Kočičí válečníci - věštba

12. kapitola - Mezi učedníky

Maska střihla uchem a zvedla hlavu. Někdo vyrušil její lehký, téměř naoko hraný spánek a ona nevrle přejela potemnělé doupě spalujícím pohledem. Pohledem plným trpkosti a opovržení, jen aby dotyčný schytal pěknou odplatu. Takhle po probuzení se ani nesnažila skrývat své skutečné pocity. Hlavu měla plnou důležitějších myšlenek.
Ovšem jakmile si uvědomila, kdo je oním narušitelem, její pohled malinko změkl a ona s nehraným zájmem naklonila hlavu.
Kapradinový tunel, jež tvořil jakousi protáhlejší bránu do doupěte učedníků odhalil tři neznámé kožíšky. Alespoň ne tak důvěrně známé...
Seveřanka, Sup a Zmije se vpotáceli do svého nového doupěte a se svitem v očích, který je vlastní každému nově jmenovanému učedníkovi se rozhlíželi kolem. Prohlíželi si trnité keře, které byly izolovány od měkkých těl koťat vrstvou mohutných kapradinových loken ale zároveň chránily doupě zvenčí a obdivovali stinnou prostoru i za její vybavení, čím byl měkoučký mešík a občas malinký kapradinový výhonek, který zabloudil dál od svých velkých společníků.
A také si se zájmem prohlíželi přítomné starší učedníky.
Maska se rozhodla nedat najevo sebemenší náznak přátelství, ale zároveň si řekla, že je nechá se trochu rozkoukat, než plně zaútočí.
Ostrodrápek, dosud zjevně taky spící ve svém mechovém pelíšku rozespale zdvihl hlavu a zamžoural směrem ke třem malým nováčkům. Jakmile si uvědomil, která bije, veškerá ospalost odešla lovit hryzce a on se na tři sourozence nepatrně usmál.
Nalevo od  místa, kde odpočívala Maska, se ozval šramot a zvedla se šedivá ouška.
Popílka nezaujatě zívla. Učednice s tmavou tváří sice netušila, co ji probudilo - snad to náhlé očekávání, vznášející se ve vzduhu jako stín zemřelé kočky - ale koneckonců byla ráda, že ta tíživá chvíle vzájemného civění do očí skončí. Jelikož ani jedno z koťat nehodlalo začít a Ostrodrápek určitě zase klepal ocasem, Hvězdný klan ví, jak dlouho by se v učednickém doupěti mlčelo.
Jedna z nejstarších učedníků, s Brhlíkem úplně nejstarší si všimla Supíka, Zmije a Seveřanky a už byla na tlapkách. Masku často překvapovalo její až hyperaktivní chování, které právě teď, stejně jako kolikrát jindy stihla předvést.
V okamžení stála u nich a seznamovala je.
"Ahoj. Já jsem Popílka. Jsem ráda, že už jste učedníky." Mňoukla vesele. Nastala kratičká odmlka, ale Sup nejspíš vycítil, že by se hodilo odpovědět. "Já jsem Sup. Ahoj Popílko." Švihl ocasem ze strany na stranu a užuž se nadechoval k nějaké další otázce, ale Popílka byla rychlejší.
"Vy jste Seveřanka a Zmije, viďte?" Otočila se na kocourkovy sestry. Když obě kočičky kývly, Popílka pokračovala. "Pojďte dál dovnitř, vechno vám vysvětlím." A už je energicky postrkovala čumáčkem hlouběji do prostory.
Maska koutkem oka zaregistrovala, že Ostrodrápek se zvedl na tlapky. Ona sama ale nic takového v plánu neměla.
"Tady my učedníci odpočíváme a spíme. Jinak trávíme většinu času tréninkem, abychom se mohli co nejdřív stát válečníky." Maska si nemohla nevšimnout, jak se Popílce při jejích vlastních slovech vypjala hruď. Protočila zorničkami v neskrývaném opovržení.
Pche! Pomyslela si. To že trénuješ jako divá jetě neznamená, že tě Pruhový jmenuje válečnicí po dvou úplňcích tréninku!
"Jak dlouho potrvá, než se stanu válečnicí?" Zeptala se dychtivě Zmije přesně na to samé, na co právě myslela starší učednice. Z jejích rozzářených očí čišelo jediné: touha po uznání její budoucí válečnické maličkosti.
Masku její dychtivost malinko pobavila, ale ne natolik, aby na sobě dala své emoce znát.
Popílka se namísto toho upřímně zasmála a Zmije se najednou nejistě ohlédla, jestli se nějakým způsobem neztrapnila. "No." Odkašlala si šedivá učednice. "To záleží na tom, jak se ti bude ve výcviku dařit. Možná to budou tři úplňky, moná šest... nebo třeba deset."
Bylo doslova hmatatelné, jak to kotěcí, dychtivé a nevinné nadšení ze Zmijiných očí nemálo vyprchalo a ona se najednou uraženě zamračila. "Tak dlouho to přece trvat nesmí!" Dupla si. Mechové pohodlí se malinko nadmulo, jak jej přitížila svými polštářky.
Sup po její pravici pohrdavě sykl. "Jistěže tak dlouho. Přeci se nemůžeš stát válečnicí, když jsi úplné nemehlo!" "Ale já nejsem nemehlo!" Zamňoukala nespokojeně sestra a plácla kocourka tlapkou. Ten leknutím zasyčel a oplatil Zmiji její laskavost, jen jaksi zapomněl zatáhnout drápky.
A už se váleli po zemi jako klubko vřesu.
Maska si upřímně fascinovaně uvědomila, jakou v sobě mají ta malá koťata sílu. Když viděla, jak se rvou a doslova nelítostně si cupují kožíšky, tak přestože jejich mléčné zuby byly víceméně skoro neškodné, nepochybovala o tom, že v budoucnu se s nimi moc koček dobrovolně nepustí do křížku. Začala o nových učednících získávat pozitivní mínění.
Do povětří stihlo vyletět ještě pár kousků mechu, než dva rozhašteřené sourozence oddělila čísi mohutnějí tlapa.
Maska zdvihla pobavené oči k nově příchozímu a led opět zaujal své právoplatné  místo v její duši. Když spatřila Brhlíka, důvody k smíchu byly ty tam.
"Notak! Nechte se, vy dva! Přece si nebudete kazit tenhle významný den hádkami a rvačkami, ne? Já jsem Brhlík."
Po předneseném poučení se na tři koťata hnědavý učedním mile usmál. Maska věděla, že pokud bude Brhlík působit dobrým, ale zároveň i autoritativním dojmem, mladým učedníkům to jen prospěje. Budou se cítit dobře a zároveň si nedovolí nic nekalého. A až dospějí, budou z nich silné a moudré kočky.
Jak nad tím Maska tak přemýšlela, z hlediska vnitřního výcviku by byl Brhlík přímo zralý na to stát se válečníkem. Ale moudrost není vše.
A navíc, nikdo není dokonalý... Do koččiny mysli se vkradla vzpomínka na učedníkův poslední průšvih a představa jeho jmenování válečníkem uletěla s větrem pryč.
"Ahoj Brhlíku." Pozdravil Sup. "A omlouvám se." Dodal tiše a sklopil zrak. Sestra jej napodobila, ale nic neřekla. Masku napadlo, jestli náhodou nebude i trochu neuctivá k pravidlům. A k pomyslné hyerarchii mezi klanovníky.
Brhlík, zřejmě spokojený s výsledkem svého činu chlácholivě zavrněl: "U se tím netrapte. Teď máte na krku fůru jiné práce." Tmavý učedník se rozhlédl po potemnělém doupěti, jakoby hledal nějaký motiv k dalškm slovům, ale Popílka u se zase chytila příležitosti. Mezitímco dál mluvila, pohledy Brhlíka a Masky se setkaly.
V jednom jediném, kratičkém a bezvýznamném momentu.
A přesto sivá učednice pomalu odvrátila zrak a v její mysly se všechno zbortilo v náhlém a prudkém proudu emocí. Myslela jen na jediné. A to sama ani nedokázala určit.
Byl to jen jakýsi pocit. Zvláštní.
Nevěděla.
K jejím nepřítomným uším dolehla Popílčina slova: "Tak na co čekáte? Běžte si zabrat své pelíšky!" Vesele nabádala koťata a u bylo možné sledovat jen jejich mrskající se ocásky. Nepotřebovali dvakrát pobízet...