Kočičí válečníci - věštba

9. kapitola - Všemi kouty nebezpečí

Mourovatá válečnice těkla pohledem po svém společníkovi a téměř neznatelně pokývala hlavou. Kapradinové listí, obklopující oba zvědy ze všech stran a poskytující jim relativně bezpečné útočiště se ani nezachvělo. Kočka dokonale zamaskovala svůj pohyb. A to bylo jen dobře.
Kocour jí znamení opětoval a nesmířeně zavřel oči. Pocity se v něm vzedmuly jako vichřice, ale on nebyl schopný rozpoznat, co vlastně cítí. Zklamání? Překvapení?
Teď už to bylo jisté...
Pach je zavedl až sem. Jenže jak...? Proč by sem chodil? Sám? K čemu? Mikey nevěřil. Viděl důkazy, jasné a před sebou. Na vlastní čumák dotlapkal až sem a na vlastní oči viděl stopy.
Přesto však nehodlal uvěřit.
Nechápal to. Proč? Věděl, že každý čin má svůj zrod. Původ. Něco, co viníka dohnalo k jeho uskutečnění. Takže musel i tento. A válečník si předsevzal, že přijde na to, co je tím původem. Jeho duše se totiž jaksi nedokázala smířit s pocitem, že se děje cosi nevysvětlitelného.
Nemůžu žít v nevědomosti!
Bylo to snad tím, že býval mazlíčkem? Býval neustále v bezpečí a jeho dvounožec nedopustil, aby mu někdo byť jen dýchl na zátylek. A byl právě tohle ten zrod? Počátek té úmorné dychtivosti po pravdě? To, proč si teď nedokázal připustit, že nebezpečí se zkrátka nejde vyhnout?
Ať už to bylo jakkoli, nemohl to nechat plavat. Věřil v něj klan a on sám by asi zešílel, kdyby se nedobádal jasné odpovědi.
Zjistí, co se tu děje.
Nastražil uši, když zašustilo listí. Srst se mu na zátylku zježila a do mysli se mu vkradla nebezpečná myšlenka.
Je tu kočka. Rychle ji vyhnal a přinutil se naprosto uklidnit. Kdyby zpanikařil, mohlo by se mu to vymstít. Šeredně a bolestivě. Nemohl si dovolit teď pokazit to, v čem mu důvěřuje velitel.
Vycítil napjatý impuls ze strany Seleny, ale ani se nehnul. Ona už se chtěla otáčet. Mikeyho zabolelo ve spánku, jak po ní vyděšeně mžoural. V očích se mu zračilo jediné:
Nehýbej se!
K jeho úlevě si všmla, co je špatně a uklidnila se. Napodobila jej a oba se už za chvíli naprosto strnule se krčili v houští a brousili smysly.
Mikey zadržoval dech a dovolil si pouze mělce vtahovat vzduch. Přestože jeho plíce se po troše nedostatečných nádechů nepříjemně sevřely a postupně začaly i pálit, jak toužili po dalším kyslíku, rozhodl se to ignorovat. Na chvíli ano, ještě chvíli ano...
Doslova mu zatrnulo, když kousek za jeho zády, snad dvě zaječí délky, zašustily kroky. Neodvážil se už ani malinko nasytit plíce. Jen ztuhle zíral před sebe. Kdyby třeba jen poposedl, mohl by to být konec.
Uvědomoval si moc dobře, že nejlepším úkrytem je jeho vlastní srst, pokud s ní umí zacházet. A taky věděl, že pokud se ani nehne, poslouží mu dobře. Lépe než kterákoli sebelepší skrýš.
Selena nejpíš věděla to samé. A hlídka za pár mučivě dlouhých vteřin volným krokem popošla o kus dál. Mikey vydechl a dovilil si pořádný lok vzduchu, po kterém jeho tělo už doslova dychtilo. Hrudník se mu mocně nadmul a on spokojeně zamručel.
Nemohl však dopustit, aby povolil. Dvkočky setrvaly ve stajné pozici, strnule a ve střehu ještě dobrou půl hodinu, než Ohnivý válečník nezmizel z jejich dosahu naprosto.
Selena se oklepala a vyšvihla se na tlapky, Mikey se posadil a protáhl si ztuhlé drápky. Tohle jim prošlo. Ale jen tak tak.
Jaktože jsme ho necítili? On necítil je, protože se před vstupem na cizí území důkladně vyváleli v liščím trusu. Byl to Selenin nápad a Mikey teď už věděl, že byl neskutečně mazaný. Sice se mu zprvu dvakrát nechtělo, když mu válečnice názorně předvedla, co od něj očekává, ale teď za to byl najednou hrozně rád.
Otázky, která mu zakořenila v mysli se však zbavit nedokázal. Jaktože jsme o něm nevěděli?
"Měli bychom pokračovat. Co nevidět může přijít další." Poznamenala Selena a mrskla vousky, když se prozíravě ohlédla mezi stromy. Mikey se otřepal, vstal a kývl. "Máš pravdu." Otočil se a pomalu a s nosem nastraženým se vydal znovu na cestu.
Když míjel svou společnici, nemohl si však nevšimnout zvláštního pohledu, který po něm vrhla.
Rozbušilo se mu srdce a on přidal do kroku. Najednou nevěděl, co by si měl myslet. Když jeho uši zachytily tichý dusot jejích polštářků, když ho začala následovat, ještě malinko zrychlil a sklopil uši. Jeho myšlenky se zvířily a on si najednou nebyl schopný vybrat jednu, které by se mohl chytit. Která by ho podržela a naznačila mu správný směr.
Co tím myslela? Proč to udělala? Kdyby se ohlédl, spatřil by, že její uši jsou staženy do té samé grimasy, v jaké spočívaly ty jeho. Jenže on se neohlédl. Neodvážil se. Pouze klusal podrostem a pokoušel se soustředit na jediný cíl:
Najít Zeleného a přivést ho zpátky.
Pach vedl dva zvědy stále jenom dál a hlouběji do území Ohnivých a Mikey stále více a více kroutil hlavou nad nereálností situace.
Našlapovali potichu, aby nevyloudili sebemenší zašustění a neupoutali pozornost ani jediného ptáčka ve větvích.
Poutnice a Mech šli spolu opačným směrem, kde se taky zdal být pach Zeleného silnější. Jenže určitě neměli takový úspěch jako Selena a Mikey. Rozdělit se byl nápad Poutnice. Když se pach začal větvit, okamžitě si věděla rady a zanedlouho se nekompromisně utvořily dvě skupiny. Mikeymu ani moc nevrtalo hlavou, jaktože on a Selena skončili spolu. Klanové kočky nikdy nepřijmou mazlíčky mezi sebe. Je to pud. Zvyk.
A on jim to neměl za zlé.
Hlavně že mohl do klanu patřit. Že mu tehdy velitel dovolil stát se válečníkem a zařadil ho do běžného proudu života v klanu. To je pro něj doposud mnohem víc, než si snad vůbec zaslouží.
Pachová stopa ztraceného válečníka se klikatila všemi směry. Jakoby se pokoušel skrývat. Chvíli se zdržel, potom popoběhl semhle, znovu setrval a zase se posunul. Jakoby před něčím utíkal. Ne-li něco sledoval. Před něčím se schovával. Lovil. Něco hledal. Někoho naháněl.
Těch možností je tolik!
Nyní tudíž nemohli udělat nic jiného, než pokračovat v bádání, přestože Mikeymu hlavou hlodaly otázky a nespočet možností jako neposedná koťata. Sehl se a přičichl, aby se ujistil o tehdejší přítomnosti Zeleného pod jednou ze spadených větví a pokračoval dál.
Stopu nesledovali přesně tak, jak válečník kladl tlapky. Pouze opisovali směr, kterým se pohyboval. Kdyby totiž museli přesně našlapovat a ohýbat se pod každým keřem, kde pohřešovaný nalezl útočiště, byli by teprve na hranicích.
Mikey sice nemohl zapomenout na Selenino nenápadné, ale přesto pro něj velmi silné gesto, ale dokázal se odpoutat od myšlenek na mourovatou kočku a soustředit se na svůj úkol, za což byl neskutečně rád. Možná to bylo tím, že prostě věděl, že tady nesmí selhat. A nebo jednoduše pocitem, že dokončit úkol je jediným způsobem, jak se odreagovat.
Od toho všeho, co se poslední dobou událo.
Když byl zabraný do určité činnosti, pomáhalo mu to zapomenout na všechno ostatní. Na problémy, smutky a neduhy, které mu jindy tížily mysl jako závaží a nedovolovaly mu svobodně žít. Pokud se soustředil čistou podstatou na jediný cíl, byl sám sebou. A nyní se to ukázalo jako opravdu dobrá zkušenost, protože mu to stejně jako jindy poskytovalo úlevu.
Mikey se zastavil. Tohle se mu nelíbilo. Přiblížili se táboru Ohnivých víc, než pokládal za vhodné. Předtím měl pouze divný pocit a plno vířících otázek, ale tady tohle se mu viloženě nelíbilo. Po těle se mu rozběhali mrazíci a on se zachvěl, aby se jich zbavil. Marně. Něco bylo divné. Jinak.
Špatně.
Selena zřejmě vycítila společníkův neklid a zastavila taktéž. Pod tlapkou jí lehoučce zašustil list, ale ve hvízdání okolního větru se zvuk vytratil. Nejistě na něj pohlédla. "Co se děje?" Zeptala se tlumeným hlasem a sklopila uši.
"Jsme až moc blízko jejich tábora. Nechci ani pomýšlet, co by se stalo, kdyby nás našli. A přivedli Plamenné..." Zvlášť po té záležitosti na Shromáždění. Selena se sarkasticky zasmála. "To já zas nechci pomýšlet, co se stalo Zelenému, kterého nejspíš právě tohle potkalo..."
Mikeymu se zastavil srdce. Cosi jakoby mu zaskočilo a on se musel najednou hodně přemáhat, aby se divoce nerozlašlal. Tohle ho nenapadlo. Tohle ho vůbec nenapadlo!
Jistě! Zelený se nevrátil. Proč by se asi jinak nevrátil?! Je to věrný válečník! Nemohl se jen tak vypařit. To by nedávalo žádný smysl...
Mikeyho najednou přepadla nesnesitelná panika. Měl pocit, že jeho soustředěnost si odešla lovit hryzce a on nebyl schopný cokoli říct. Pro všechno na světě! Vždyť už je dost možná mrtvý! Jeho tep se asi dvojnásobně zrychlil a on se prudce rozhlédl, pátraje po jakémkoli znamení, nebo třeba jen malinkém náznaku toho, že svět je v pořádku. Že Zelený je v pořádku.
A jeho vystrašený pohled se střetl s tím Seleniným.
Velkooká kočka pomalu zamrkala. "Stalo se něco?" Jen na Mikeyho zírala. V jejím výrazu se odrážel takový počet emocí, že je válečník nějak nedokázal rozeznat. Byl to ten samý pohled, který mu věnovala necelou půl hodinu předem. V tomhle se však skrývalo cosi víc. Cosi... většího. Důležitějšího.
A on jí ten pohled jen se stejnou urputností oplácel. Pokusil se vykouzlit si v očích milost. Ale zbylo jen jedno. Prázdno.
Když se na ni díval, najednou se jeho srdce uklidnilo. Nevěděl proč. Náhle si však uvědomil, že i dech má pomalejší. A nutkání kašlat ustoupilo spolu s pocitem úzkosti. Když se díval do hloubi jejich očí, skrz její duši až do jejího nitra, cítil se jinak. Úplný.
A pak ten pocit zmizel.
Ve změti chlupů, drápů a krve se mu v hlavě rozestoupila veškerá mlha.
Už vím, proč jsme o té hlídce nevěděli.

Vítr si pohrával se stéblem suché trávy. Bělostný kocour pozoroval onu podívanou jen s pramalým zájem, vlastně jen na půl oka. Svou mysl soustředil na něco jiného. Na něco důležitějšího. Na něco, o čem takové malé stéblo nemá ani sebemenší tušení.
Notak. Notak! Zavřel oči a seschlý kus vegetace pro něj přestal existovat. Jeho svaly se napjaly a on se vzepřel. Myšlenky se mu shlukly do malinké tečky a on znovu zabral. Napínal své tělo a pokoušel se jak jen mohl. V náhlé agónii, která přišla spolu s neskutečným pocitem síly zapátral po jakékoli skulině v tom nezdolném vězení, v tom neporušeném vejci, které ho svítalo ze všech stran a odmítalo pustit. Marně. A síla zmizela. Zoufale se rozmrkal. Mrskal hlavou z jedné strany na druhou a hledal. Jen hledal.
Tak zoufale...
Pokoušel se, jak jen mohl, ale s naprosto stejným výsledkem, jako kdykoli jindy.
Nic. Vůbec nic se nezmněnilo. Jako vždycky.
Obrátil své zlaté oči, nyní taky plné pokoření, zoufalství a touhy k blednoucímu nebi a zasyčel:
"Proč?" Nebál se postupně zvyšovat hlas. Věděl, že ho stejně nikdo neuslyší. "Proč jste to udělali? Za co?! Proč?!!!" Poslouchat svou vlastní ozvěnu se pro něj stalo rutinou.
A odpověď nepřišla. Nebe se jen zbarvovalo do stále sytější modré a mraky neškodně proplouvaly nad kocourovou hlavou. Jakoby se mu snad vysmívaly...
Samy volné, nespoutané a neomezené mraky si vzaly trochu drahoceného času, aby ukázali bílé nicce, svázané a pokořené, co veskutečnosti je.
"Ano! Jen si berte! Berte si ze mě! Rozeberte si mě!!! Já jsem stejně jen nic!!! Koho zajímám?! Rozeberte mě zevnitř! Zničte mě!!!" Nahlý příval emocí a zoufalství už nedokázal zastavit. Jak dlouho už takhle trpěl? Nevěděl. Dny se prolínaly v týdny, ty v úplňky. A úplňky pomalu splývaly s roky. Kolik jich už uplynulo?
Nevěděl.
Jak dlouho se utápěl ve vlastním nitru? Jak dlouho je to od posledního slova, kterým na něj kdy kdo promluvil?
Nic z toho už nevěděl. Už ani nepočítal zimy. Kdo nemůže opudstit svět, zapomene. Neodvratně. Nedá se vzpomínat na každou vteřinu života překonávajícího generace.
To už by se radši vzdal.
Jenže on se nevzdá. Přestože žije v zapomnění, nevzdá se. Přestože už neví, proč se to stalo, proč tak trpí, nevzdá se.
Má to nějaký důvod. Každá věc má důvod. A i když už neví, proč to tehdy Hvězdný klan udělal, bude pokračovat ve svém utrpení.
Jednou to totiž skončí. Ano, jednou přijde čas, kdy skořápka praskne.
A on bude volný.

Tak tady máte další kapitolu ;)
A jenom pro ty méně informované: v pondělí vás čeka další kapitola, jako Vánoční speciál. A možná ještě jedno překvapení, které potěší spíš jiné Wattpaďáky.
Podle času a nálady.
Tak zatím Achoj!