Kočičí válečníci - věštba

30. kapitola - Plán

Mourovatý kocour si zhluboka povzdechl, když nad lesem vysvitly první paprsky slunce a v jeho očích se odrazilo oranžové světlo. Tak oranžové jako kožich toho ďábla. Blesklo mu hlavou.
Přestože v jeho cele neměl takřka kam složit ocas, Ohniví zde pořád dokázali najít dost místa pro velký hrbolatý balvan, který mu skoro doslova položili pod tlapky. Nedalo se na něm spát a nemohl se kam posadit, aby se mu hroty nezarývaly do těla. Bylo to tak nepříjemné! Jak dlouho už tady stál jako dub a mohl jenom zírat zkrz jalovcové větvoví do dění v klanu.
Kéž bych mohl být se svým klanem... náhle se mu zastesklo a on svěsil hlavu. Nechtěl sledovat radost života obyčejných koček, když on sám ji prožívat nemohl. Byl vězeň. Už kolik dní. Zdálo se to jako celá věčnost.
Doufal, že si pro něj klanovníci přijdou. Že po jednom nezdárném pokusu se nenechají tak lehce odradit. Netušil, co si má myslet teď, když už uplynula řádka dní a nic se nezměnilo. Leda tak počasí. Ach, to počasí! Když se jeden nachází ve vězení, často se baví maličkostmi.
Pozorováním počasí. Třeba...
Ubohé. Prostě ubohé. Já jsme tak ubohý... Tvrdnu tu pod jalovcem, mezitímco ostatní právě teď večeří. Chutné čerstvé maso. Ne ty kostičky co dostávám já. Teplé, vřele vyhlížející masíčko...
Poté co Selena utekla, zřejmě usoudili, že vězení v jámě není bezpečné. Našli si nové. A mnohem lepší. Kdo by chtěl kožich prodírat tím ohavným trním? A i kdyby musel, než by se dostal zkrz, už by se po něm sápaly tři uslintané ohnivé tlamy.
Jakmile se velitelka dozvěděla o úniku vězenkyně, zuřila. Mikey už byl tu, pod jalovcem v táboře, aby byl svědkem oné brutální události. Zavolala si hlídače k sobě. Před zraky všech. Válečníků, učedníků, matek i koťat. A když stanul, bez varování mu rozervala hrdlo. Krve by se v Mikeym nedořezal, když mrzbolný sípot ustávajícího dechu hnědého mourka s roztomilou bílou tlapkou pomalu zhasl. Když jeho oči pozbyly lesk. A když se krev vsákla tak hluboko do země, že ještě doteď tam zela tmavá skvrna. I po tolika deštích.
A on se děsil vteřiny, kdy takto skončí taky. Kdy Hvězdě dojde trpělivost. Kdy opět emocionálně vybuchne a neovládne se. Kdy ho prostě zabije.
Ne že by byl Mikey nějaký zhýčkaný mazel. Nebyl! Dřív ano. Dřív celý den proseděl u okenního parapetu a koukal přes sklo ven. Ven na zahradu, na tmavě zelený trávník a zastřižené keře. Viděl fontánku i pouliční osvětlení za plotem. A tehdy přemítal o tom, jaké by to asi bylo, přeskočit ten zelený plot. A skončit tlapkami na pevné zemi, na čisté a neposkvrněné půdě divočiny. Představoval si, jak se toulá mezi kmeny stromů, které jsou stokrát vyšší než on sám. Představoval si, jak se prohání a do tlapek chytá růžové a modré motýly. A jak nachází čistou vodu, jak z ní pije a užívá si volnosti.
Teď byl tu, v lese, nezávislý a neovladatelný, tak, jak si vždy přál, a co víc, s místem v koloběhu života. Byl loajálním a silným válečníkem Měsíčního klanu!
Ale víc než kd yjindy mu chyběla svoboda. A žít ve strachu o vlastní život kdykoli, kdy ucítíte něčí pohled na svých bedrech, to je horší než život na vodítku.
Mnohem raději by se zase posadil na chladné linoleum. Jak rád by se až po okraj nacpal tím suchým a nasáklým kočičím žrádlem z obchodu.
Jen aby se dostal pryč odtud. Pryč z tábora Ohnivých. Pryč z dosahu Plamenné hvězdy.
Z tábora Ohnivých... Pomyslel si zatrpkle. Tak proč pro mě nikdo nepřišel?
Dnes však doufal ve své spasení.
Dnes bylo totiž Shromáždění. Plamenná hvězda už v době, kdy bylo slunce nejvýš vybrala své kočky a zavolala si Kaštana, svého zástupce, a něco mu v tichosti řekla. Soudě podle jeho nynějšího výrazu pokaždé, když o vězně zavadil pohledem, šlo o něco, co mělo co do činění s Mikeym. Tím víc doufal, že se jeho klan o něm zmíní. Že vyzdvihnou na povrch, co Plamenná dělá.
A že s tímhle šílenstvím bude jednou provždy konec.

Pruhový měsíc se zdrceně svalil do mechu, který kočky nanosily pod výklenek trosek skalky. Ani si neuvědomil, jak mu tohle nové bydlo vlastně lahodí. Líbilo se mu, jak sem netáhne a přesto má v noci výhled na hvězdy. Usoudil že jiné doupě nepotřebuje.
Jeho mozek naprosto vypnul. Za lesem svítalo a pár ranních ptáčat už vykonávalo svou ranní rutinu.
Sněžný dráp tiše proklouzl okolo jednoho z kamenů a zastavil se před svým velitelem.
"Pruhový? Je všechno v pořádku?" Zeptal se nejsitě, když spatřil unavený pohled mourovatého kocoura. "Co se stalo na Shromáždění?"
"Tsh." Sykl sarkasticky Měsíc. "To bys nevěřil, kamaráde. To bys nevěřil, jak se ten svět zbláznil." Ucedil skrz sevřené zuby. "Zkus hádat." Navrhl zástupci a ten po něm vrhl zmatený pohled. "Jen to zkus." Pobízel ho dál velitel. "Chci se ujistit, jak moc je to nepravděpodobné."
A tak Sněžný tedy hádal. "Plamenná se předvedla." Zkusil to. Pruhový prskl a zástupce usoudil, že je na správné cestě. "Hodně se předvedla." Upřesnil. Pruhový měsíc si nevěřícně potřásl hlavou a opět jí plácl do měkkého lesního podrostu.
"Ani nevíš jak rád jsem od tamtud už vypadl." Zamumlal. "Talent umluvit ostatní k naprosté oddanosti je zvláštní schopnost, to bys nevěřil. A hádej kdo je nám v tom přeborníkem." Opět se unaveně zavrtěl.
Sněžný vzdychl při pohledu na svého nyní naprosto vyždímaného velitele. Jak ho znal, dnes už se ani nezvedne. Znovu se zhluboka nadechl. Znamenalo to, že bude na něm, aby se postaral o klid v klanu a o vše, co bude třeba. Rád se postará o svůj klan. Ale vadil mu velitelův přístup. Tak rad by mu něco prskl do tváře. Ale moudře držel jazyk za zuby a zamumlal si pro sebe jen pár nebubřených slov. "Pruhový, dnes se klidně všeho ujmu." Ochotně ze sebe vypravil Dráp. "Ale pořád budeš muset říct klanu, co se stalo."
Měsíc vypadal, jakoby se měj rozpadnout na stovku dobků. Zástupce si na něm všiml, že dokonce ani nenatáčí uši za smíchem koťat že školky. "Budiž." Odsekl podrážděně "Ale dej mi pár hodin..."