Kočičí válečníci - věštba

20. kapitola - Návrat

Táborem se vznášelo neurčité napětí. A to nejen proto, že se výzvědná výprava přes noc nevrátila.
Zmije polehávala u ztrouchnivělého pařezu, bradu položenou na tlapkách a ocásek naoko líně povalený za sebou. Jeho špička sebou však neznatelně otáčela ze strany na stranu, což byl pohyb vyvozený čistě z kočiččiny soustředěnosti.
Její bystré oči monitorovaly veškerý pohyb v táboře. Sledovala vchod do doupěte učedníků, v jehož šeru šlo přeze všechno spatřit temnou srst Masky, která jako věčně šla mimo všechno okolo sebe a nyní si dávala pořádně záležet na vlastní životosprávě. Neuniklo jí, jak se jeden z ranních ptáčků zpěváčků směle snesl na nižší větěv trnkového keře za kapradinovou clonou, ohraničující Měsíční tábor a vesele zacvrlikal, než po něm skočil Sup, čímž byla kořist nucena opustit své nově nabyté stanoviště.
Učednice byla první, kdo zaznamenal příchod Bouře, ještě spolu s Ohnivou skvrnou po lovu, spojeném s hlídkou kolem Ohnivých hranic a porozhlédnutím se po skupině vyslanců.
Už podle jejich pachu šlo poznat, že nezdarem.
Alespoň kořisti na hromadě po několika mizerných dnech trochu přibylo. Mezitím co černá válečnice táhla v čelistech pěkně vypadajícího bílého králíka, jehož levé ucho bylo ještě potřísněno krví z boje, ze kterého chlupáč vyšel jako poražený, Ohnivá skvrna si do tlamy chytla hned tři úlovky.
Jakmile pravděpodobně poslední sněžný králík v sezóně, v závěsu s hryzecm se dvěma ptáky skončil na svém místě, Bouře neváhala a neochvějně zamířila k velitelovu stanovišti mezi troskami skalky.
Zmije nevěděla, co chce klan s problémem se skalkou vlastně dělat. Nebylo možné nijak zařídit, aby byly balvany z tábora odstraněny, ledažeby se Hvězdní snesli z Kožešiny a vzali suť s sebou zpět do výšin. Rovněž nešlo trosky nijak ukrýt nebo zahrabat, protože by tím jednak přišli o veškerou půdu pod nohama a druhak by to zabralo tolik času a energie, že by se stal klan snadným terčem, což bylo v tuto nepříznivou dobu nepřípustné.
A ještě k tomu by to bylo naprosto k ničemu.
Taky nebylo moudré, aby se kamení podhrabalo a vytvořila se nora, kde by se velitel usadil. Jak z hlediska taktického, tak z hlediska bezpečí kočky. Půda sice vydržela úzký tunel pro matky s koťaty, které zůstaly pod skalkou uvězněny, ale s jakýmkoli zvětšováním prostoru se zvětšovalo i riziko zhroucení.
Jediné, co se v tuto chvíli nabízelo, bylo čekat.
Problém se školkou se naštěstí neukázal tak zásadním, protože blesk poslal skálu jen na jednu její část, a po vytvoření nového průchodu, více bokem než minule, a po pročesání zadní části doupěte, která si časem začala žít svou cestou byla vytvořena, nebo spíš upravena nová školka.
Zmije byla nucena se odpoutat od přemýšlení a opět se soustředit. Stále nenašla to, co hledala.
A vlastně ani nevěděla, co to je. Ale její instinkty jí říkaly, že existuje něco, co vyřeší její slepotu v současné situaci. Nechtěla se spoléhat na svého učitele, na klanovníky nebo na velitele. Chtěla pomoct sama. Sama sobě.
Tím, že tomu přijde na kloub.
Co se to tady vlastně děje?
Zatřepala hlavičkou a ouška se jí zatřepala. Mudrování jí teď nepomůže. Frustrovaně vstala a dotlapkala k hromadě s úlovky. Bylo jí jedno, jestli má právo dát si jídlo. Měla hlad a navíc včera svůj chod vynechala, takže by se neměla za co stydět.
Potom co popadla vodního hryzce se opět usadila, tentokrát však před doupětem učedníků a pustila se do ještě teplého tělíčka.
Byla si vědoma toho, že se právě znelíbila Masce, které svým položením odepřála paprsků teplého slunce a světe div se, strašně se jí líbil pocit, že to té soběstačné ledovce pěkně vrátila.
Byl však nahrazen už neskrývatelným, nervozity plným zájmem, když v závěsu za Sněžným drápem do tábora vpadl téměř najednou celý zbytek vyslané výpravy.
To bylo náhle pozdvižení! V táboře nezůstala jediná klidná tlapka. Každý se tlačil kupředu, zdravil příchozí a vymýcený kus lesa se stal centrem dopadu snad desítek otázek najednou. Ticho si musel zjednat až velitel.
Učedníci byli posláni pro starší a Růžička do doupěte Borůvkové tlapky. Válečníci si posedali do půlkruhu kolem vstupu do tábora a Pruhový měsíc vyrazil vpřed, zastoupit zvědavost celého klanu a vyřídit, co je třeba.
Zmije byla všehovšudy zmatená. Všechno se to odehrálo tak strašně rychle, chaos se dostavil stejně rychle, jako zase odstoupil a vánek roznášel kočičí šepot do všech koutů lesa. V malé učednici zahlodaly pochybnosti, když si uvědomila že někdo chybí. A s hrůzou shledala, že mezi čtyřmi pohřešovanými kočkami je i její učitel.
Větrochvost, Mikey, Hbitý pruh a Jantarová tlapka... co se jim asi stalo? Přemítala, mezitímco napínala ouška, natahovala čumáček a bystřila zraky, jen aby se cokoli dozvěděla. Sedíc mezi svými sourozenci před vchodem do učednického doupěte neviděla skoro nic.
Ale její smysly byly pohotové a za malou chvíli už dostala šanci udělat si obrázek. Její čich byl sice ještě ve výcviku, ale i tak posloužil bravůrně.
Z právě příchozích zavanul pach krve. Kočičce přejel mráz po zádech. Byli vyčerpaní a kolem nich se rozprostíral Ohnivý opar, štiplavý a cizí.
Potom se v bariéře z kočičích těl znenadání rychle vytvořila mezera, když Bezdráp nejspíš zmerčil svou družku a rozběhl se jí vstříc. Zmije otci mohla jen děkovat, protože jí jednak vytvořil prostor k porozhlédnutí a druhak si teď mohla být jistá, že o matku jí bude postaráno.
A už to bylo jasné. Došlo k boji.
Sněžný dráp měl ošklivě rozervanou tlamu. Přinejmenším byla plná nehotových strupů a místy zaschlé krve, tam, kam dlouhý jazyk nedosáhl. Jedno z jeho obočí bylo přejeto pěkně nabroušeným drápkem, ale ten naštěstí minul zorničku. Podle zástupcova postoje jistě taky obdržel spousty drobných ranek po celém těle.
Její matka Sopka se sice nacházela v konejšivém obětí temného válečníka, ale i tak Zmije spatřila matčino zranění. Nad kořenem ocasu měla otevřenou ránu, vytvořenou strhnutím kousku kůže. Nebyla to velká plocha, o to více však bolestivá a náchylná k zanícení.
Právě včas dorazila léčitelka a začala se věnovat naléhavým případům.
Dále tu byla Selena. Při tom uvědomnění se Zmije blaženě zatetelila. Takže ona je zachráněná...
Její pravá zadní packa se nacházela opravdu v havarijním stavu. Nejenže byla křečovitě zatnutá pod koččiným tělem, ale byla snad doslova obalená zaschlou krví, kterou válečnice přes bolest nedokázala očistit a i když se Selena tvářila statečně, šlo lehce prokouknout, jak se přemáhá.
K ní taky zamířila Borůvková nejdříve. "Hvězdo moje, co jsi vyváděla? Ukaž, pojď se mnou. Dokážeš to? Bolí to moc?" Mumlala konejšivě bělostná kočka a postrkovala raněnou jemně ke svému bydlu.
"Dám tě do kupy... uvidíš..." Zašeptala zdrceně, když obě procházely kolem učedníků.
"Kéž by o nebyla tak prozíravá lež." Ucedila neadresovaně Maska jakoby se nechumelilo a dál si hleděla svých tlapek. Zmije zlostně sykla.
Tyhle kočky prošly brutálním bojem, jsou zraněné a vyčerpané a ty jen tak ležíš a komentuješ to tu jako nějakou učednickou rvačku?!
Bouřilo se její nitro. Instinkt jí však velel tuhle temnou duši moc neprovokovat.
Pak tam v kraji stála bílá Námraza, učitelka její sestry Seveřanky. Válečnice vypadala relativně v pořádku, až na drobné zranění na šíji.
V předu pod dohledem dvou vůdců se nepříjemně vrtěli dva učedníci, kteří nejspíš zažili svůj první boj a tiše doplňovali rozhovor, který hlavy klanu vedly. Popílka vypadala relativně svěží a její očka, byť chabě, energicky svítila, což byla značka její veselé povahy. Brhlík byl o něco hůř podrápaný, ne však kriticky. Mluvil méně a nesměle, ale silným hlasem.
Jakoby potlačoval třas, ale dobře svůj stav maskoval.
A konečně, Zmijin pohled padl na Zeleného. Kocoura, kvůli němuž se tohle všechno vlastně stalo. Byl na tom hůř než většina, ale nejspíš ještě lépe než Selena. Jeho tvář byla odpudivě pokousána a požvýkána, jedno ucho zcela chybělo a jedno oko bylo to tam. Když si to Zmije uvědomila, přehodnotila mínění. Byl na tom nejhůř ze všech. Krčil se v rohu a vyhýbal se očnímu kontaktu s kýmkoli přítomným. A nikdo se nesnažil mu čin vyvracet.
Co se tam stalo?! Toužebně zahulákala Zmijina mysl. Kolem se prohnala opět Borůvková a když si našla pochroumanou hnědou tvář, okamžitě ji odtáhla s sebou do temnoty doupěte.
Ohniví se rvali jako stovka koček. A o nic měně drsně než mýval, vyrušený uprostřed zimy...
Konečně se Pruhový měsíc otočil a nadechl k výpovědi. Avšak hlas jej zradil, on sklonil pohled a cosi zamulal. Nejistě švihl ocasem a opět pohlédl na svůj klan. Ale zase marně.
Takhle nervózní je jen, když má říct něco tragického. Něco, co nás zasáhne.
Je to jasné. Jsou mrtví... pomyslela si bez přetvářky a stáhla uši.

Bylo utěšující zjistit, že vašemu učiteli nic není.
Už trochu méně šťastná však byla skutečnost, že nejméně jedné jiné duši nějaký ten válečník skutečně chybí.
Úkosem pohlédl na Zmiji, která jak moc dobře věděl sice dobře zakrývala své pocity, ale on nepochyboval, že neústupně pátrá po Větrochvostovi. Přestože se svým učitelem známě vedli jakýsi trnitý vztah, přec jen to byl vztah mezi učeníkem a učitelem. A to už něco znamenalo.
Ostrodrápek jí to nepřál a netoužil teď být v její kůži.
Pohlcoval jej strach. Co se jim asi stalo? Jsou v pořádku? Snad nejsou... jeho mysl nebyla tolik všetečná a všímavá jako jeho hnědavé kamarádky, přestože mu došlo několik věcí, takže si nedokázal úplně uspořádat události a podrobnosti do posloupného sledu. Jistě, bylo zřejmé, že došlo k bitce, ale... co všechno se stalo?
Byl zmatený a vyděšený. Ocásek mu neklidně bimbal ze strany na stranu, než si ho úzkostně přitáhl k tělu a obložil jím packy, aby si dopřál alespoň o trochu silnějšího pocitu bezpečí.
Když spatřil, v jakém je jeho vlastní učitelka Selena stavu a co se jí stalo s nohou, zděsil se. Netušil, jak je možné někomu takto zničit končetinu a netušil, jak je možné takovou škodu vůbec napravit. Stalo se něco strašného a to jej tak nevěřitelně lekalo.
Velitel se obrátil ke svému klanu, ale protože jej opět zradil hlas, jeho řeč převzal zástupce. Jako pokaždé, když jde o vážnou... ne, spíš špatnou věc. Uvědomil si učedník a pohltily jej obavy z toho co přijde.
Sněžný dráp úkosem pohlédl do očí postupně každému klanovníkovi v táboře, než začal rozvážně, zřetelně a pomalu hovořit:
"Jak jistě všichni vidíte, došlo k boji." Oznámil stručně a místem se zvedla vlna napětí. "Jak bylo v plánu, přivedli jsme úspěšně Selenu a Zeleného, kteří skutečně byli uvězněni na jejich území." Nebylo nutno podotýkat, na čím území.
"Ovšem Mikey je stále kdesi tam v lese, nejpíš rovněž v zajetí Plamenné. Nenašli jsme ho, vlastně jsme ni neměli příležitost jej hledat. Důležité je však, že většina z nás je už v bezpečí. Jak ale slyšíte, jen většina."
Rozhostilo se ticho, někdo mezi kočkami s obavami zasténal. Napětí okolo nastražených oušek by se dalo zakousnout. Pruhový se díval do země a nikomu nevěnoval svůj pohled. Kdyby to udělal, jen by se cítili ještě hůř. Sněžný se obrnil vůči reakci klanu a skočil do toho jak se patří, statečně.
Tak, jak se chová správný vůdce.
"Hbitý pruh je vážně zraněný a byl příliš slabý, než aby mohl podstoupit cestu až sem do tábora. Nejspíš má nakahánku. Je uložený pod velkým dubem, v bezpečí, za naší hranicí. Jantarová tlapka se mu postarala o nejhorší. Je však třeba, aby co nejdříve zakročil skutečný léčitel."
Všichni věděli, že než se Jantarová tlapka, tehdy Jantarka, stala válečnickou učednicí, necelý úplněk se zaučovala léčitelkou. Podle Borůbkové však nebyla... ta pravá. Své znalosti ale očividně  ještě dokázala uplatnit, což bylo jen od Hvězdných štěstí.
"Dojdu to říct Borůvkové tlapce." Ozval se okamžitě Mechový dráp a už pospíchal za svým úkolem.
Sněžný s dovolil kátkou, napjatou a smířlivou odmlku. Potřeboval, aby udeřil v ten správný, nejméně drastický okamžik.
Ostrodrápek si ani neuvědomil, že se klepe jako při hromobití.
"Větrochvost je mrtvý."

Olouvám se, pardon, pardon! XD
Já to ale udělat musela... no nic, další kapču máte tu, doufám, že líbila a já se prozatím poroučím.