou v dobrých rukou silného a cílevědomého velitele. A jeho zástupce. Pruhový měsíc si trpce uvědomil, že bez Sněžného drápa a jeho nočního výstupu by nadešlá situace vypadala zřejmě úplně jinak.
Za tolik mu vděčím...
K jeho velitelské maličkosti vzhlédlo několik párů podmračených, beznaděje plných přiklížených očí. Však ale nebylo divu, že nikdo zrovna nekypěl optimismem. Možná právě proto si řekl, že by měl použít pár povzbudivých slov k začátku.
"Válečníci, učedníci, kočky, kocouři. Starší." Během svých slov postupně pohlédl do očí bez vyjímky každé přítomné kočce. Někteří jeho pohledu čelili, jiní jej vlídně přijali. Někteří sklopili zraky.
"To, co se dnes v noci stalo, se nedá nijakým způsobem popřít. Cítím se úplně stejně, jako se cítíte vy. Jsem smutný, vím, že vy také. Ale co se stalo, nezměníme žádným nadcházejícím činem kohokoli z nás. Můžeme to pouze přijmout a..." na chvíli se rozhostilo až děsivě nepříhodné ticho. "... a dát Poutnici a Modré poslední sbohem. Klíčovou otázkou však nyní zní, co budeme dělat?"
Několik koček mu věnovalo pohledy lesknoucích se očí. Z většiny z nich však vymizela dřívější beznaděj. Pruhový věděl, že jde správným směrem. Že klíčem je nedat najevo sebemenší náznak všudypřítomné sklíčenosti či té samé beznaděje, kterou vídal v očích ostatních koček. Nedat najevo vlastní selhání.
"Jak to myslíš?" Vykřikl pochybovačně Mlhovous. Pruhový po něm loupl pohledem. "Myslím to tak, že živí zatím budou trpět, mezitím co mrtví si své poslední už vytrpěli. Ušetřeme ty, co ještě žijí, stejného utrpení." Velitel na staršího kocoura vážně pohlédl. A jak očekával, bělostný starší jistě, pomalu kývl. Kočky pochopily význam jeho slov.
"Dobrá. Probereme nadcházející události." Mourovatý kocour popošel trochu blíž k hraně hroudy kamení a shlédl na klan. Zamžikalo mu před očima, když si vzpomněl, že přesně takto málem přišla o život Borůvková tlapka tehdy na minulém Shromáždění. Jen díky léčiteli Jetelovi se vrátila spět k Měsíčním konat svou povinnost.
Ještě že už se zotavila.
Pruhovému se do hrudi bezvarování navalil neovladatelný vztek na Plamennou hvězdu, velitelku Ohnivého klanu. Porušila mírovou lhůtu na Shromážděních, stanovenou samotnými Hvězdnými. A jeho rovněž připravila o život.
Najednou věděl, jaké téma je načase otevřít.
"Blíží se Shromáždění." Poznamenal důležitě. "A proto má na jazyku několik otázek. Především na Mecha." Pohledem zavadil o pohled zmiňovaného válečníka a ten se postavil. Párkrát švihl ocasem a sklonil hlavu. "Ano, Pruhový měsíci." Nebylo třeba mu vysvětlovat, co se po něm chce. Každému přítomnému to došlo.
A každému to taky připomnělo skutečnost, že Mech je už ten jediný, kdo jim může říct, co se stalo. Poutnice totiž té noci odešla lovit k Hvězdnému klanu...
Mezitím co se barvu kamene nesoucí válečník šoural k tomu, co zbylo ze skalky, Pruhový položil další otázku: "Kde jsou matky s jejich koťaty?" Zeptal se zpříma. Tuto věc nemělo smysl jakkoli obcházet. Byla stručná a požadovala se k ní jasná odpověď.
"Sopka, Sojka, Měsíční květina a Hromová smršť tu nejsou z osobních důvodů." Zavrčel Bezdráp a tvrdá, jízlivá nesmlouvavost z jeho hlasu doslova sršela. Nepochybně tím sděloval, že považuje toto téma za uzavřené.
A byl to ten poslední kocour, od kterého by velitel právě teď očekával odpověď.
Věčně nevrlý, netečný a uzavřený kocour se zastává tří matek, ke kterým nemá důvod mít prakticky jakýkoli vztah? Ten, který nikdy nikoho ani nepochválil a který se otáčí světu navždy zády jen proto, aby mohl trávit čas s vlastnín rodinou? Ale asi ano. Byla tu totiž ještě jeho družka a jak si Pruhový vzápětí uvědomil, ani ta nebyla mezi přítomnými.
Nejspíš se ještě stále cítila srdcem ve školce.
Měsíc musel ochotně připustit, že je zcela pochopitelné, že se přidala k nejspíš truchlícím matkám. A taky to, že Bezdráp se v podstatě zastává ostatních matek kvůli ní.
"Budiž." Odpověděl druhovi rezavé válečnice jeho slova stejným tónem.
Mechový dráp už mezitím stanul po jeho boku na jednom z nižších kamenů a velitel k němu sjel pohledem. Válečník měl slepemou srst. Nejspíš se po té události ještě ani pořádně neočistil, napadlo pruhovaného kocoura. Mechovy oči byly nečitelné a ocas křečovitě stažený. Pruhový měsíc věděl, že to pro něj musí být těžké, ale nenabízela se tu jiná možnost.
"Mluv." Vybídl jej stručně a Mechový dráp vydechl.
"Dobře." Ještě jednou se hluboce nadechl, potom si roztržitě olízl náprsenku a začal mluvit.
"Šli jsme po pachu Zeleného. Všichni čtyři. Já, Selena, Mikey a... Poutnice." Zadrhl se mu hlas, ale rychle se vzpamatoval. "Pach se neklikatil a nepozastavoval, Zelený musel přesně vědět, kam má namířeno. Dokud se nacházel na našem území, pevně se držel trasy hlídky, ale nevypadalo to, že by měl v plánu skutečně hlídat či kontrolovat hranice. Prostě se hnal za svým cílem."
Pruhový se zamračil a dál soustředěně poslouchal. Dokud se ještě nacházel na našem území? To znamená, že... musel území opustit!
"Jeho pohyb naznačoval, že nejspíš běžel, nebo se přinejmenším velmi rychle plížil. Jakmile se ocitl na hranici lesa, opustil obvyklou trasu. Zamířil vysokou trávou louky k Velkému jezeru tak neomylně, že snad tamtudy musel jít už nesčetněkrát. Ale tady se už začal opatrně plížit, stejně jako nám čtyřem začalo připadat něco divné. Navíc, pokud se plížil, tak patrně nechtěl být viděn či později vypátrán. To měl ale především maskovat svůj pach, aby to skrývání alespoň za něco stálo. Ani to však neudělal. Naštěstí pro nás, ale on sám musel být určitě značně rozhozený nebo nedočkavý, pokud mu taková maličkost neušla. Nebo... kdo ví?"
Celý klan napjatě poslouchal a bylo očividné, že Mech si to uvědomuje. Vložená otázka do jeho vypravování ještě podbarvila všudypřítomné napětí. Hlas se mu malinko zachvěl.
"Potom obešel Velké jezero a překročil hranice s Ohnivým klanem." Pruhový potlačil překvapené zavřísknutí. Zelený? Co by u Hvězdného klanu dělal na území Ohnivých? Co by tím sledoval? Je to snad zrádce? Donáší snad Plamenné hvězdě informace o našich krocích a úvahách?!
Než však stihl velitel jakoukoli ze svých domněnek vyslovit nahlas, Mechový dráp rychle pokračoval, protože si nejspíš nepřál, aby byl jeho projev přerušen.
Zafungovalo to.
"Nevěděli jsme, jak reagovat. Já chtěl, abychom se vrátili a podali hlášení, Mikey s Poutnicí však chtěli Zeleného i nadále sledovat. A Selena se samozřejmě přidala k tomu svému maz... Mikeymu."
Nebylo nutné, aby kdokoli komukoli vysvětloval, proč Mech následně sklopil pohled nebo proč se zarazil v prostředku slova a co to vůbec nedořekl. Každý v klanu věděl, že tento válečník je jedním z těch, kteří domácí mazlíčky v klanu příliš neakceptují a taky že využije každé příležitosti k narážce. A každý taky věděl, co bylo myšleno slovy tomu svému.
Pruhový to protentokrát přešel jen mrsknutím ocasu. Nebylo času nazbyt a on toužil vědět víc.
"Co bylo dál?"
Mech trhl hlavou směrem k veliteli svého klanu a poněkud zdráhavěji pokračoval, protože si nejspíš nebyl jistý, zda se svými slovy neprovinil. "Tři proti jednomu, to byla přesila. Pokračovali jsme dál." Opět pohlédl na klanovníky pod sebou, jakoby už nechtěl dál čelit pohledu mourovatého kocoura.
"Tehdy, když jsme se nacházeli na Ohnivém území se pach Zeleného náhle rozdělil. Nedokážu najít žádnou možnost, která by se dala nepopiratelně přiřadit k tomu, že se jeho pach rozdvojil, ale výsledkem bylo, že jsme najednou měli asi v půli cesty od hranic k Bystrému potoku dvě stopy.
Nějaké teorie se mi v hlavě sice potom spojily, ale to až za chvíli.
A tak jsme se i my museli rozdělit. Já šel s Poutnicí, Mikey se Selenou. Oni se vydali po stopě vedoucí v podstatě ve stejném směru, který jsme následovali dosud, nás dva poslal po té klikatící se směrem k Větrným vrchům. Jinak jsme vůbec nevěděli, kam která vede.
O Seleně ani Mikeym jsem od té doby neslyšel, ale později mi došlo, co se s nimi asi stalo.
S Poutnicí jsme dorazili k Větrným vrchům a potom jsme se stočili  jakoby směrem k jejich táboru. Tehdy nám začalo něco nehrát. Ptáci neševelili tak, jako v jiných částech území a necítili jsme čerstvý pach hlídek, které by každý klan měl správně vést.
A potom zaútočili.
Bylo to pět válečníků. Neměli jsme šanci. Nejspíš o nás věděli celou dobu a stopovali nás. Vážně jsme o nich neměli ani tušení. Museli čekat, že přijdeme a nachystat se na nás. Proto asi neštěbetalo ptactvo. Zvěř nejspíš vycítila, kde je víc koček, než je zdrávo. Ani pach myši nám tam nezavadil o nos, jak jsem si později uvědomil.
Vyvázli jsme, ale tak tak. Vidíte mě. A Poutnici jste taky viděli než..." Zlomil se mu hlas.
Pruhový věděl, že dál po něm chtít, aby trpěl a urputně vzpomínal na ten zážitek je kruté. Měl však poslední otázku.
"Předpokládám, že stejně jako vás přepadli i Mikeyho se Selenou, je to tak?" Ujišťoval se. Mechový dráp strnule kývl. "Je to velice pravděpodobné, veliteli." Pruhový měsíc pokýval hlavou. "Byl na těch válečnících cítit pach některé z našich tří koček, které tam zůstaly?" Vyzvídal dále. Mech sevřel tváře do zarputilé grimasy. "Olouvám se, to skutečně nevím. Byl v tom zmatek... bylo jich moc, my jsme se museli bránit a..."
"V pořádku, Mechu." Přerušil válečníkovo blekotání a olízl mu ucho. "To nevadí. Chápu, jak se musíš cítit." Ujistil ho Pruhový a zapředl v povzbuzení. Potom však položil onu nevyřčenou otázku.
"A co myslíš, že se Zeleným, Selenou a Mikeym udělali?"
Rozhostilo se ticho. Každá kočka zmlkla, pokud už vůbec něco říkala, a opět věnovala pozornost dvěma kocourům na kamení. Každého zajímala odpověď.
"Snad nemyslíš, že je zabili?" Vypískl ustrašeně Ostrodrápek. Mech po něm loupl očima. "Nevylučuji to." Oznámil bez obalu. Klanem projela všeobecná vlna paniky. Jakoby už teď nezemřelo dost koček! Zhrozil se velitel.
"Ne! Nejsou mrtví! Nemůžou být... k čemu by to Plamenné asi bylo?" I on sám s hrůzou zjistil, že jeho myšlenky se začínají bortit. Nesmíš panikařit. Opakoval si stále dokola. Nesmíš dát najevo slabost.
"Nejsou mrtví." Prohlásil známý a klidný hlas a Pruhovému se sevřely útroby. Byla tu úleva. Ale zároveň stud. Ještě že je Sněžný mým zástupcem. Za kolik mu vděčím... pomyslel si dnes už podruhé. Obrátil svůj znavený pohled plný vděčnosti na sivého kocoura, klestícího si cestu ke hroudě kamení.
Sněžný jej přešel mrsknutím vousky a vyskočil vedle dvou kocourů, aby doplnil nyní vzniklou trojici.
"K čemu by asi Plamenné byli mrtví zajatci?" Zavřískal tak hlasitě, aby to snad i zmíněná velitelka musela slyšet. Dost možná to byl zástupcův úmysl?
Nicméně Pruhovému se v mysli začala tvořit jakási taktická úvaha. Zajatci..?
"Přemýšlej, myší mozku! Co takhle aby si snížila počet možných vrahů? Víme přece od Shromáždění, jaký jezevec se z ní stal při pohledu tváří v tvář smrti!" Mlhovous vyřkl svou námitku do větru, ale něco na tom bylo. Pár koček se po sobě nejistě podívalo a oboum dvoum vůdcům bylo jasné, že každý si nyní utvořil vlastní názor. A že se ho bude taky zastávat.
Zpropadený Mlhovous! Ulevil si Pruhový měsíc.
"Možné to je." Naoko lhostejně prokrčil lopatky Sněžný dráp. "Ale kolik je důvodů pro a proti? A navíc, ani takový šílenec jako je Plamenná, nebo spíš to, co z ní udělala věštba, by bezhlavě nezavraždila cenné vlastnictví." Velitel musel obdivovat, jak přezíravě se Sněžný ujal situace a nenechal se rozhodit ani poznámkou bílého kocoura.
"Takže co bychom podle tebe měli dělat?" Nenechal se odbít starší.
Sněžný vypjal hruď a sjel klan naprosto nesmlouvavým pohledem, ve kterém se však odráželo všechno, z čeho mohla příčetná kočka poznat, že tenhle kocour si ujasnil vlastní plány.
"Půjdeme si pro své zajatce zpáty."
Prohlásil, jakoby to byla nad slunce jasná věc.
A Pruhový konečně složil dvě a dvě dohromady.

Máte tu další kapitolku ;) tak snad líbí xD. Mě upřímně se zdá, že by to konečně mohlo nabrat nějaký spád, takže teď se teprve začnou dít věci. Jinak ano, tahle kapitola byla pouze z pohledu Pruhového měsíce... no a? Příště to budou další. A omlouvám se, že jsem to vydala tak pozdě, ale jak říkám, občas tomu tak prostě bude a pokud to předem nohlásím, kapitola v sobotu skutečně vyjde ;)
Tak zatím ahuj!