Kočičí válečníci - věštba

35. kapitola - Naplnění věštby

Tentokrát dám svůj kometář sem nahoru, protože nechci kazit atmosféru kapitoly :)
Omlouvám se, ale tady ke konci už nemohu napsat pohled každé postavy, budu se držet těch hlavních. Tak snad to přežijete :'D.
Sama jsem zrovna s touhle kapitolou poměrně i spokojená, což se divím, ale tak co. Určitě mi neváhejte napsat, co si o tom celém myslíte, ráda se něco dozvím.
No, už vás nebudu zdržovat, užijte si kapitolu!

Když ji šlahoun ostružiny mrskl přes tvář a zanechal za sebou bodavou ránu, vztekle zasyčela a spěšně se skrčila, aby se vyhla dalšímu. S tlamou pootevřenou se sípavě nadechovala, oči strachem vytřeštěné a údy plné žalu.
Opustili ji. Všichni ti zbabělci se k ní postavili zády. Ona je zachránila! Zbavila les války! A oni ji zradili. Roztrhala by je, všechny by je rozcupovala, jen aby si uvědomili, s kým si zahrávají.
Vyjekla, když jí ve zběsilém běhu podklouzla tlapa a ona se skulila do hliněné prohlubně, kde se udeřila hlavou o kámen. Do oka jí sklouzl pramínek krve a ona zamrkala, popuzená náhlým zkalením zraku. Hned se ale jako mrsknutím biče vysápala na nohy a za zoufalého stenu se vyhrabala ven, kde se opět rozběhla, až málem zakopla o vlastní nohu.
Nesměli ji dohonit.
"KAŠTANE!" Zavřeštěla přerývavě, načež se rychle nadechla, jak jí došel kyslík ve stažných plicích. Jedině v něm měla celoživotní jistotu.
Kolem lítala hlína a lesní podrost se stal hnědošedivou šmouhou v jejím zorném poli.
"Jsem ti v patách, velitelko!" Vykvikl její zástupce, jehož hlas se ozval těsně za jejími zády. To ji uklidnilo. Nejdřív by museli zabít jeho, než by se dostali k ní. To by jí zajistilo čas.
"Dešťová, Rudá a..." Zadýchaně polkl, když je rozdělil padlý kmen. Vzápětí se ale opět shledali a tentokrát tryskali bok po boku, každý s vytřeštěnými zraky upřenými na konec klenby lesa a taky hranici území Ohnivých. "...a Lesklý dráp jdou- jdou s námi!" Vykoktal.
Plamenná hvězda jakoby pocítila ve svém nitru nový žár. Tak přece ji neopustili. Bude jim ale muset ještě udělit tvrdou lekci, aby se tohle nidky neopakovalo. Všichni poznají její moc na vlastní kůži! Ona byla velitelka. Nikdo neměl právo ji opustit. Všichni ti prašivci jí dlužili za svůj život!
Už jim zbýval jen kus, aby na jejich hřbetech spočinuly osvobodivé paprsky ranního slunce. Měla pocit, jakoby jí ten rudý bůh dodával životní sílu. Museli se dostat na louku. Pak už nebude těžké pronásledovatelům utéct, už jen kvůli teplu, které by rozproudilo krev v jejím ztuhlém těle.
Doufala, že aspoň jeden z těch tří ostatních Ohnivých se z lesa dostanou taky. Čím víc koček bude mít, tím větší šanci bude mít. 
Už jen pár kroků. Už jakoby cítila ten teplý sluneční svit a ranní energii. Toužila po tom jako šílená. Už jen pár skoků a budou venku.
Do široka rozevřela oči a rozevřela tlamu.
Nebýt jedné neuvěřitelně protivné náhody, asi by to celé odnesl Kaštan a ona by teouhle dobou už utíkala daleko dál, plná nového elánu a s osudem za zády. Ale Kaštan zřejmě lačnil po iluzi bezpečí venku z lesa stejně jako Plamenná, a tak se v poslední chvíli neudržel. S vynaložením všech svých sil se rozeběhl a vyskočil na louku chviličku před velitelkou. Kterou téměř v tu samou chvíli sejmula černá válečnice, která byla až do poslední chvilky připravená roztrhat Kaštana.

Bouře se svalila do trávy s drápy zakleslými ve hřbetu Ohnivé velitelky, se kterou švihla o pár centimetrů dál. Sice byla ještě trochu zmatená z náhlého vystřídání terčů a chviličku taky ohromně zpanikařila, protože Kaštan mohl klidně utíkat dál a zachránit se, ale ve výsledku to bylo vlastně jedno, protože Plamenná byla ta jediná kořist, kterou bylo vážně nutné ulovit.
Jen doufala, že Lišák se náhlé změně plánu přizpůsobí taky okamžitě.
Po pádu se tedy rychle vzpamatovala a vyhoupla se na pevné a sebejisté nohy, připravená s Plamennou udělat krátký proces. Ne ji zabít. Nechtěli zabíjet, ale sama se obávala, že jim nakonec nedá jinou možnost.
Velitelka se podle jejího očekávání téměř okamžitě pokusila vyskočit, ale to už jí Bouře přišpendlila k zemi, drápky obnažené, zuby vyceněné. Z krku se jí vydralo varovné zasyčení. Plamenná hvězda zavřeštěla a pokusila se jí seknout, ale strefila jen prázdný vzduch, protože Bouře uhnula a místo toho velitelku udeřila do spánku zadní tlapou, jak vykopla, aby se dostala na pevnou zem, připravená znovu útočit. 
Plamenná hvěza ale očividně nehodlala bojovat. Ihned se opět ohlédla na slunce venku z lesa a pokusila se vyrazit, než na ní bude opět zaútočeno. 
Černá válečnice pochopila, že takhle nevyhraje, protože protivník nehodlal útok opětovat. Proto prostě přiběhla k Plamenné zezadu a těsně před tím, než velitelčiny nohy vykoply, aby ji vyhodily na cestu k louce se na ni vší silou vrhla, zalehla ji a do tlamy chytila její zátylek.
Ze dvou bojujících kočkek se stal hurikán. 
Hvězda sebou za ucharvoucích skřeků zmítala v kruhu a hrabala nohama, jak se snažila sokyni shodit z vlastního hřbetu. 
"KAŠTANE!" Zaječela a vykopla zadníma nohama.
Bouře se zahryzla pevněji, až rudá kočka zakňučela, a tlapami jí objala bedra, drápy zarývajíce do jejích slabin. 
Měsíční válečnice doufala, že Lišákovi se podařilo Ohnivého zástupce zneškodnit, a nebo že jej stále zaměstnává. Pokud by na ni byl totiž ještě Kaštan, neměla by šanci. Už takhle si málem vykloubila čelist a bolela ji celá tlama a krk, jak křečovitě tiskla kůži mezi svými zuby. 
Lišák jí řekl, že mu Hvězdný klan opět vrátil zpět jeho tělo. A jí nezbývalo než mu věřit, protože pro ni v tom v podstatě nebyl žádný rozdíl. Jelikož ale stále nezaznívalo Kaštanovy odpovědi a ani protiúderu, usoudila, že ho její hvězdný kamarád pořádně zpakoval, a přitom zadoufala, že se nenechal unést a na místě ho nezakousl. 
Plamenná hvězda znovu hlasitě zachrčela. Bouře zdvihla pohled od ohnivé bujaré srsti své sokyně a rozhlédla se zpět, odkud už se ozývalo šustění kroků několika ostatních koček, mezi kterými doufala i v ostatní velitele.
Zatnula všechny svaly v těle, jak se pod ní velká kočka vzpírala, ale Bouře se nehodlala vzdát. Tentokrát vážně nehodlala prohrát, už kvůli Lišákovi. 
A přivřela víčka v díku samotným Hvězdným, když z křaku vyskočili Písečný měsíc  a kus za ním i Pruhový. Oba okamžitě přiskočili, aby Bouři pomohli, a ona vděčně pustila Hvězdin zátylek, když jí Pruhový měsíc k překvapení všech vlepil tlapou s obnaženými drápy za doprovodu syčení obou dvou pořádnou ránu za ucho.
Velitelka zklapla a dál už necekla, jen oči měla dokořán otevřené a propalovala svého hnědavého protivníka nenávistným pohledem plným strachu a tušení.
Bouře se oklepala a párkrát rozevřela tlamu, aby si ji uvolnila a přitom sledovala, jak se z houštiny vynořují další a další válečníci. V závěsu za Jestřábem několik Mlžných a Písečných koček, a potom už Námraza s Jantarovou tlapkou, následované Mlžným měsícem. Postupně se zde seskupilo ještě několik koček, těch, které nezůstaly v táboře vše zajišťovat a hlavně dohlížet na ostatní Ohnivé válečníky.
Mezitímco Pruhový do Plamenné zaťal snad každý svůj dráp, aby jí znemožnil kamkoli se hnout, Písečný před dvojicí přecházel sem a tam. Velitelka těkala pohledem po všech shromážděných a neodpustila si salvu chrčivých a sípavých skřeků, které adresovala snad na všechny okolo, kvílení a marné zmítání.
"Je po všem." Písečný se zastavil, sklonil se a pohlédl Plamenné hvězdě do jejích planoucích zlatých očí. Ona se po něm pokusila zoufale prskout, ale on jen odklonil hlavu. Potom pokračoval. "Plamenná, ty jsi blázen. V sobeckém zájmu zachránit si vlastní krk jsi zmanipulovala svůj klan a porušovala válečnický zákon, jak jen jsi mohla. Zneuctila jsi Hvězdný klan." Ohnivě zbarvená kočka mu stále zírala do očí, ale začala zhluboka a chrčivě dýchat. "Dokonce jsi zabila svého vlastního zástupce!"Obvinil ji. 
Bouře se rychle nadechla, stejně jako sebou v šoku trhlo několik dalších válečníků, kteří teď seděli v pomyslném kruhu okolo tří velitelů a pozorovali je s rozdílnými emocemi ve tváři. Takže Rychlý ohon nezemřel na nemoc, jak si všichni mysleli. Jak to ona sama podala! Ona ho zabila... Zavraždila ho! 
Z velitelčina výrazu bylo poznat, jak její srdce sevřel ledový strach. Oni to věděli. Všichni to věděli. Ale... "Jak to víš?" Zeptala se a strach jí prostupoval hlasem jako mlha ranním lesem. 
"Léčitel tvého klanu neztratil rozum jako ty. A většina tvých válečníků taky ne." Zasyčel na ni. 
Bouře nemohla přemoct šok. Tak moc se jí její kočky bály, že ani necekly, když jim zabila zástupce?
"Nemáš kam jít, nikdo tě v tvé šílené... v tom šílenství nepodpoří. Přijmi svůj osud bez boje a nikomu dalšímu se nebude muset nic stát. Vzdej se."
Bylo tak strašně zvláštní a až hrozivě krásné sledovat, jak se dvě nejautoritativnější kočky lesa proplovaly pohledem tak tvrdě, až z toho Bouři málem vstaly chlupy na zádech. Pískově a ohnivě zbarvené obličeje se teď málem až dotýkaly, a ani jeden z nich nehodlal ustoupit. Plamenná malinko hrdelně zavrčela, ale Pruhový měsíc ji hned utišil svými drápky.
Tahle chvíle mohla trvat věčně, ale naštěstí se objevil Lišák.
Bílý kocour se kulhavou chůzí objevil ve stínu lesa a mířil směrem k chumlu. Bouře radostně mrskla vousky a postavila se na zadní, aby se na něj mohla přes ostatní usmát a  říct mu tak, kde je. On jí úsměv opětoval, ale potom se odklonil a s pootevřenou tlamou se protlačil mezi dvěma Dešťovými válečníky. Takže ještě stále byl 'vidět', došlo černé kočce.
Námraza se okamžitě skrčila v úkloně, jakmile ho uviděla. To v něm vyvolalo smíšené pocity, jak Bouře poznala na jeho obličeji. Hned nato se navíc sklonily hned další tři kočky z jiných klanů, které i uvědomily, kdo se vrátil. Ale on se nechtěl zdržovat ostatními, když zcela jistě mířil ke své sestře. Samotnou ji překvapilo, jak dobře ho vlastně zná. Nemohlo jí uniknout, že měl něco v plánu a setsakra ji zajímalo, co. Když si očividně nechtěl odepřít moment překvapení...
Potom už to ale nejspíš nevydržel, narovnal krk a hlavu a suveréním krokem dokráčel Plamenné do zorného pole, kde se posadil a sledoval její reakci.
Plamenná okamžitě uhnula pohledem od Písečného a zabodla jej do svého bratra. Její panenky se roztáhly tak, že už málem nešlo poznat, že by měla vůbec duhovku a srst rázem nabrala dvojnásobného objemu. Celá sebou přitom trhla a ocas jí udělal švihem kolečko. Z hrdla se jí vydralo zděšené pípnutí.
Lišák byl nejspíš jediná kočka na světě, které se skutečně bála.
Pruhový rychle sklonil hlavu, aby dal kocourovi najevo svou úctu, načež opět zvedl pohled, aby viděl, co se bude dít a mohl případně zareagovat. 
"Sestro." Zamručel Lišák a několik koček ohromeně vydechlo, což tomu dodalo doslova hvězdnou atmosféru.
Bouře si nemohla nepomyslet, jaké z toho dělá divadlo. Ale musela uznat, že to na Plamennou skutečně zabíralo.
"Ne-" Ceknul, když otevřela tlamu, aby něco vykoktala. "Teď budu mluvit já a ty budeš pěkně poslouchat." Nato srovnal úroveň svých očí s jejími, tak jako předtím Slunečný velitel. "Vidím, že se mě bojíš. To je jenom dobře." Odmlčel se a asi přemýšlel, co jí řekne. Bouře mu přála, aby to zabralo, ať už chystal cokoli. "Kaštan se nebál. doplatil na to."
Ta změna, která otřásla Hvězdiným postojem, byla skoro hmatatelná. Z širokých zornic se stáhly téměř neviditelné štěrbiny a veškerá srst zplihla k jejímu tělu. Napjala se jako struna a Pruhový ji znovu musel pevně chytit, aby se mu neutrhla. "Tys ho zabil." Zasyčela.
Ale ne. Bouři vyvstala vráska pochybností. Slíbili, že se nikomu nic nestane a že nebudou zabíjet. Lišáku, ty doubku jeden..!
"Ano zabil. Ale těsně předtím než on by zabil mě. Nedal mi navýběr. Já jemu dal. Nabízel jsem mu život výměnou za to, že se vzdá a přijme trest spolu s tebou za tvé činy. Vysmál se mi do tváře.  Řekl mi, že jedinou válku jsme si začali my sami. Že ty se jí snažíš jen zabránit." 
"A NE SNAD?!" Zaječela nepříčetně. Začínala panikařit. A to se projevilo na její psychice. "To ta léčitelka to celé začala! Vládl mír a nikdo nechtěl válku! Proč bychom měli válčit jen proto, že si to přejí mrtví? Všichni už dávno zdechli! Ty jsi taky zdechnul! Nemají nejmenší právo..."
"Mluvíš tu o právu? Ty, která jsi zavraždila svého zástupce, opustila vlastní matku a nechala mě, aby mě roztrhaly lišky?! Ty si připisuješ práva?! Je mi zle z toho, že jsi se kdy vůec narodila!"
V tichu, které nastalo, zněly jen Hvězdiny tiché vzlyky smíšené s hysterickým kvílením. "To je ti podobné, co? Vytahovat mrtvé záležitosti! Teď se ti to hodí!"
"Nepřišel jsem se s tebou hádat, Kometo." Zahřímal, tentokrát už ale bez křiku. "Kvůli tomu by mi Hvězdný klan nevracel zpět tělo a nevytrhoval by mě ze spárů Temného lesa, kam mě shodili kvůli tvým chybám. Chodil jsem tudy týdny, bloudil sám územími, naprosto bezmocný a netušil jsem, jak s tebou cokoli vyřešit. Měl jsem úkol, ale byl jsem sám a nikdo o mě ani netušil, když jsem mu stál před nosem.
Trpěl jsem, vrátili mi cítění bolesti a cit v nohou. Kvůli tobě.
A teď si něco vezmu, výměnou za klid, který mi patří. Teď a tady říkám: Hvězdný klan se rozhodl vyčistit svět od koček, které v něm nemají místo. Proto chtěl válku, proto vypustil do lesa věštbu. Tuhle válku sis zavinila sama, aniž bys to tušila. A měla dopadnout přesně takhle.
Mezitímco já se teď konečně vyšplhám mezi naše předky, ty se ztratíš v Temném lese, kde jsem až dosud trpěl já."
Na děsivou vteřinu nastalo tak těžké mrtvolné ticho, až se Bouře musela přemáhat, aby jej nepřerušila.
"Jako sourozenci. Společně."
Lišákův šepot se roznesl vzduchem jako skřek umírajícího ptáka. Pruhový překvapeně vykřikl, stejně jako několik Měsíčních, když mu Lišák přistál na záda a strhl jej ze své sestry, která vyskočila a pokusila se vzít nohy na ramena, ač věděla, že její osud byl navždy spečetěn v momentě, kdy se poprvé nadechla. Marná naděje ale umírá poslední.
Bouře se nelekla jeho zrady jako možná někteří. Věděla, že Lišák má dobré srdce. To, co jí ale málem její vlastní srdce zastavilo, byl proud bílého světla, který mu rozzářil hruď, když se rozběhl podruhé, odrazil se a v letu Plamennou hvězdu strhnul  sebou. 
Bouři začalo zvonit v uších a ona krčila krk, aby tomu unikla. V místě, kde sourozenci dopadli na zem, vytrysklo k nebesům tak silné a oslepujícíc světlo, až musela zavřít oči, a vzduchem se rozproudilo elektrické praskání.
A pak byl najednou konec.

Světlo zhaslo, zvuky utichly a kočkám v uších zůstalo jen šumění, jak hluk pomalu odezníval v ozvěně a vzpomínka se vzdalovala. A když se jim po tom světelném úderu vrátil zrak, ozvaly se první výkřiky.
Po Ohnivých sourozencích se slehla zem.
A Bouře věděla, že Lišáka už nikdy v životě neuvidí.