Kočičí válečníci - věštba

36. kapitola - Dohra

Pruhovému v žilách ještě stále proudil adrenalin a pral se s vlastním rozumem, když se mu před očima stále znovu a znovu přehrával onen světelný záblesk, v němž nadobro zmizela Ohnivá velitelka i se svým mrtvým bratrem. A pomalinku vstřebával to hlavní.
Vyhráli jsme. Je tohle skutečně konec? Jakou blaženou úlevu by mu přineslo, kdyby ze sebe jediným výdechem mohl vypustit všechen ten strach, nejistotu, napětí a hlavně pocit bezmoci, ale věděl, že ještě nepřišel ten čas. Plamenná hvězda byla nadobro pryč a teď nejspíš čelila celému Hvězdnému klanu, až na to ani nechtěl pomyslet. Avšak spoušť, kterou tu po sobě zanechala, bude ještě nutné urovnat. Velitel se bál o klanové vztahy, pochyboval, jestli Ohniví ještě kdy naleznou mezi ostatními klany pokoj nebo zdali tomu nebude naopak.
Ale navzdroy vší té tíze pociťoval, jak se z jeho tlapek přec jen něco zvedá. Část jeho starostí odplouvala spolu s hroznou vzpomínkou na šílenou velitelku.
Byl to krásný pocit. A strašlivý.
Z jeho obětí jej však vytrhl zpět do reality zděšený výkřik Písečného měsíce a bojové zavřeštění. Pruhovému se leknutím zježily všechny chlupy na těle a trvalo mu malý okamžik, než se zorientoval. 
Okamžitě spatřil vzduchem letět Kaštana, který se vyřítil z lesa za jeho zády a nyní jeho mourovatý kožich dopadl veliteli Slunečných na hřbet. Síla nárazu písčitě zbarveného velitele strhla na zem a oba kocouři už se zmítali v drtivé rvačce. Po jeho pravé straně z lesa vystřelila šedivá kočka a naprala si to do válečníka Dešťového klanu a z nejbližšího stromu se Jantarové tlapce snesl na hřbet temný stín. Ozvalo se další vřískání. 
To všechno si stihl velitel uvědomit, než ho něco drtivou silou popadlo za šíji a mrštilo s ním dobrou kočičí dělku do vysoké trávy.
Už v letu začal polekaně syčet a když dopadl, zaryl vytasené drápky do hlíny a otočil se k protivníkovi čelem. Trojbarevná kočka na nic nečekala a s vřískotem do něho opět nabourala, drápy zarávajíce do jeho břicha.
Ohniví válečníci, uvědomil si Pruhový měsíc, když jej do nosu udeřil koččin pach. Hvězdini stoupenci. Na ty při tom ohromném divadle naprosto zapomněl. Samo sebou, že nenechají svou velitelku bez pomsty. Bylo jich málo, takže je ostatní rychle zlikvidují, ale dostal strach, aby přece jen někomu neublížili.
Využil svých silných stehen a vykopl. S upokojením pocítil, že zasáhl, a odmrštil svou protivnici o kus dál, čímž získal potřebný čas pro další útok, ale nebylo ho třeba. Na trojbarevnou Ohnivou se vrhlJeštřáb a zaryl jí bílé tesáky do ramene, až bolestí zavyla. Pruhový měsíc s pýchou a respektem hleděl na svého bývalého učedníka, jak na dospělou kočku nalehl svým ještě mladým tělem a znemožnil jí veškěrý pohyb. A přemohl ji. Překousl a chytil ji za zátylek, čímž ji naprosto zneškodnil. Ani jeden z kocourů od ní už neschytal nic než blesky, sršící z jejích očí a příval nadávek, kterým se je neostýchala počastovat.
Pruhový na kocourka kývl. "Velmi dobře, Jestřábe." Pochválil ho. Jestřáb pokorně přivřel oči, ale nepolevil v ostražitosti. Vtom do velitelových uší udeřil srdceryvný nářek a okamžitě se rozhlédl kolem, obavami se mu sevřelo hrdlo. Prosím, ať se nic nestalo někomu z našich, pomyslel si.
Okamžitě však spatřil, komu nářek patří, a navzdory strašnosti situace pocítil další úlevu. Měsíční válečníci ustáli útok bez viditelné újmy, nepočítaje zcuchanou srst.
Šedivá chundelatá útočnice ležela na zemi bez známek života a kus od jejího bezvládného těla se zástupce Slunečného klanu Vodopád s bolestí v očích skláněl nad tělem svého velitele. Pruhového měsíce bodlo u srdce a když na něj dolehla vážnost situace, už necítil radost z vítězství. Sklonil hlavu, aby tím všem Slunečným tiše vyjádřil soustrast. Mlžný měsíc se postavil vedel něj a napodobil jeho gesto.
Písečný měsíc ztratil svůj poslední život.
Velitelovy uši zachytily v nářku Slunečních válečníků a černého kocoura, který se ze všech sil pokoušel vyprostit, aby mohl za šedivou mrtvou Ohnivou, Kaštanův chrčivý smích a střelil po něm pohledem. Světlý mourek, uvězněný pod tlapami jedné z Dešťových válečnic se otřásal pod nápory svého zkaženého pobavení. "Velitelka výmněnou za velitele. No nebyl to snad férový obchod?" Zasýpal.
Byla to však poslední slova která ze své prokleté tlamy vypustil, protože jeden ze Slunečných válečníků, kterého Pruhový neznal, se na kocoura vrhl, shodil z něj Dešťovou a jeho zuby se zaryly tak hluboko do krku Ohnivého zástupce, že musel zemřít ještě poředtím, než naposledy vydechl a jeho oči pozbyly lesku. Pruhovému začalo zuřivě bušit srdce, ale nedovolil si pohnout se. Takhle to prostě bylo.
Oprávněnou pomstu nebylo proč trestat.