Kočičí válečníci - věštba

14. kapitola - Štěstí neštěstí

Měsíční květina pořádně nevěděla, co se stalo.
Rybička začala plakat. Ten zvuk matku dosud strašil v uších jako nejkrutější tyran a ona se musela ošít, aby se zbavila dozvuku toho nářku. Protože žádná matka, byť sebevíc krkavčí, nedokáže snášet utrpení svého malého uzlíčku.
Není nic horšího než pláč. Kotěcí pláč....
Ona, jejíž mateřský instinkt se v tu chvíli rozječel jako poplašná vrána nemohla už zabrzdit své činy. Musela svou dceru utišit a nemohla jinak. Hrom, který před chvílí zazněl a jehož ozvěna se ještě tehdy vznášela v chladném, vlhkém ovzduší byl náhle pasé.
Záleželo jen na jediném: ochránit své kotě, jehož bezpečí bylo najednou v ohrožení.
Nyní matka znaveně zdvihla roztřeskutou hlavu. Svět se jí točil před očima a ona zmateně zamrkala. Co to..?
Hrom byl ten tam. Vzduchem se neslo ticho. Ticho, ve kterém by se dalo spát jako po zabití. Žádný šum lesa, hukot dopadajícího kapek deště ani vzdálené vytí šelem. Jen ticho. Tak... tiché, snad až nepřirozené pro volnou přírodu.
Ničím nerušené...
Květinu objala čirá hrůza. Zděsila se, upřímně se zděsila. Smrt jakoby jí prohrábla kožich, tak ledový byl ten mráz, který se usadil na jejím zátylku. Něco tušila.
V okamžení stála na nohou a horečně zapátrala pohledem, jen aby se vzápětí po tvrdém nárazu hlavou o cosi ostrého opět sesula k zemi.
Bolestně zaskučela do tmy. Až vzápětí si uvědomila, že její tělo skutečně obklopuje tma. Znovu zamrkala, aby si ujasnila, že nemá jen zavřené oči.
Někde se nacházela, ale kde, to přesně nedokázala určit.
A v tu bláznivou chvíli se dostavil mateřský instinkt. Nevěděla, kde jsou její koťata.
Zpanikařila.
"Modrá? Rybičko!" Zavřískla vyděšeně. Její hlas se v ozvěně vrátil a ona poznala, že v prostoře málem nemá místo, aby se otočila. Když se o to náhlé zoufalé snaze o nalezení koťat pokusila, znovu se odrhla tělem o ten drsný, chladný povrch.
Kámen! Došlo jí. Znehybněla, aby zamezila dalšímu zranění a znovu vyřkla jména svých dcer. Nastražila uši a zbystřila smysly.
Cítila je. Cítila jejich pach, což ji malinko uklidňovalo, ale i tak v panice ježila srst. A to ani nevěděla nic dalšího, jen to, že u sebe nemá svá koťata.
"Mamí?" Bylo to tlumené zapísknutí. Tak tak zaslechnutelné pípnutí vyděšeného koťátka. Ale pro Měsíční květinu to bylo až burácivě hlasité, jako hluk příšery. Jenže tak sladký hluk, že to k netvorovi s kulatými tlapkami ani přiřadit nedokázala.
Ale možná že to bylo ozvěnou, že se síla hlasu rozmocnila natolik, že jej matka uslyšela.
"Modrá?" Vydechla v úlevě. "Modrá, jsi v pořádku?" Zezadu na chvostu ucítila teplý dotek, z něhož se jí na celé tělo vylila vlna lásky a něhy a ona se navzdory další utržené odřenině nad uchem a na boku otočila, aby koťe olaskala. Modrá se okamžitě přivinula k její huňaté hrudi.
"Kde je Rybička?" Vyhrkla najednou a opět se napjala.
Modrá se vymanila z maminčina obětí. "Není š tebou?" Zeptala se zmateně a potom vyjekla, hlas plný strachu. "Rybičko?!" Její kožíšek se rozechvěl.
Na matčinu duši padl stín. Jedno kotě bylo v bezpečí s ní, ale... kde je to druhé? "Rybičko!" Zavolala mocně a už nedokázala zakrýt zoufalství. V tak malém koutku by maminku přece musela slyšet!
Ozvěna opět udělala otravné demotivující kolečko kolem dokola a potom se usadila.
"Mami, je Rybička v požádku?" Zašuškala rozklepamá Modrá do nastávajícího ticha a vzlykla. "Je tu žima... kde to žšš...me?" Malinká kočička se i v takto zoufalé situaci pokusila správně artikulovat a napodobit svým nesběhlým jazýčkem slovo 'jsme'.
Měsíční květina by jindy radostně zavrněla, olízla dcerce ouško a poučila ji o správném našpulení tlamičky, ale teď jen zasípala nesrozumitelné: "Já nevím, koťátko moje. Počkej chviličku..."
Matka si potřebovala vše ujasnit.
Rybička se rozplakala. Květina zoufale vzpomínala. Potom, co jsem jí konejšivě objala se ozvala taková... hrozná rána. Při vzpomínce na dotek Rybiččiny teploučké čechravé srsti se opět rozlítila touhou jí najít. Ano, tak to bylo. Rána. A potom žár. Zemí projel takový palčivý žár. Rozbrněl mne každičký chloupek v kožichu. A pak...
Co bylo pak? To nevěděla. Najednou jí něco napadlo. "Modrá, pověz mamince, co si pamatuješ?" Zeptala se bez varování, čímž kočičku malinko vyděsila. Na takové maličkosti ale nyní nebyl čas.
Kočička bojácně zamrkala. "No... hluk. Stlašlivý hluk, maminko, musela jsem si pžiklít ouška tlapkami." Pozvedla jednu ze svých malinkých tlapiček a zašermovala s ní do tmy. "Potom jsem plakala. Bála žem še, všude bylo švětlo a pak najednou tma. A nemohla žžšem se nadechnout, ve vžduchu bylo něco kašlavého."
Měsíční květina to všechno poslouchala s narůstajícím zděšením. Začínala si pomalu, ale přesto s děsivou jistotou uvědomovat, co že se to valstně stalo.
Nebe pročísl blesk! To byla ta jediná myšlenka, která vysvětlila stovky nezodpovězených otázek, hlodajících v koččiné hlavě. Všechno do sebe začalo s děsivou jistotou zapadat. Blesk. Děsivá rána a hřmot. Prach ve vzduchu....
Sesypala se na nás skalka!