Kočičí válečníci - věštba

Epilog

Kocour se zastavil a nechal chladivý vítr odcházejícího podzimu, aby mu pročísl srst na hřbetě. Spokojeně nastavoval líce posledním paprskům slunce a užíval si kouzla tichého a mírumilovného večera. Takové měl rád. Jen smír usínajícího lesa a on sám. A zase si jednou připadal tak mladý a viděl ono místo tak plné a bujné. Ze všeho se však staly jen hřejivé vzpomínky v hloubi jeho srdce.
Nastal čas vrátit se do tábora. Nemohl dovolit, aby jej chvíle, které si ukrádal jen pro sebe, rozptýlily od povinnosti vázajících ho ke klanu. Naposledy se tedy rozhlédl po mýtince, která se postupně potápěla do šera a otočil se. Odrazil se od chladivého kamene, lehkým skokem měkce dopadl do spadaného listí a jako stín zmizel mezi usyhajícím kapradím.
V táboře vládl klid. Skupinky válečníků a válečnic se líně povalovaly po zákoutích placu a o něčem líně klábosily. Z doupěte starších se ozýval tichý smích a dvě koťátka se před školkou a pod bedlivým pohledem své matky Čtyřlístky přetahovala o javorový list.
Pod spadlou kládou, která se kdysi dávno zachytila o jiný strom a teď  vytvářela naprosto dokonalé zázemí pro léčitele se mihla sivá kožešina a zpod kmene se vytáhl Sněžný dráp. Věnoval příteli vřelý pohled a vyrazil k němu pohodlným krokem.
"Tak povídej." Vyzval ho s úsměvem. "Jak si vede náš starý tábor?" Pruhový naklonil hlavu a rozpačitě se usmál. "Chybíme mu."
Sněžný dráp švihnul ocasem a potom dodal. "Neboj se, někdy ho půjdu taky navštívit."
Oba dva kocouři se tiše rozesmáli. "Díky Snežný. Jak si vede Kořen?" Oplatil mu otázku velitel. Moc dobře věděl, jak si jeho bývalý zástupce rostoucího budoucího léčitele oblíbil a jak často chodí jeho, Borůvkovou tlapku a ostatní klanové léčitele navštěvovat.
"Je to hotový zázrak, Pruhový! Borůvková tlapka si nemohla vybrat lépe."
"To moc rád slyším." Mourovatý kocour Sněžnému pokynul a vydal se dál.
Měl v plánu jít spát. Měl v plánu si lehnout spolu se Silnou hvězdou, Měsíčním vodopádem a Mlžným měsícem jako každý večer tohoto nového úplňku, kdy se rozhodli udělat další krok k večnému míru a založit nový, společný tábor, a chtěl spát a nechat si o něčem zdát. Ale uvědomil si, že prostě nedokáže nechat tento večer jen tak odplout.
Zastavil se a jenom pozoroval, přesně tak stejně, jako to udělal v táboře Mesíčního klanu, který si les pomalu začínal brát zpátky. V očích se mu leskly první dnešní hvězdy a on viděl, jak se jeho - jejich Lesní klan pokojně připravuje na noc. A ani přicházející období bezlistí mu nemohlo vzít ten klid a pokoj, který panoval táborem na okrai lesa.
Jeho srdce se zachvělo štěstím, když si všiml Mikeyho a Seleny. Ti dva leželi vedle sebe, každý měl svou hlavu položenou na tom druhém a se zavřenýma očima si o něčem tiše povídali. A když velitelovu pozornost upoutal ohnivě zbarvený kožíšek učedník původem z Ohnivého klanu, který se stal Mikeyho druhým ocáskem, musel se prostě usmát. Ani tento vetřelý živel, který zaujatě pozoroval špičky jejich ocasů je nemohl vyrušit
Pruhový věděl, že jejich cesta nebyla jednoduchá, obzvlášť Mikey toho musel hodně překonat a vytrpět. Za část jeho ztráty mohl i on sám a nedokázal si odpustit. Ale přesto si tento úžasný válečník dokázal najít cestu k něčemu tak posvátnému, jako je spřízněná duše. Tito dva původem domácí mazlíčci byli pravými příklady válečníka.
Jak je tak pozoroval, musel malinko vzdychnout, když k němu vítr přivanul vzpomínkou na Zeleného. Mezitímco některé příběhy mají šťastný konec, jiné to štěstí nemají. Ale Pruhový měsíc věděl, že Zelený je teď šťastný. A to bylo víc, než v co pro tohoto výjimečného válečník tehdy doufal.
A tak se skutečně mohl nechat ovívat větříkem prostoupeným tou smírnou a tolik nádhernou atmosférou a pozorovat tábor, který pro všechny kočky lesa znamenal nový, šťastný začátek.
Pruhovy měsíc si už mnohokrát za svůj ne vždy jednoduchý život říkal a ptal se sám sebe, jestli existuje ve světě skutečná výhra. Jestli je možné žít a ničeho se nebát. Jestli existuje možnost, že objeví ráj ještě dřív, než ho mezi sebe vezmou kočky Hvězdného klanu.
A když se teď díval na všechny ty usměvavá a konečně jednou šťastné tváře okolo sebe, na válečníky Lesního klanu, kteří uvěřili a vykročili vstříc zářivé budoucnosti, uvědomil si, že ano.
Že jeden takový ráj zasel Hvězdný klan přímo do jejich srdcí.