Kočičí válečníci - věštba

33. kapitola - Bouře propuká

Jantarová tlapka měla pocit, jakoby se čas zastavil. Ptáci už v šeru rána sem tam zapěli, ale jinak se lesem táhlo šumivé ticho. Po levém boku se Sopkou a po pravém s Pruhovým se plížila mechem a lesním podrostem a všichni tři se pomalu ale jistě blížili k táboru.
S několika metrovým rozestupem s ostatními trojicemi vytvořili okolo tábora síť. A stahovali smyčku. Ohniví byli obklíčeni, aniž by o tom věděli.
Plán byl prostý. Až se pomalým postupem dostanou až k táboru, zahájí rychlý vpád a zajistí všechny ohnivé válečníky. Jistě, znělo to jednoduše. Ale Jantarové běhal mráz po zádech při pomyšlení, v jaký masakr by to mohla Plamenná obrátit. a nebo kdyby se narazilo na hlídku, čemuž se taky nešlo vyhnout, ale asi by ji buďto rychle omráčili, nebo umoudřili zůstat bokem, v což se doufalo. Pokud by však šlo všechno podle plánu a Ohniví ještě budou mít špetku rozumu, mohli by se dobrovolně vzdát. S Plamennou mělo být naloženo podle jejího chování. Pokud se poddá, mohou ji uvěznit. A pokud bude útočit, zabijí ji. Jantarová podvědomě věděla, že druhá možnost se stane skutečností. Věštba jí předpověděla konec. A Hvězdný klan se nemýlí a jeho vůli nelze obejít.
A v prvním možném momentu také osvobodí Mikeyho.
Myšlenka na mourovatého válečníka ji zabolela a přivodila jí vzpomínku na Selenu, když se dozvěděla, že se nebude účastnit této velké výpravy. Velmi protestovala a domáhala se členství, ale Pruhový ji rázně odmítl. Těžko říct, jaký k tomu měl důvod.
Na jeden tep srdce se všichni tři zastavili, protože spatřili za trsem trávy volné prostranství.  Poznali, že se dostali k cíli a teď už jim zbývalo jen počkat, až jim okolní trojice dají kývnutím znamení. 
Nedalo se domnívat, že na hlídku nikdo nenarazil, ale nejspíš se to obešlo bez komplikací. Bylo trochu povzbuzující vědět, že v tomhle klanu zůstalo pár normálních koček.
Sopka se jí u boku zachvěla. Nejspíš se připravovala. 
Nikdo už ani nezadutal.
Jakoby se celý svět ponořil do mrtvolného ticha.

Mikey spal. Nebo to aspoň předstíral. A přál si věřit, aby se mu skutečně podařilo probořit se pod hranici pevného vědomí a uletět s větrem myšlenek a krásných vzpomínek.
Nikdo si na něj ani nevzpomněl.
Temným táborem se nesly vůně lesa. V této části lesa byly sitější a zemitější, jakoby se zařezávaly hluboko do jádra země a vyvěraly znovu vzhůru. Kdyby zapomněl, kdo této půdě vládne, přál by si tu zůstat. Kdyby zapomněl na všechno, dokázal by milovat les a dokázal by si užívat, že se teď nachází v jeho jádru. Jenže zapomenout nešlo. A už nikdy nepůjde.
Krev mu ještě pořád zasychala na popraskaném strupu.
Nebyla to velká rána. Jen šrám přes rameno. Neomezoval ho v pohybu. Jen proklatě pálil. A byl důkazem, že posloužil jako bezbranný terč, na kterém si šelma vybila zlost. Ani netušil, co se vlastně stalo. Prostě... to shcytal.
Zhluboka se nadechl a výdech se proměnil v povzdech. Skrz stěny svého vězení, ve kterém už si zvykl trávit nekonečné hodiny a dny, pozorujíce, jak svět bez jeho přičinění pozvolna plyne, i teď pozoroval. Nebe plné blednoucích hvězd. Měsíc už zapadl. Mikey se mu nedivil. I on by nejraději zapadl, jen aby se nemusel dívat na ten zničený svět.
Jeho tiché a beznadějné rozjímání narušil jemný pach. Slabě voněl po nějaké květince a  on pach hned poznal, a ač by si to ve své naučené a instinktivní hořkosti nepřipustil, poskočilu mo srdce.
Měl toho kocourka rád.
Pokud si dobře pamatoval, Drápek se jmenoval. A pokud si dobře pamatoval, byl učedníkem velitelky Plamenné hvězdy. Taky zaslechl, že se Plamenná neobtěžovala ho oznámit na Shromáždění. I když on tu slýchal spousty zajímavých věcí. Jako třeba že Shromáždění bylo tentokrát velice bouřlivé. Kohopak by tedy napadlo zmínit se o uneseném členu, když se stalo tolik zajímavých věcí?
Drápek očividně nespal, protože jeho huňatý kožíšek barvy čerstvého dřeva se objevil u učenického doupěte, skrytého pod klenbou hlodáše. párkrát zamrskal vousky a zavětřil, a potom už si to vyrazil přímo k Mikeyho kleci, tichý jako duch. marně se mourek pokusil zavřít oči a předstírat spánek. Tomuto malému čiperovi nic jen tak neuniklo.
"Ahoj!" Zašeptal pozdravem a vzrušeně udělal pár kliček kolem zataraseného vchodu. Mikey mohl skrz mezery mezi větvemi trnovníku sledovat jeho lesknoucí se očka. "Jaktože nespíš?" Dodal zaujatě.
Mikey neodpověděl, třebaže jeho srdce plesalo, vděčné za tu bezelstnou dušičku, která mu dělala společnost.
"Proč mi nikdy neodpovíš?" Zeptal se poklesle, nikoli však naštvaně. Zřejmě si v zajatci našel kamaráda. "Jsi tak tajemný!" Vydechl kocourek. "A cítím z tebe něco povědomého. A ani to mi neprozradíš." Sklopil pohled a zadíval se na své tlapky. Válečníka z jeho prostoduchých slov píchlo u srdce. Učedník je nemyslel nijak zle, a přesto poukazovala na jasný fakt, že nepochází z ani jednoho z klanů. A šlo to tak jednoduše poznat..?
Malou útěchou v té situaci se mu ale stalo to, že z Drápka bylo cítit úplně to samé. Byli v tom spolu. O to víc mu taky vrtalo hlavou Hvězdino rozhodnutí přijmout Drápka do klanu a vzít si jej za učedníka.
"Ale i tak tě mám rád." Pokračoval šeptem Drápek a sledoval Mikeyho pohled na hvězdy. "Nikdy mě neokřikneš. A můžu ti říct, cokoli mě napadne." Usmál se pro sebe a Mikeyho zabolelo, když si uvědomil, že Drápek je mezi Ohnivými učedníky velmi osamělý. Sklonil oči a opět si učedníka prohlédl.
Ten sebou plácl do prachu na zemi a položil si hlavu na tlapky, stále hledíce vzhůru. "Dnes jsem taky nemohl spát. To jsme v tom spolu, ne?" V očkách se mu z čista jasna zaleskla padající hvězdička. Mikey pocítil navzdory tísni pocit radosti. Kolik jen může udělat obyčejné kotěcí srdce. "Jsem rád, že jsi vzhůru taky. Aspoň můžu mluvit a nikomu to nebude divé! Ale mám pocit, že ty snad nikdy nespíš. To nejsi unavený?" Nečekal na odpověď, vědouce, že se jí nedočká, a pokračoval. "Dneska mi Plamenná zase dala pohlavkem. Byl jsem prý drzý. Ale aspoň se už budu mít na pozoru. Žádný válečník by přece nemohl být neukázněný."
Mikey zatlačil slzy, které se mu bůhvíproč octly v očích. Smutný úsměv už si z tváře ani mermomocí vymazat nedokázal.
O to se za něj postaral někdo jiný.
A srdce se mu sevřelo mrazivým strachem a panikou, když Drápek zapištěl, se zavířením prachu vzal nohy na ramena nejbližší mezerou mezi hlodášem a jeho samotného udeřilo do čenichu na desítky různých pachů. Se zasyčením vyskočil na všechny čtyři, srdce rozbušené a srst zježená. Ze všech stran se z houštin vynořily kočky. Než se rozpoutala ta hotová bouře, stihl koutkem oka zachytit  odhodláním zachvácené oči Jantarové tlapky, která mu stihla v tom na mrknutí dlouhém okamžiku věnovat uklidňující pohled.
Ráno schvátil zmatek a kočičí vřískot.

Uf, ještě stále jsem se nebyla schopna dokopat k hlavnímu vyvrcholení, ale toho se dočkáte v příštích kapitolách, slibuji. Snad se vám takový oddech líbil, a já jdu konečně spát :'3