Kočičí válečníci - věštba

27. kapitola - Hry a sny

Růžička úkosem pohlédla na Ostrodrápka, tiše a zalkle vysedávajícího na prahu doupěte a usmála se sama pro sebe. Dnes byl ten den, ke kterému tolik vzhlížela. Dnes půjde poprvé na Shomáždění.
Od rána byla jako na jehlách, nedokázala se soustředit při výcviku a když ji Sněžný dráp pokáral za nepozornost, jen roztržitě kývala. Tohle obvykle nebyla ona. Ona byla vzorná a poctivá učednice. Ona cvičila pro Hvězdný a Měsíční klan. Ona se toužila stát vzorem nižších generací.
Dnes se chovala jako nevycválaný buran, pomyslela si, avšak ani teď si nedokázala nic vyčítat. Moje první Shromáždění!
Věděla, jak Slunná skála vypadá přes den. S učitelem tam mnohdy přicházeli trénovat pro hojnost drobných hlodavců, ale za svitu úplňku a pod dohledem všech Hvězdných... Růžička si do nedokázala snad ani představit!
Znovu koukla po Ostrodrápkovi. Nevýrazný kocourek se poškrábal za ouškem a opět se zadíval ven. Růžička k němu přispěchala.
"Notak, ty hromádko neštěstí. Dneska je Shromáždění! Copak se netěšíš?" A laškovně do něj drcla tlapkou. Ostrodrápek vykvikl, zapotácel se jak ztratil rovnováhu a už se válel v mechu.
Sykl a oklepal se. "Co to vyvádíš?" Počastoval ji.
Růžička zmateně zakroutila hlavou a podala mu tlapku, aby se vytáhl opět na vlastní. "Víš," neodpustila si, "normální kočky většinou nepadají při přátelském drcnutí." Neuvědomila si, že Ostrodrápek si její slova může převzít jinak.
"Jak to myslíš... jiné?" Pípl nejistě. "Vadí ti na mě něco?"
Okamžitě ho ujistila, nevědouce, co pokazila. "Ne! chci říct... prostě... přestaň pořád dělat choulostivou kytičku. Jsi válečník! Buď silný." A tentokrát mu věnovala vřelý úsměv, aby se opět nezalkl.
"Když já..." Ostrosrápek se přikrčil. Růžička měla sto chutí mu uštědřit další štulec, ale převládl v ní soucit. Ostrodrápek takový prostě byl. A přijímal věci pěkně po svém způsobu. Svým způsobem to bylo i dokonce trochu milé a osobité, když se na dtím tak zamyslela, ale zároveň si uvědomila, že mu musí něco říct.
Pokud v tom takhle bude pokračovat, nic z něj nevyroste. Příliš se bál. Byl nesvůj a strašně nejistý. Chyběla mu kuráž a sebevědomí. Nejenom že se díky tomu stával terčem jistých... no, posměváčkovských typů, také tím škodil sám sobě. Nedokázal vyvinout potřebné úsilí při výcviku. Bál se, že všechno zkazí.
A přitom byl velmi šikovný.
"Tak podívej. Kdybych ti to neřekla já, řekl by ti to někdo jiný a to určitě ne takovýmhle způsobem. Víš co na tobě všichni vidí?" Napjatě nastražil uši. "Co?" "Tvé věčné upejpání přece! Nikdy si s nikým nepovídáš a jakmile něco zkazíš, chováš se jako neskutečný patolízal, jakoby ses dopustil smrtelného hříchu. Notak, tvoje učitelka je neuvěřitelně milá kočka, nemusíš se jí bát. Buď upřímný, omluv se a všechno bude v pořádku.
Když ale budeš poračovat ve svém dosavadním přístupu, tak, jak to táhneš teď ale akorát jen oddaluješ své jmenování, protože všichni vidí, že nejsi připravený. A skutečně nejsi!"
Ostodrápek vykuleně o krůček ustoupil. "Cože?!" Vyjekl. Sklopil ouška a sedl si na zadek. "Ale... takový já... přeci nejsem." Zakňoural.
Růžička si povzdechla. "Nechtěla jsem tě nijak rozesmutnět. Chtěla jsem jen, aby sis to uědomil, Podívej se, jak se chovají ostatní učedníci. Ku příkladu si vemme Popílku.
Popílka je vichřice širého světa. Je strašně všetečná, nepromýšlí si věci a zbrkle jedná. Ale na druhou stranu má mnoho elánu. Jen se zamysli. Co nevidět už bude bdít jako nově jmenovaná válečnice! Vede si moc dobře, a nezmarů se dopouští čím dál méně.
Ty to zkus stejně, jako ona. Postupně se uvolňuj. Neboj se své učitlky. Nikdo se a tebe nebude zlobit, když něco pokazíš. Ba naopak, Selena bude mít radost, když uvidí, že se zlepšuješ."
A povzdudivě se na kamaráda usmála.
Ostrodrápek jen hleděl na své tlapky a přebíral si, co Růžička právě řekla. Kočička si uvědomovala, že ho možná malinko ranila, ale bylo třeba, aby mu už někdo vlepil pořádnou facku poznání.
"Velmi dobře řečeno."
Tenhle hlas ji velmi překvapil a polekaně sebou trhla. Vzhlédla a zamžourala ve do svitu zapadajícího slunce, kde se proti paprskům rýsovala silueta.
"Br.. Jestřábe!" Zakoktala. "Nevšimla jsem si tě..." Sklopila pohled. "Moc hezké, Růžičko, jsi chytrá. A máš pravdu. Slyšíš, Ostrodrápku?" Učedník se podíval na válečníka, jen o chlup staršího, než byl on sám.
Přikývl. "Máte pravdu. No... asi díky." Usmál se. Růžičec spadl kámen ze srdce.
"A co ty, velký válečníku?" Zachechtala se učednice a mrskla ocasem. Jestřáb zachytil její pohled. "Ó, to bys nevěřila, kolik toho jako válečník můžu... tólik se toho zlepšilo! Naše doupě je mnohem teplejší, prostornější, pořád v něm nikdo nechrápe... ach, ten slastný život válečníka." Loupl po kamarádce pohledem. Ta, než pochopila, že si z nich utahuje, se zatvářila velmi ublíženě. Potom mu však vrazila jednu tlapkou a uskočila před jeho výpadem.
"Jsi rychlá. To je dobře." Poznamenal. "Hele!" Ohradila se Růžička. "To že jsi válečník ještě neznamená, že se můžeš chovat jako dospělák, Brhlíku." A nevinně na něj zamrkala.
"To odvoláš!" Vykřikl najednou velmi vážně a veškerá legrace šla stranou. Najdenou by vážně působil jako hrozivý válečník. Tedy... nebýt jeho stále lehce kotěcích rysů. "Přinuť mě." Vyzvala ho a sedla si pod klenbu z kapradí nad učednickým doupětem.
Ostrodrápek se radši vytratil, neb si obveselen svým předsevzetím být k životu pozitivní, nechtěl znovu zkazit náladu nějakým nepřiměřeným šťouhancem od neovladatelné kočky.
Brhlík už se chystal vykročit za ní, když tu zasyčela. "Sem nemůžeš!" Zarazil se. "To je doupě učedníků." Objasnila mu povrchně. "Ty jsi válečník. Jdi se bavit s válečníky." A pyšně zvedla čumáček, dávajíce mu najevo, že o něj ztratila zájem. "Ty mrško malá..." Zakroutil nevěřícně hlavou mladý kocourek, hledíce na kamarádku pobavenýma očima.
Bůhví, jak by celá scéna sehrávaná dvěma rozjívenými kamarády byla pokračovala, kdyby se v ten moment nevytratil poslední paprsek oranžového slunce a na tábor nepadl stín.
"Kočky!" Ozval se pronikavý hlas velitele. "Je čas k odchodu. Shromážděte se pod Troskami, všichni, neprodleně. A Bouře mi předvede zjevence." Jeho jméno nevyslovil. Stále k němu choval nedůvěru, stejně jako většia klanovníků.
Růžička se podívala na Jestřába a on na ni. Masky nelibosti a pýchy opadly. "Tak... to dokončíme zítra." Navrhla. "Dobře." Souhlasil prostě. Usmál se na ni. "Užij si své první Shromáždění." Poradil jí důležitě. "Díky." Kývla. "Nezapomeň mi všechno ukázat, budu tam jako jezevec v sochách z pryskyřice." Znovu se přihlouple usmála a než bys řekl myš, protáhla se kolem jeho stále sílícího těla a ztratila se ve stínech pohrávajících si táborem.

Bylo to jako pokaždé. Tma hrála všemi odstíny černé, vítr vál mezi potrhanými cáry kapradí a svit vycházející luny začínal prosvítat skrz klenbu z jehlic a listoví. Kočičí polštářky měkce dopadaly na lesní půdu a územím se míhaly temné kožichy.
A přesto cítila Ohnivá skvrna neznámé mrazení v zátylku. Lámala si hlavu, jaktože jí nedochází souvislost, jaktože neví, čím to je.
Nesnášela nevědomost. Připadala si tak bezmocná...
Věděla a plně si uvědomovala Lišákovu přítomnost, cítila hvězdnou energii i to zvláštní napětí. Stejně tak jistě jako věděla, že ten další pocit nevzbuzuje on. Bylo to ještě něco jiného.
A to jí děsilo.
Vnímala své přátele a druhy. Jejich srdce bilo s jejím.
Válečníci, kteří byli pro tentokrát vybraní, se téměř rovnali složení minulé výpravy. Ona, Bouře, Jestřáb... No dobře, asi byly povolány jiné kočky, přesto však mnoho stejných. Měl k tomu Pruhový nějaký důvod? Kdo ví. Velitelé mají mnohdy mysl nesmyslně zkroucenou.
Snad je to tím častým kontaktem s Hvězdným klanem...
Les začal zvolna ustupovat. Učedníci spolu s Jestřábem jen valili oči. Růžička zalapala po dechu a Ostrodrápek nadšeně vrněl. V tom tichu vydaném v hold hvězdným se ten zvuk nels vzduchem jako zurčící řeka. Přestože mladý válečník, nejstarší z trojice, tu už jednou byl, takový pohled jen těžko ztrácel na impozantnosti. Zvlášť v očích koťat.
Slunná skála se teď lesklá ve stříbřitém svitu úplňku a pod kamennou skálou se téměř stejně jasně tetelily kožichy jiných koček. V černém, bílém i pískovém sehrání spolu vytvářely jakousi mozaiku samotné podstaty bytí. A oni teď přišli, aby se k ní připojili...
Nech toho! Usmála se v duchu Ohnivá. Ty nebuď jako pokroucený velitel. Ty buď ještě normální.
Dobře. V tom případě právě dorazili na Shromáždění.

Nevím, jak působí na vás, ale já bych kapitolu označila za docela odpočinkovou. Nic přelomového neotřáslo historií, nikdo neumřel ani se nenarodil a kočky se mají rády... (... XD)
Po dlouhé době jsem se svou tvorbou zase docela spokojená. Snad to vnímáte stejně. No nic, já se loučím, příští víkend zdárek kašpárek ^^