Kočičí válečníci - věštba

21. Kapitola - Do starých kolejí

Slunce se sklánělo k západu, mezitímco kočky Měsíčního klanu tiše večeřely. Nikdo nemluvil, nikdo nedokázal prohodit těch pár trefených slov, jako obvykle při večerním odpočinku. Ne dnes.
Dnes byla nálada naprosto, naprosto jiná.
Tak tichá. Nejistá.
Javorová skvrna ležela na místě, kde ji přeze všechny chmury okolo hřály poslední paprsky žhavého slunce pozdního jara.
Je to tak strašně bizarní. Tak ironické. Problesklo jí hlavou. Před jedním úplňkem vládl v lese mír a klid. Od poslední války uběhla řada let a klany se těšily nevídanému blahobytu. Než přišla ta zpropadená věštba... Setejně jako spoustě ostatních i jí vrtala hlavou jedna zásadní otázka.
Proč se to všechno stalo? A stalo by se to vůbec, kdybychom neobdrželi tu věštbu? kdyby Plamenná nezjistila, že jí hrozí smrt, vůbec by nezešílela.
Všechno by bylo jinak...
Copak si i sami Hvězdní přejí naši zkázu? Nechali nás několika větami před ustrašenou šílenou velitelkou zničit náš klan?
Všechno má důvod, to byla jasná věc. Čím byly ale tahy zesnulých válečníků vedeny tentokrát?
Javorová zamžourala do rudě žhnoucí fontány z mračen. Okamžitě jí to připomnělo události dnešního rána.
Mikey zůstal u Ohnivých a Větrochvost byl zabit. Těžko říct, kým. Ale podle vyprávění zástupce by to dokázal i nezletilý učedník, protože už tak byl mladý kocour v otřesném stavu.
Ta cháska hulvátská! Ulevila si starší. Copak v sobě nemají kouska cti? Neošetří umírajícího?
Pohled jí padl na pěknou pěnkavu, kterou si přinesla z hromady úlovků před ulehnutím. Usoudila, že nemá smysl si odepřít chutná sousta a postavila se na nohy a několika malátnými kroky došla ke kořisti. Položila se, vzala ptáčka do zubů a začala jej okusovat.
Do tlamy se jí okamžitě nalila vlažná krev, když prokousla drobný krček.
Zpropadené peří! Zamračila se a její hruď se začala neovladtelně nadouvat. Nos se jí ohrnul. Potom už se ozvalo jen tiché pšík, a kočka si spolu se zvedajícím se chomáčem rozvířených chmýříček nepoznamenaně olízla čenich, aby ochránila důstojnost své staré maličkosti.
Rozhlédla se, zda ji někdo neviděl, a když se setkala s lehce pobaveným, svítícím pohledem Hroma, sedícího opodál a naslouchajícího okolnímu lesu, jen se na něj zakřenila a dál dělala, jakoby nic.
Potom, co se najedla a odklidila kosti a nepoživatelné části hlavy, se rozhodla navštívit léčitelku.
Borůvková tlapka kmitala doslova od úsvitu do soumraku. Tolik zraněných bylo na jednu kočku přec jen až až.
Musela sklonit hlavu, aby prolezla úzkým tunelem z kapradí a stébel ostré, tuhé trávy, vedoucím do léčitelčina doupěte. To se skládalo z prostoru mezi kořeny velkého buku. Byla tam vyhloubena prostorná nora a ta byla téměř po celém obvodu obestlána čerstvým lesním mechem, takže raněným se dostávalo patřičného pohodlí.
Ale přestože to bylo Tlapčino doupě, léčitelské doupě, pro čtyři kočky raněné natolik, že potřebovaly zvláštní péči bylo malé. Nebo spíš nedostatečné. Proto taky Sopka, která odmítla zabírat místo Seleně, Hbitému a Zelenému, jejichž stav se nemohl měřit s tím jejím, ulehla pod klenbou podrostu mimo doupě, avšak na dosah Borůvkové tlapky.
Její zranění sice nebylo vážné, zato však velmi náchylné k zanícení. Bylo nutné jí obstarat častou léčitelskou pomoc.
Javorová skvrna dorazila do přítmí mezi kořeny velkého stromu a okamžitě ji do nosu uhodil všelijaký pach nasušených bylinek. Bělostná mladá léčitelka se zrovna skláněla nad Zeleným a něco k němu tiše promlouvala, mezitímco jedna z jejích tlapek ušlapávala v mechu jakousi rostlinku.
Jakmile přišla mourovatá starší, okamžitě jí věnovala svou pozornost.
"Jé, um... zdravím, Javorová. Přišla jsi pro nějakou bylinku? Trápí tě kašel?" Nepřestala však pracovat na léku pro Zeleného.
Už byla očividně spokojena s konzistencí pomačkaného listu a podala jej kocourovi. "Sežvýkej to. Pomalu, ať šťáva zapůsobí. Uleví se ti." Válečník bezeslova natáhl krk a slízl lístek z mechu. Potom se opět položil a zavřel oči.
Borůvková jej chvíli pozorovla, potom si dlouze povzdechla a začala se plnně věnovat návštěvě.
"Nuže? Proč jsi tady?" Otázala se znovu mile. Javorová skvrna se rozhlédla po ostatních raněných kočkách a potom mňoukla. "Vím, že teď musíš neustále obstarávat ostatní. Určitě jsi unavená." Zatím to nebyla nabídka k pomoci. Jen konstatování.
Možná taky proto, že Javorová si nebyla jistá, zda sem pouze nepřišla zaplašit vlastní nudu.
"A ani nevíš jak..." Znovu vzdychla kočka. "Je toho tolik...  a bojím se, že nestihnu všechno včas. Dochází mi mák a ten roste daleko, až u hranic se Slunečními. A... Selenina noha je čím dál slabší." Pípla si tiše a ohlédla se za spící mourovatou válečnicí. "Mám strach že... ji nedokážu zachránit."
Potom ze sebe náhle, jako mávnutím tlapky všechen stesk setřásla a optimisticky prohlásila. "Tak, to abych se dala do práce." A už se svižně otáčela k povinnostem. Náhlá změna nálady však byla až moc průzračná. Borůvková tlapka měla strach.
Strach z vlastního selhání. A starší si dokázala uvědomit, že činy léčitele rozhodují o osudu nejedné kočky. Pokud selže... to bylo teď lepší nevyzvedávat.
"Myslíš Selenu, no... celou, nebo jen její nohu?" Zeptala se mourovatá kočka váhavěji.
"Cože?" Vyhrkla roztěkaňě Borůvková, trhla hlavou za hlasem a švihla ocasem okolo čumáku Zeleného, na něhož onen lék nejspíš zabral. Vypadal spokojeně a jeho víčka mu klidně spočívala na očích.
Těžko říct, jestli rozhovor dvou koček poslouchal.
"Selena celá, jak ty říkáš, myslím není v ohrožení." Javorové však neušlo, jak léčitelka ztlumila svou mluvu. "Ale ta noha... je to špatné. Ano, to určitě. Bojím se. Vždyť přece..." její slova zanikla v neurčitém zvuku. Sklonila hlavu a opět se otočila.
"To nevadí." Ozval se třetí hlas, nepatřící ani jedné z doposud mluvících koček. "Borůvková tlapko, já se na tebe nezlobím."
Byla to Selena.
Vypadá to, že jediný, kdo tu skutečně spí, je Hbitý. Uchechtla se sarkasticky v duchu Skvrna, ale potom si uvědomila, že ač si to Tlapka nejspíš v tuto chvíli nemyslí, pro Selenu je dobré vědět, na čem je. Aby byla připravená přijmout rozhodnutí Hvězdných.
"Seleno!" Bělostná mladá léčitelka polekaně zdvihla pohled a potom omluvně stáhla ocas. Opět bezděčně sklonila pohled. "Jsi vzhůru." Zamumlala. "Je dobře, že je ti líp. Neměla jsi sílu ani mluvit."
Starší oceňovala Tlapčinu snahu o udržení optimismu, ale až příliš okatě sama propadala zoufalství. Bylo načase jí trochu povzbudit. Než však stihla Javorová otevřít tlamu, raněná válečnice se úkolu ujala sama,
"Vím, že se snažíš. Vidím to odhodlání, tu nezlomnou touhu nás všechny dát zase do kupy. Borůvková, vždyť ty jsi skvělá léčitelka! Ani tvá učitelka si nenechávala tak chladnou hlavu!"
Borůvková tlapka jen zavrtěla hlavou. "Já to nedokážu. Vyléčím chřipku, kašel, dokonce i zeleného kašle jsem zbavila Supa se Seveřankou. Ale tohle... je to jiné. Je toho hrozně moc. Omlouvám se!"
Mumlala a hlas jí tlumilo narůstající nutkání dát průchod svým pocitům. Zklamala. Nedokázala to.
Napřímila se. Když zvedla oči, byly plné bezradnosti a studu. Ale jakmile setkala s pohledem Seleny, jakoby si její duše prošla hranicí mezi tmou a světlem. Jakoby léčitelka konečně spatřila, jak se věci veskutečnosti mají.
Že se nemá za co stydět a proč být nešťastná, protože přesně takhle to má být. Takhle je to správně.
Selena jí dala jasně najevo, jaké jsou její pocity. A ty neskýtaly žádný strach ani smutek. Jen radost. Radost z léčitelky, která jí dokázala pomoci alespoň tak, jak to bylo možné.
"Díky." Hlesla Borůvková.
"Nemusíš děkovat." Usmála se Selena. "Vlastně bych já měla děkovat tobě. To díky tobě se mi rána nerozšklebla ještě víc. A to to už tehdy byl pěkný mračoun."
Javorová skvrna přešla sice vtipnou, ale v onu chvíli jaksi účinek postrádající vsuvku a mňoukla. "Snažíš se. To tu vidí všichni. Nikdo nečeká, že dokážeš nemožné. Něco prostě nejde změnit. Na to jsme krátcí i my. Moc dobře víš, že nejsi sama a my jsme ochotní ti s čímkoli pomoct. Navíc, vůli Hvězdného klanu nezmění ani ten nejlepší léčitel."
"Třeba by mohl." Utrousila zachmuřeně bílá kočka, ale šlo znát, že její nálada se opět vrátila do starých kolejí. "Já... no, děkuju." Utla výměnu útěch Borůvková tlapka a opět se otočila k práci, stejně roztržitě, jako předtím.
Tentokrát z ní však vyzařovalo něco, co tehdy naprosto postrádala.
Byla to naděje.